čtvrtek 14. května 2009

Řím s Jeruzalémem si kolem krku nepadnou

Benedikt XVI. přijel do Izraele! Snad ani cesta do Saúdské Arábie, Spojených států a Ruska zároveň by nemohla vyvolat takový zájem jako současná cesta papeže do Izraele. Pondělní návštěva v památníku obětem holokaustu Jad Vašem nebo jeho výroky o nepřijatelnosti antisemitismu oběhly za posledních 24 hodin několikrát zeměkouli.Není divu, vždyť přijel papež, který umožnil do církve návrat biskupa Rogera Williamsona. (Tomuto hodnostáři papež odpustil jeho odpor proti církevním reformám, jenže se na něj současně provalilo zpochybňování holokaustu.) Pokouší se o blahořečení – první stupeň prohlášení za svatého – Pia XII., který podle některých názorů mlčel, když šly miliony Židů do plynu. A podporuje latinskou verzi mše, v níž se věřící modlí za obrácení Židů. Skutečnost, že papež je Němec a v dětství měl – nikoli vlastní vinou – cosi společného s Hitlerjugend, je už jen kořením celé záležitosti. Mnoho evropských i izraelských komentářů proto želí dob, kdy ve Vatikánu seděl Jan Pavel II., mezi mnoha Izraelci oblíbený, nebo alespoň respektovaný. Polský papež, který měl židovské přátele, jako první navštívil synagogu a ustavil vztahy Vatikánu s Izraelem. Zhoršily se snad vzájemné vztahy? V tomto případě zdání klame. Benedikt XVI. není teologicky tak vzdálen svému předchůdci, kromě toho s pokusy o blahořečení Pia XII. začal už Jan Pavel II., a i současný papež má za sebou řadu vstřícných výroků.Abychom porozuměli současnému dění, musíme si uvědomit jeho skutečné proporce. Zaprvé, vztahy Židů a církve trvají dvě tisíciletí a po většinu této doby byly konfliktní – tíha této doby leží i na současné Benediktově cestě bez ohledu na jeho vlastní názory. Nicméně právě poslední desítiletí přinesla zásadní obrat.Ještě v roce 1958 Pavel VI. při první papežské návštěvě Jeruzaléma záměrně ani jedinkrát nevyslovil jméno státu, na jehož území se nacházel. O pár let později už proběhl druhý vatikánský koncil, který revidoval naprostou většinu negativních postojů církve k Židům. Zvolení člověka s názory Jana Pavla II. by předtím nebylo možné. Také díky tomu téměř všechny rysy Benediktova pobytu v Izraeli mohou nést pečeť téměř běžné oficiální návštěvy, při které prezident Peres přivítal papeže latinskou formulí. Druhou důležitou skutečností, na kterou je třeba pamatovat, je fakt, že nelze mít nerealistická očekávání od vatikánsko-izraelských vztahů, protože jejich stanoviska se z velké části nedají smířit. V hodnocení trpkých společných dějin ve středověku nebo v pohledu na Pia XII. možná. Ale nikoli v otázce, jako je katolická „naděje na obrácení Židů“ – to přece přirozeně vyplývá z katolicismu. A naopak asi nebude možné očekávat od izraelských ani jiných Židů, že něco takového budou vítat jako pouze přátelské gesto, a nikoli pokus o lanaření do katolického týmu.Lidé kolem Benedikta XVI. opakovaně zdůrazňovali, že jeho cestu je třeba hodnotit zejména jako náboženskou pouť. Je to samozřejmě způsob, jak se zbavit napětí vyplývajícího z některých nedořešených otázek. Nicméně každá papežova cesta se nevyhnutelně dostává do politického kontextu. Například sám Benedikt XVI. vyslovil názor na správné řešení blízkovýchodního konfliktu, to je výsostně politická otázka. Při jednání s Izraelem má na mysli i vztahy s jinými státy, ať už jsou to USA, nebo naopak arabské země, pod jejichž vládami žijí velké křesťanské komunity, atd. Církev má samozřejmě také zájem o vliv na biblická místa, která leží na izraelském území, jako je Jeruzalém, Nazaret nebo hora Tábor – a to tím spíše, že o ně mají zájem i další křesťanské organizace. To vše ukazuje, že doby, kdy vztahy Vatikánu a Jeruzaléma budou zcela harmonické, anebo alespoň výhradně náboženské, se nikdy nedočkáme.

Žádné komentáře:

Okomentovat