úterý 20. dubna 2010

Je prezidentův život cennější ostatních?

Tentokrát to není přímo o Blízkém východě, ale určitě bychom mohli i v jeho případě najít podobně analogickou selektivnost.


Čí život je cennější? Život politiků a generálů, kteří zahynou v letadle, nebo životy prostých lidí, kteří zahynou při dopravních nehodách velmi často, avšak nejsou natolik známí, aby jejich jednotlivé životy stály za hlubší pozornost? Jistě, politici, generálové a duchovní nesou svým způsobem větší odpovědnost za životy více lidí. Jejich osud jim přisoudil práci, díky které se stali obecně známými (podobně jako televizním moderátorům). Ale nemění nic na tom, že „bezejmenní“ lidé zabití v leteckých haváriích mohou ve skutečnosti provozovat mnohem záslužnější práci či být charakternějšími lidmi, než mnozí politici, sportovci či tzv. celebrity. Nemyslím si tak, že by tu byl nějaký závažnější důvod, abychom smrti blíže nespecifikovaných politiků a jim podobných měli litovat více, než pasažérů airbusů, kteří dopadli z desetikilometrové výšky na hladiny oceánů, kteří byli seškvařeni na uhel nárazem do mrakodrapu či výbuchem bomby, nebo kteří byli „omylem“ sestřeleni křižníkem demokratické velmoci. Ale žijeme holt v mediální době, která některé věci nepřiměřeně a účelově zveličuje a jiné důležité naopak staví z nejrůznějších důvodů do pozadí. Lítost Poláků a mnoha dalších lidí samozřejmě chápu, a chápu ji ještě víc, když víme v jaké historické souvislosti k havárii polského letadla došlo.
Spíš se mi zdá poněkud selektivní lítost některých politiků, kteří si ji vybírají podle toho, co je jim politicky pohodlné, respektive lítost dalších lidí, kterým ji naservírují jejich televizní kanály. Přehlížejí přitom jiné podobně smutné či ještě daleko tragičtější události. Koneckonců smrt prezidentů v letadle jsme tu měli relativně nedávno (a sami Poláci už jednou přišli o svého exilového premiéra při nevyjasněné letecké havárii – byl jím generál Sikorski v roce 1943). Teď mám ale na mysli jiné neštěstí: To se odehrálo v roce 1994 a nebylo způsobeno ani nezodpovědností pilota ani netrpělivostí hlavy státu. Dokonce tehdy zemřeli prezidenti hned dva – jeden ze Rwandy a druhý z Burundi. Za jejich smrtí stálo sestřelení letadla a celý incident přispěl k rozpoutání jedné z největších genocid 20. století. Politiku jsem docela sledoval už tehdy, ale nevzpomínám si, že by někdo vyvěšoval na Hrad rwandskou vlajku s černými stuhami. Ale vždyť ta Afrika je tak daleko, nežijí tam ani naši slovanští bratři ale černoši a nespojuje nás s těmi lidmi ani „východní nebezpečí“...

Vyšlo v Lidovkách 20. 4. 2010

2 komentáře:

  1. Netvrdím že s Vámi nesouhlasím, ale nestává se tak často aby při jedné jediné katastrofě zemřelo tolik vysoce postavených přestavitelů dané země. Poláci jsou stejně jako češi slovanským národem a vzájemná podpora je tedy zcela na místě. Nedostane se nám ji totiž od všech sousedů. A tak zatímco češi - alespoň veřejně- truchlili o víkendu společně s poláky, naši rakouští sousedé uspořádali v den pohřbu polského prezidenta maraton o kterém rakouská media informovala mnohem více než o samotném pohřbu, kterého se, jak známo nezúčastnil jediný západní představitel. A tak si tuto celoevropskou tragédii připomněla "pouze východní" Evropa.

    OdpovědětVymazat
  2. Žijeme ve střední Evropě a máme své sousedy, jejichž dějiny jsou nám známé a mnohdy také spolu propletené. Pokud se našemu blízkému sousedovi přihodí něco špatného, více to prožíváme a máme důvod k pláči. To se nedá říct o někom, kdo je nám vzdálený jak polohou, tak historií. Proto nevidím nic divného na tom, že jsme pro Polsko smutnili a vyvěšovali vlajky na půl žerdi, na rozdíl od neštěstí v roce 94. Těžko se pláče pro někoho, koho ani neznáte. Souhlasím však s Vámi, že hodnota každého člověka je rovnocenná a nevyčíslitelná.

    OdpovědětVymazat