úterý 15. června 2010

ICEJ - Podivný boj proti antisemitismu - ICEJ:A Strange Struggle against Anti-Semistism

This article is focusing generally on ideology and activities of Christian Zionist organization ICEJ (International Christian Embassy in Jerusalem) and activities of Czech branch of ICEJ in particular. 

Boj proti nenávisti vůči skupinám obyvatel je záslužná věc – a pro boj proti antisemitismu to vzhledem k našim zeměpisným šířkám platí ještě výrazněji. V Evropě i České republice působí řada organizací, sdružení i osobností, které na tento fenomén upozorňují. V tomto článku se zaměřuji hlavně na přístup u nás na tomto poli velmi aktivní mezinárodní organizace, která používá zkratku ICEJ (písmena jsou akronymem pro International Christian Embassy Jerusalem – „Mezinárodní křesťanské velvyslanectví v Jeruzalémě“). ICEJ u nás organizuje nejrůznější konference, pochody proti antisemitismu (naposledy například průvod, který se konal 18. dubna 2010 v Praze) podpisové akce, různá debatní setkání o antisemitismu či o současném Izraeli. ICEJ si u nás vytvořila také velmi dobré politické kontakty a jejich akcí se nezřídka účastní i izraelští diplomaté, přeživší holocaustu či vysocí představitelé naší politiky, jako např. předseda senátu Přemysl Sobotka nebo pražský ex-primátor Pavel Bém.

Přijmi křest nebo zhyň

Až doteď je vše jasné, či alespoň vcelku srozumitelné. Nezasvěcený člověk však bude možná překvapen, když se dozví více o ideologii a poslání organizace ICEJ samotné (čímž nechci říci, že se nedomnívám, že mnoho členů ICEJ nemyslí své činy i poslání naprosto čestně a upřímně). Již např. samotný název organizace vyvolává na první pohled dojem, že se jedná o ekumenickou křesťanskou organizaci, kterou ovlivnila negativní historická zkušenost Židů s antisemitismem (a to zvláště ve 20. století) a která případně reflektuje i ne vždy zrovna pozitivní vztahy mezi křesťany a Židy v historii: Oblíbeným argumentem křesťanského antijudaismu (na který postupem času navázal moderní antisemitismus) bylo obviňování Židů ze strany křesťanů za kolektivní zodpovědnosti za ukřižování Ježíše. Na to se v průběhu staletí „nabalovala“ i různá další obvinění – ze znesvěcování hostií, z vražd křesťanských panen pro židovské náboženské rituály, z trávení studní a z dalších bludů. Je tak určitě chvályhodné, když se dnešní křesťané pokoušejí reflektovat historické chyby vůči Židům právě třeba bojem proti současným formám antisemitismu. ICEJ však univerzální křesťanskou organizací takového typu není, a tak její název, který vyvolává dojem, že by mohla být pomyslným „velvyslanectvím a poselstvím dobré vůle dnešních křesťanských církví v Jeruzalémě“ je pro nezasvěcené lidi matoucí.
Ve skutečnosti patří ICEJ ke specifické odnoži křesťanství, která je religionisty a teology spojována s pojmy „křesťanský sionismus“ a „evangelikalismus“. Křesťanský sionismus věří, že když dojde ke shromáždění všech Židů na Siónu (tedy v interpretaci současných křesťanských sionistů v dnešním Státu Izrael), dojde k druhému příchodu Ježíše na Zemi. Malcolm Hedding, výkonný ředitel současné ICEJ, v tomto ohledu uvádí: „Až se Izrael duchovně obnoví, tato obnova bude spouštěcím mechanismem pro návrat Ježíše. Blízkovýchodní konflikt se tedy vlastně týká vykoupení Izraele. Týká se Hospodinova trůnu na Siónu a Dítěte, jehož osudem je vládnout národům železným prutem. Toto je základ biblického sionismu a naší podpory Izraele.“ ICEJ také zmiňuje Zachariášovo proroctví, podle kterého se před Soudným dnem shromáždí všechny národy v Jeruzalémě a oslaví společně svátek stánků (židovský svátek sukot). Drobný háček však vězí v tom, že křesťanští sionisté věří také v to, že až přijde Soudný den, budou muset Židé shromáždění na Sióně buď přijmout křest, nebo zahynou.
Do evangelikalismu lze velmi zjednodušeně zařadit moderní varianty křesťanského fundamentalismu, považující křesťanskou Bibli za jediný zdroj víry a vidící svět nezřídka v černobílých manicheistických kategoriích. Samotní křesťanští sionisté jsou dnes zřejmě nejvlivnější ve Spojených státech, kde si v posledních desetiletích získali výrazný vliv v americké domácí i zahraniční politice.

Organizace ICEJ v sobě spojuje prvky křesťanského sionismu i evangelikalismu. V praxi to znamená jak vcelku nekritickou podporu izraelské politiky, zvláště nábožensky-pravicové, tak sledování vlastní agendy – to můžou být například konverzní aktivity vůči Židům. Nekritická podpora Izraele se může projevovat v praxi třeba přímou podporou židovských osadníků na okupovaných územích, kdy dává současnou izraelskou politiku osadnictví do souvislosti s biblickými proroctvími. Konkrétněji je to například podpora osadě Emmanuel na Západním břehu. Naopak k izraelským vládám, které se pokoušejí o územní kompromis (jako byla třeba vláda Jicchaka Rabina v době mírového procesu v 90. letech minulého století), má ICEJ postoj více zdrženlivý.
K izraelsko-palestinskému konfliktu zastává ICEJ značně jednostranné postoje, ze kterých je zcela zjevné, kde je „dobro“ a kde „zlo“ (postoje ICEJ k Blízkému východu či k podrobnějšímu poznání její teologie podrobněji zmiňují články na českých stránkách http://www.icej.cz/ či četba časopisu „Slovo z Jeruzaléma“). Není třeba více rozvádět, že izraelsko-palestinský konflikt stěží snese podobná zjednodušování a že zde ve skutečnosti stojí dva oprávněné postoje proti sobě, tak jak to ostatně již dávno konstatovali čelní sionisté Chajim Weizmann („Otázka vzniku Židovského státu není rozhodováním mezi dobrem a zlem, ale rozhodováním mezi menší či větší nespravedlností. Nespravedlnost je nevyhnutelná a my se musíme rozhodnout, zda je lepší být nespravedlivý k palestinským Arabům či k Židům“) a Vladimír Žabotinský („Arabové milují svoji zem stejně jako Židé. Instinktivně velmi dobře pochopili záměry sionistického hnutí a jejich rozhodnutí bránit se je naprosto přirozené. Mezi Araby a Židy nedošlo k nedorozumění, jedná se o přirozený spor.“).
Zajímavé jsou postoje k evangelikálům a křesťanským sionistům (tzn. k ICEJ i k dalším skupinám) v dnešním Izraeli. Můžeme zde narazit na pohledy velmi kladné i na výrazně odmítavé. Ty pozitivní jsou víceméně pragmatické v duchu: „Dnes máme výhodnou spolupráci a věci související se Soudným dnem zatím řešit nebudeme“. V dnešním Izraeli tak někdy dochází ke kooperaci mezi křesťansky-sionistickými organizacemi a některými židovskými fundamentalistickými sdruženími, například formou přijímání finanční podpory od křesťanských sionistů (což nemusí být zdaleka vždy jen ICEJ). Tak to činí třeba organizace Ateret Kohanim, které se zabývá vykupováním arabských domů v Jeruzalémě pro židovské osadníky. V Izraeli tyto kontakty často zaštiťuje radikální politik, rabín a židovský osadník v jedné osobě Benny Elon.

V Izraeli je však na křesťanské sionisty nezřídka i velmi tvrdý pohled: Co se konkrétně týká ICEJ, ta má podle izraelské nábožensky-pravicové agentury Aruc Ševa v Izraeli řadu kritiků, hlavně zbožných Židů, kteří se obávají jejích konverzních aktivit. K aktivitám ICEJ se negativně postavil i izraelský vrchní rabinát, který nedávno vydal rozhodnutí, které zakazuje Židům účast na aktivitách ICEJ a jím podobným.
Aktivitami křesťanských sionistů a ICEJ se zabývá podrobně Geršom Gorenberg, izraelsko-americký politický komentátor a uznávaný odborník na vztah náboženství a politiky v Izraeli. Touto problematikou se mj. zabývá v knize „Konec dní – fundamentalismus a zápas o Chrámovou horu“ (The End of Days: Fundamentalism and the Struggle for the Temple Mount, Simon and Schuster Inc., New York, 2000). Gorenberg postoje křesťanských sionistů shrnuje takto: „Židé zahynou nebo konvertují ke křesťanství. Jako Žid nemůžu mít sympatie k někomu, kdo očekává takovýto průběh událostí... Oni nemají rádi nás Židy takoví jací jsme. Oni nás mají rádi jako herce ve své hře – ale to nejsme ve skutečnosti my. A my jsme je ani nežádali, abychom v jejich hře mohli hrát a ta hra ani nekončí z našeho pohledu dobře.“



Vyšlo v časopise A2 č. 12/2010. Ve verzi otištěné v A2 byly použity neautorizované redakční podnadpisy a tištěná verze byla mírně zkrácena.  




Související odkazy:

úterý 1. června 2010

Pár poznámek k "lodím u Gazy"

Přiznám se, že s ohledem na dokončování knížky nemám bohužel momentálně tolik času, kolik bych potřeboval na fundovanější komentář k situaci okolo "lodí v Gaze". Takže doplňuji jen pár poznámek:
- v minulosti byla v oblasti řada větších krveprolití, které nevzbudila zdaleka takovou pozornost médií. Současný zájem médií souvisí hlavně s tím, že obětí nejsou Palestinci, ale příslušníci jiných národů.
- stěží můžeme jak od oficiálních izraelských činitelů, tak od mírových aktivistů očekávat nějaký objektivnější pohled na celou věc - a je to snad i celkem pochopitelné. Bylo tak zcela předpověditelné, že izraelští oficiální činitelé budou operovat vzápětí s tvrzeními jako: "zásilky pro teroristy", "aktivisté jsou ve skutečnosti ozbrojenci" atd. a budou se nyní snažit za každou cenu prokázat, jak byla vojenská akce odůvodněná a nezbytná. Naopak od mírových aktivistů je stěží možné očekávat něco jiného než o "apartheidové politice Izraele" a "izraelském státním terorismu", přičemž se budou zaštiťovat mírumilovností svých záměrů. Řada českých novinářů (neříkám že všichni) bohužel stále buď papouškuje agenturní zprávy, nebo se nesnaží být v duchu svého média nestranná. Blíže k pravdě se tedy dostaneme spíš jinde - hlavně u zkušených izraelských a zhraničních žurnalistů (a to jak britských či amerických, tak i arabských). Proto doporučuji sledovat více zdrojů a dělat si názor na celou věc sám.
- z geopolitického hlediska ztratí na celém konfliktu asi nejvíce Izrael - a teď zcela odhlížím od toho, zdali byl vojenský zásah "spravedlivý" či "přehnaný" a nehodnotím ho. Turecko uznalo Židovský stát v květnu 1948 a bylo tak první muslimskou zemí (ač oficiálně sekulární), která uznala izraelskou nezávislost. Pro Izrael se stalo Turecko nesmírně důležitým strategickým partnerem - ať už v oblasti civilní (např. hydrologie) či vojenské (spolupráci na vývoji zbraní, izraelská cvičení v Turecku). Turecko má pro Izrael význam i svými kontakty na země Izraeli nepřátelské a může tak hrát roli důležitého mediátora. Izraelsko-turecké spojenectví přetrvalo celá desetiletí a až v poslední době začalo dostávat vážné trhliny. Není to ale způsobeno zdaleka ani tak nástupem umírněných islamistů do turecké vlády (jak by si to mnozí rádi zdůvodnili v duchu logiky "vždyť není každý islamista vlastně skrytý terorista, že?"), ale také chybami z izraelské strany, nezřídka ze strany radikálních politiků, kterých je v posledních letech v izraelských vládách bohužel poměrně dost. Typickým příkladem je zcela zbytečná "vlaječková aféra" s tureckým diplomatem. Pokud to takto půjde dál, izraelsko-turecké spojenectví zeslábne - a v situaci v jaké je Izrael (válečný stav s Libanonem a Sýrií a chladný mír s Egyptem a Jordánskem) bude konec spojenectví bohužel daleko větší ztrátou pro Izrael než pro Turecko, které je už dlouho v NATO a má našlápnuto do EU.
- štěstí v neštěstí? - Ať už je vina za současné napětí více na té či oné straně snad současná situace zase zaměří pozornost světa na situaci v Gaze, který nad ní tak trochu zlomil hůl (pokud se mluví ve světových médiích o Palestině, mluví se už hlavně o Západním břehu v duchu zjednodušení Gaza je přece "Hamastán", na Západním břehu je vládne "hodný" Fatah). Přitom situace v Gaze je velmi špatná a je jen otázkou času, kdy přeroste v další sérii "průšvihů".
Tady najdete několik zajímavých článků a komentářů ke konfliktu mezi izraelskou armádou a loděmi plujícími do pásma Gazy.