středa 31. srpna 2011

Našel se Kaddáfí! - Kaddafi is in Brno :)

...je se svým stanem v Brně na nám. Svobody (fotografie pořízena 31. 8. t.r. ve 20.30 SEČ)


Ano, je to skutečně on (pukovník je jasně rozenatelný u plastového stolku z OBI).  Tento v posledním půlroce tak sledovaný politik a diktátor se uchýlil překvapivě na místo několika demonstrací proti jeho režimu. Plukovník Kaddáfí byl vždy známý tím, že na svých cestách bydlí v beduínském stanu. Tentokrát je vidět, že odjížděl ze země skutečně ve spěchu, protože stačil sbalit jen jeden ze svých menších plátěných příbytků. Na názor na nového "hosta" na Svoboďáku jsme se ptali řady kolemjdoucích Brňanů: většině plukovníkova "návštěva" příliš nevadí, dokonce se k němu chovají velmi přátelsky, nabízejí mu například kebab z nedalekého tureckého halal-bistra apod. Zdroj, který se nepřál být jmenován sdělil, že za celou věcí stojí mírová iniciativa primátora Onderky, poté co se před pár dny telefonicky spojil s prezidentem Obamou.  (-radio-Yerevan-)


Dvě fotografie z plukovníkova stanu za jeho "lepších časů"

pondělí 29. srpna 2011

Rozhovor s arabistou Attilou Kovácsem - Interview with Arabist Attila Kovacs


Interview with Slovak-Hungarian Arabist, Islamologist and Religionist Attila Kovacs is focusing on current situation Libya, visual aspects of contemporary turmoil in the Middle East, role of tribes and comparison of views of Czechs, Slovaks and Hungarians on what happens on the Middle East.   

(Vyšlo v Lidových novinách - Orientaci, 27. 8. 2011)   

Na Blízkém východě to od počátku roku vře v míře, jakou si ještě loni touhle dobou nikdo neuměl představit – kdo by si například loni v létě troufl odhadnout, že Kaddáfího dny budou za rok u konce? Co překvapilo nejvíc vás?

Ta úžasná dynamika tamního. V posledním půlstoletí ten region fungoval určitým způsobem a autokratické režimy, které tam vládly byly takřka všemi, včetně západních odborníků, považovány za něco samozřejmého. Skoro to vypadalo, že ten stav na Blízkém východě přetrvá „navěky“ a ¬bylo zcela normální uvažovat, že tam ty současné režimy vždycky budou. Kdo se věnoval studiu Blízkého východu a islámu, vycházel z toho co tam existuje a nepřemýšlel příliš nad tím, co by tam být mohlo. A podobně vlastně uvažovali i místní lidé. Nikdo zkrátka nevěřil tomu, že by na Blízkém východě mohlo být někdy i něco jiného.

Ale letošní převratné dění přece není úplně bezprecedentní. Blízký východ byl plný revolucí, protikoloniálních povstání, převratů. Byly tu události jako islámská revoluce v Íránu v roce 1979 a ¬mnohem později i nezdařená íránská zelená revoluce...

Ano, ale třeba u íránské revoluce každý bral, že je to spíš šíitská záležitost. Turecko se také hodně měnilo a mění, ale to zase není arabský svět. Tam prakticky každý bral, že je tam nějaký ten arabský vůdce vůči kterému stojí v opozici obávaní islámští radikálové. A arabští diktátoři hráli na strunu „když my tu nebudeme, tak se tady rozpoutá peklo“. Vytvářeli dojem, že islámští radikálové jsou jediní, kteří mohou přebrat jejich pozici. Ale zatím se to nikde nestalo. I když na druhou stranu je v arabské světě teď chaos a vystupují tam na povrch hrůzné věci: etnické, náboženské a jiné konflikty, které byly uměle potlačeny vládnoucím režimem...

Může na Blízkém východě fungovat demokracie? Nebo ještě jinak: které její prvky tam fungovat nemohou?

Ta otázka je složitá. Dřív jsem si nebyl jistý třeba tím, jestli mohou na Blízkém východě fungovat nezávislá média. Ale dnes vidíme, že právě ty takzvaná nová média tam sehrávají velice důležitou roli. A že tam dobře funguje i civilní žurnalismus: mobilní nahrávky na youtube, blogy a řada dalších podobných věcí.
Zdálo se také, že islamistické organizace jsou v regionu nejtvrdší složkou opozice. Pak se ale ukázalo, že v revolucích arabského jara žádnou zvláštní roli nesehrávaly. Je to zvláštní, protože byly v mnoha ohledech na změnu připraveny lépe než ostatní – měly většinou strukturu i propagandu. Nejspíš za svou hroznou pověst vděčily částečně i démonizaci ze strany režimů. Myslím, že se nakonec ve většině arabských zemí dostanou umírnění islamisté do politiky – jako je to třeba dnes v Jordánsku nebo v Maroku – zatímco radikálové setrvají v opozici.

Vydrží islámský radikalismus při síle ještě dlouho, nebo ho vystřídá něco jiného a situace se bude trochu podobat dobám před třiceti lety, kdy byl islamistický radikalismus dost bezvýznamný a daleko větší nebezpečí v arabském světě představovaly různé varianty levicových ideologií?

Těžko říci. Ale faktem zůstává, že například v 70. letech se z mnoha bývalých maoistů stali islamisté. Třeba v rámci Palestinského islámského džihádu působí několik bývalých maoistů a jako jeden ze symbolů používá tohle hnutí zaťatou pěst – takový hodně levicový symbol. Není tedy vyloučené, že takovým způsobem se může část islamistů v budoucnu zase přetransformovat na něco jiného. Zatím ale formování nějaké velké ideologie není vidět. Nijak zvlášť bych se ale nebál toho, že se islamisté dostanou do politiky. Už proto, že pro islamisty je výhodné zůstávat v opozici, kde mohou horlit proti korupci, společenským neřádům a dovolávat se sociální spravedlnosti. Když si ale Hamás v Palestině vyzkoušel pobyt u moci, ukázalo se, že i někteří jeho představitelé jsou zkorumpovatelní. Hamás je sice sám odvolal, ale pohled Palestinců na celé hnutí to změnilo...

Věnujete se krom jiného islámské vizuální kultuře a roli symbolů v ní. Tradičními barvami arabského povstání jsou černá, červená, bílá a zelená. Je zelená v tomto případě symbolem islámu?

Může, ale nemusí být. Záleží na tom, jaký je to odstín zelené. Jeden z výkladů proč právě zelená je barvou islámu totiž tvrdí, že vše vychází z barvy Mohammedova pláště. Ten měl ovšem pistáciový odstín a to pruhy na arabských vlajkách nemají. Na druhou stranu v dobách zrodu islámu Mohammed také používal černou, červenou a bílou. Dnes ty barvy přebírají účelově různé skupiny a význam symbolů reinterpretují. Radikální džihadisté tak dnes například často používají černou a bílou barvu.

Jaký je vlastně vztah obyvatel Blízkého východu k jejich státním emblémům? Proč například všude s výjimkou Libye používají protirežimní demonstranti vlajky, které zároveň ztělesňují starý režim?

To se dá dobře vysvětlit třeba na příkladu Egypta: demonstranti si nemysleli, že by byla nějak kompromitována identita moderního egyptského státu jako takového, problém měli především s Mubárakovým režimem. A to ještě chovali ve velké úctě některé jeho složky. Například armádu. Jednak jí totiž díky masivní propagandě vnímali jako ochránkyni národa a také s ní neměli špatné zkušenosti, protože narozdíl třeba od policie a tajných služeb s ní prakticky nepřišli do přímého konfliktu.

Proč tedy povstalci v Libyi používají starou královskou vlajku. Stýská se jim po monarchii, nebo se prostě jen potřebují symbolicky odlišit od Kaddáfího režimu?

Symboly žily v arabském světě vždy svým vlastním životem a většinou nebyly spojeny s osobou jednoho politika. To ale neplatí v případě Libye, kde zelená vlajka byla vyloženě symbolem Kaddáfího režimu a exentrických výmyslů spojených s jeho osobou: v Libyi například nezačínal ramadán stejně jako jinde v muslimské světě, ale vždy na základě výpočtů, které provedl Kaddáfí.
Jinak v Libyi za Kaddáfího neexistoval prakticky žádný politický systém tak jak si ho představujeme. Jeho „džamáhiríje“ žádné politické strany nepřipouštěla, bylo to vše postavené výhradně na jeho osobě.
To je rozdíl například oproti Tunisu a Egyptu. Tunis má jednu z nejstarších ústav v oblasti a v Egyptě začaly vznikat politické strany už před nějakými 150 lety, tedy podobně jako tady ve střední Evropě. Krom toho má Egypt ze všech blízkovýchodních zemí asi nejstarší politickou historii v moderním slova smyslu. To je obrovský rozdíl proti zemím jako je Saúdská Arábie, kde něco takového neexistuje dodnes. Jsou tam teď sice několik posledních let komunální volby, ale hlavní orgán státu madžlis aš-šúra jmenuje částečně král.

V souvislosti s Libyí a některými dalšími státy se také hodně mluví o vlivu kmenů a kmenové společnosti...

Ano, o Libyi se mluví jako o kmenovém státu, kde Kaddáfí de facto některé kmeny koupil. A mě by teď například zajímalo, jak se bude projevovat třeba berberská otázka v severní Africe. O tom skoro nikdo nemluví. Kaddáfí berberské kmeny občas podporoval, zejména na jižní libyjské hranici na Sahaře, kde žijí Tuaregové. A u těch je kmenová identita hodně silná. Mnohem silnější, než ta národní.
Nicméně celkově je role kmenů podle mého názoru poněkud přeceňována – kmenové uspořádání možná funguje ve venkovských oblastech, ale stěží už ve velkých městech. Kaddáfího snem bylo vždy znovu posílit kmenový systém. Proto také bydlel ve stanu a viděl sám sebe jako „velkého beduína“. Chtěl se vrátit k beduínským hodnotám, které tam už dávno nefungovaly. On ten kmenový systém v Libyi de facto obnovil, ale samozřejmě takovým způsobem, aby to odpovídalo jeho zájmům.
Kmenový systém si Evropané dnes už příliš nedovedou představit. Když o něm dnes v souvislosti s Blízkým východem slyší, není jim jasné, jestli se jedná o příbuzenské vztahy, nebo jde o nějaký patriarchální rodový systém podobný středověku, případně je to něco úplně jiného...

Mohl byste tedy arabské kmeny a kmenovou politiku charakterizovat?

Kmen je velmi široký pojem. Na Blízkém východě se jedná většinou o velmi početné kmenové svazky. Fungují hlavně v zemích, kde nejsou moderní politické instituce, jako je Saúdská Arábie. Tam existují i různé privilegované kmeny a ty jsou také propojeny s různými hospodářskými zájmy. Většina kmenových systémů na Blízkém východě nepřežila arabský nacionalismus spojený s nástupem moderní politiky a modernizace. Kmenové struktury také naboural přesun obyvatel z venkova do měst. A pokud nefunguje komunitní život, tak přestane fungovat i kmen.
Je ale zajímavé, že kmeny a některé archaismy s nimi spojené jsou stále velmi výrazné třeba na palestinském venkově, a to i přes celkovou nacionalizaci a politizaci palestinské společnosti. Kmeny také velmi výrazně fungují například v dnešním Jemenu.

Jaká je obecně pozice kmenů vůči islamismu?

Spíš bych tu otázku obrátil: Islamismus se obecně proti kmenovému uspořádání společnosti dost staví, protože se snaží vycházet z daleko širší – náboženské – identitě. Islamismus je rovnostářský a všechny muslimy bez ohledu na jejich původ, národ či kmen staví na stejnou úroveň. Je to samozřejmě také umělý konstrukt, ale zároveň islamismus představuje jeden ze způsobů, jak se dostat z pod kontroly kmenových patriarchů. Není bez zajímavosti, že imperiální velmoci jak kmenového systému, tak islamismu na Blízkém východě často využívaly.

Mají podle vás Středoevropané dostatek dobrých informací o situaci na Blízkém východě?

Když porovnám tři země, které dobře znám a v nichž se nejčastěji pohybuji – tedy Slovensko, Maďarsko a Česko – pak z té trojice je situace jednoznačně nejhorší na Slovensku. A nejde jen o informace o Blízkém východě, ale i obecně o zahraničněpolitických věcech. Většinu Slováků zajímají bohužel především témata typu „jak Slováky okrádá EU“ a chybějí tam fundované zahraničněpolitické debaty, které můžeme občas sledovat v Česku nebo Maďarsku. Je to asi i tím, že na Slovensku je jen velmi málo dobrých komentátorů. Jedním ze známějších a uznávaných je Ivo Samson, ale ten má zas problém, že je žádán, aby se vyjadřoval k velice široké škále témat: prakticky od Číny až po Maroko.

Promítá se to nějak i do oficiálních postojů jednotlivých zemí vůči Blízkému východu a izraelsko-palestinskému konfliktu?

Všechny tři zmiňované země jsou víceméně proizraelské, ale ani Maďarsko, ani Slovensko ne tak výrazně jako Česko. Řekl bych, že je to taková všeobecná reakce: Předtím tu byl socialistický blok, který byl propalestinský, tak se to teď vše obrátilo na druhou stranu.
Je ovšem například zajímavé, že v maďarské židovské komunitě jsou mnozí Židé kritičtější vůči Izraeli než řada nežidovských Maďarů. Maďarská židovská komunita má prostě hodně různých proudů a je v ní i hodně liberálních a levicových židovských intelektuálů. V tom se od té české poměrně výrazně liší.

Děkuji za rozhovor!
M. Č.

čtvrtek 25. srpna 2011

Jak si Praha zavřela dveře k libyjské ropě - How Prague shut door to Libyan oil

Representative of Libyans in the Czech Republic: Prague has shut the door to oil

Czech Republic could have good relations with the emerging government of Libya, because as one of the few states it did not had good relations with Muammar Gaddafi, whose 42-year rule over Libya is collapsing. Due to the hesitation of the Czech representatives to support Libyan insurgency, however, the Czechs could lose a good business, said in an interview for the online journal Dia Eddin Felfel, Libyan living in the Czech Republic.

Představitel českých Libyjců: Praha si zavřela dveře k ropě

Česká republika mohla mít dobré vztahy se vznikající vládou Libye, neboť se jako jeden z mála států nepřátelila s Muammarem Kaddáfím, jehož 42 let trvající vláda nad Libyí se nejspíš definitivně zhroutila. Kvůli váhání českých představitelů nad vyslovením podpory povstalcům však Češi mohou o dobré obchody přijít, říká v rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ místopředseda Sdružení Libyjců žijících v Česku Dia Eddin Felfel.
Navzdory úternímu pádu hlavního tripoliského sídla libyjského vůdce Kaddáfího boje v metropoli neustaly. Střelba neutichá ani v libyjském vnitrozemí a v přístavním městě Syrta, tradiční baště Kaddáfího stoupenců. Sám Kaddáfí se v noci na středu ozval s poselstvím národu, v němž popsal ústup z Tripolisu jako "taktický krok" a za jedinou možnou volbu označil vítězství, nebo smrt.

Očekáváte ještě dlouhý odpor Kaddáfího sil?

Ne, moc dlouhé to nebude. Nakonec dojde k dohodě o odevzdání zbraní, sami uznávají, že Kaddáfí už nemá šanci. Je jedno, jestli se najde teď, nebo za měsíc, pro nás je hlavní dohodnout se s vojáky. Režim už skončil. Dokud je Kaddáfí volný, bude dělat problémy, je jasné, že jej a jeho syny musíme dopadnout, ale zas takový rozdíl to není.





pátek 19. srpna 2011

20 Years from Crown Heights Riot - 20 let od rasových nepokojů v New Yorku

The Crown Heights Riot was a three-day riot that occurred in August 1991 in the Crown Heights neighborhood in the New York City borough of Brooklyn. Crown Heights was and currently remains a primarily West Indian and African American community; however, it has a large minority of Jews. The riots began on August 19, 1991 after the child of two Guyanese immigrants was accidentally struck and killed by an automobile in the motorcade of a prominent Chabad Hasidic rabbi Schneersohn. During the riot, an Orthodox Jew was killed. The riot unveiled long simmering tensions between the Crown Heights' black and Jewish communities. It also had an impact on the 1993 mayoral race, and ultimately led to a successful outreach program between black and Jewish leaders that helped improve race relations in the city. (Wiki)

19. srpna 1991 vypukly v newyorském Brooklynu  vážné rasové nepokoje mezi Afroameričany a Židy. Došlo k nim poté, co americký rabín, který jel jako součást kolony lubavičského rabína Menachema Mendela Schneersohna usmrtil neúmyslně automobilem černého mladíka z Guyany.
V Crown Heights žije velká židovská komunita chabadských chasidů a zároveň velké množství Afroameričanů hlavně z oblasti Karibiku. Během třídenních nepokojů byl zabit Afroameričany chasida a zraněna byla řada lidí (43 civilistů a 152 policistů) a došlo k velkým škodám na majetku. Nepokoje rozkryly velké napětí mezi Afroameričany a Židy a zároveň obrátily pozornost na tento problém, který následně začal být efektivně řešen. 


    čtvrtek 18. srpna 2011

    Shabbat Shalom 22. 7. - Jerusalem/Oslo

    Eva Spira, living in Oslo, flew at the end of July after 12 years to visit her friends in Jerusalem. Her husband and children stayed in Oslo. In Norway, prior to her departure, some people asked her the "obligatory" question "If she is not afraid to fly to Jerusalem because of terrorism." Strange paradox caused this time it was considerably safer to be in Jerusalem than in almost always peaceful Norway.

    Jsem v Jerusalémě! Po dvanácti letech. Probouzím se v minipokojíku nahoře na palandě v bytě u přátel. Pode mnou leží jedno dítě, druhá postýlka už je prázdná. Slézám a jdu do kuchyně. Je pátek a a je třeba toho spoustu připravit na šabat. Uklidit, navařit na dva dny (v duchu se raduju, že nic z toho nemusím dělat já.) Nejdřív ale s kamarádem Elim odvážím jeho dvě děti do školky. Bydlí na severu Jerusaléma, ve čtvrti French Hill. Moje dvě děti jsou s mužem v Oslu, ale v červenci je školka zavřená, takže mají naplánovano něco jiného, asi budou doma a balit (na cestu do Čech), nebo půjdou do knihovny. Do jerusalémské školky vezeme děti autem, a než se dostaneme až k paní učitelce, procházíme asi pěti brankami, a ta první je na bezpečnostní kód. Naše školka v Oslu má branku jednu, a bez kódu. Potom se vracíme zpět domů k Elimu, kde jeho žena Dafna s dvouměsíčním miminkem v šátku na břiše začíná vařit šabatové jídlo. Eli uklízí, vysává a vytírá. Kolem poledne se vydáváme na výstavu absolventů designu (Becalel) na Hebrejskou universitu. Tašky nám nikdo nekontroluje, trochu se divím. Výstava je hodně zajímavá, ale s miminkem se absolvuje trošku složitě. Přestávky na kojení a Elimu pořád někdo volá. Jedeme zpátky domů. Po obědě odjíždím už sama do města, šabat budu trávit s kamarádkou Ayalou, která bydlí přes celý Jerusalém v krásné čtvrti na jihu Talpiot. Procházím si centrum města, nasávám předšabatovou atmosféru tržiště Machane Yehuda a usedám v poklidné kavárně Beréšít. Blíží se půl páté odpoledne, a poslední autobus č. 7 mi jede z města o půl šesté, potom městská doprava končí. Procházím se znovu přes teď už celkem vylidněné tržiště, a uvědomuju si, jaké je vlastně vedro. Po devíti letech života v Oslu už opravdu na vedro zvyklá nejsem… Nesmím zapomínat hodně pít! Nasedám na autobus a najednou mi přichází smska od muže: ”Byl vybuch v Regjeringskvartalet. Zraneni. My jsme v poradku. Slyseli jsme to hlasite az sem.” Jsem fakt v šoku! Výbuch v Oslu? Hned se mi začne všechno honit hlavou... Je to možné? Já v Israeli a ve stejnou chvíli bomba v Oslu? Dost lidí se mě před cestou ptalo, ”A nebojíš se jet do Israele?” Asi jsem se nebála, ale je pravda, že jsem matkou dvou malých dětí a úplně dobře mi z toho nebylo. A teď tohle! Hlavně dostávám strach, že útoky můžou pokračovat. Bydlíme u lesa na okraji Osla, tak doufám, že takové místo není pro teroristy dostatečně atraktivní, ale stejně. Tenhle ”opačný” scénář mě ale před cestou fakt ani ve snu nenapadl. Že by se něco mohlo stát jim!
    Nejdřív tomu tak nějak podvědomě nevěřím, ale za chvíli přichází další smska: ”1 mrtvy, pricina vybuchu neznama. Centrum plne policie a zachranaru.” Protože už tak za hodinu má začít šabat, a já se blížím k mé ortodoxní kamarádce, je mi jasné, že se dneska už na počítač nedostanu. Takže mě informují manžel a kamarádi z Osla smskami. Kamarádka Vanesa, která bydlí v centru, píše: ”Eva, I am ok, thank you. I was out, close to the National theater. And it was terrible, glass breaking down and falling, and ambulance and police everywhere!” Sama pochází z Bosny a v Oslu byla jen na návštěvě. A další smska od muže: ”Tady crazy. 7 mrtvych a jeste k tomu strileni na AUFs sommerleir na Utøya. Mozna connected. The irony… ”tohle se v Norsku nedeje”…” Hrozně se bojím, že za útoky stojí muslimští imigranti v Norsku. Představuju si, co by asi v Norsku nastalo, kdyby tomu tak bylo. Už tak nejsou vztahy Norů k muslimům nijak přehnaně vstřícné, a tohle by byl konec.
    Nevím, co si myslet, za chvilku mám dorazit k Ayale, kterou jsem neviděla dvanáct let, má už čtyři děti a já se na ni tak těšila! Teď mám akorát srdce v krku a strach. Chce se mi brečet a vůbec nevím, co dělat! Nejradši bych strávila večer na internetu, ale to nejde. Takže nacházím dům, kde Ayala s rodinou bydlí, vítáme se, seznamuju se s dětma, zapalují se šabatové svíčky a mi nezbývá než popřát ”Šabat šalom”.
    Než usnu, přemýšlím, jak by můj den asi vypadal, kdyby muž s dětmi naplánoval odpolední výlet do městské knihovny. Ta totiž leží jen asi minutu od místa výbuchu.

    Eva Spira, Oslo

    Díky, Evuvo, za původní verzi a za druhou fotku k publikaci na Blízkovýchodních stránkách!
    Mírně zkráceno vyšlo v Respektu v rubrice ”Jeden den v životě”.

    úterý 16. srpna 2011

    Syria Uprising - Povstání v Sýrii

    Some links that may help you understand what happens during the current anti-government riots and government repressions in Syria.

    Několik odkazů, které vám mohou pomoci zorientovat se v současných nepřehledných protivládních nepokojích a vládních represích v Sýrii.

    Actual: 

    World Media: 

    Česky - Czech:
    Wikipedia

    čtvrtek 11. srpna 2011

    Nesvatá válka Břetislava Turečka - recenze

    A review of the book by Czech journalist/reporter B. Tureček who is working in Jerusalem and is covering the Middle East for the Czech broadcast. The new book will focus on the Israeli-Palestinian conflict.  

    Nesvatá válka Břetislava Turečka   

    S větším odstupem času spatřila světlo světa druhá kniha našeho nejvýznamnějšího zpravodaje z Blízkého východu, Břetislava Turečka „Nesvatá válka o Svatou zemi“. Ta je tematicky méně rozptýlená než první publikace a soustředí se vyloženě do míst, které Tureček během několika posledních let tak dobře poznal ve své roli zpravodaje Českého rozhlasu na Blízkém východě: tedy na území současného Izraele a Palestiny, nejvíce pak Jeruzaléma, kde žije a který poznal nejlépe. Autor trochu účelově na úvod zmiňuje, že se ve své první knize izraelsko-palestinskému konfliktu záměrně vyhýbal (str. 9). To ale není zcela pravda, protože jeho první kniha začíná kapitolou „Geodetovo poučení z Gazy“. Spíše chtěl navodit lepší koncepční vyjasněnost svého současného psaní, které se mimo jiné projevilo i daleko příhodnější volbou názvu knihy. U té první, v mnoha aspektech jinak velmi zajímavé, se někdy nebylo možné zbavit dojmu, že se autor snažil o politickou korektnost v českém slova smyslu. Nejzřetelněji to lze poznat na samotném jejím názvu: „Světla a stíny islámu“, který navozoval dojem, že chce-li český odborník psát o islámu, je téměř jeho povinností připomenout jeho negativního obraz. Pokud se vám to zdá přehnané, můžete si jako malý experiment zkusit zaměnit slovo „islám“ v jejím názvu třeba za pojem „judaismus“ a zamyslet se, jakou by v České republice měla kniha následně odezvu. Zpátky však k Turečkově novému dílu. Nemám pochyb o tom, že většině čtenářů, a to nejen laiků, svou velmi čtivou formou a výběrem zajímavých, na první pohled někdy až kontroverzních témat, zaujme a přiměje k další snaze  poznávat blízkovýchodní problematiku a jejích hlubších souvislostí. Mám radu pro ty, kdož se považují za sympatizanty jedné ze stran konfliktu: buď by se měli připravit na velké sebezpytování, nebo by raději knihu neměli číst vůbec. 

    Nikdo dnes nemůže pochybovat, že Tureček je jedním z nejlépe informovaných lidí o dění na Blízkém východě a vzhledem k jeho práci dnes zejména právě znalosti prostředí Izraele a Palestiny. Nemám ani tak na mysli skutečnost, že někteří naši politici, diplomaté a pracovníci zpravodajských služeb snad nemají lepší přístup k informacím, které jistě sahají velmi daleko za hranice toho, kam Tureček může se svou investigativností dohlédnout. Avšak žurnalista není na rozdíl od nich spoutáván (alespoň relativně) žádným oficiálním postojem. Snaží se na Blízký východ, Izrael a Palestinu pohlížet komplexně, zažívat je denně „na vlastní kůži“ a jde i výrazně dále, než jen tam, co by mu jako zpravodaji veřejnoprávního rozhlasu „stačilo“ dělat. To ho nakonec také pozitivně odlišuje od některých jeho novinářských kolegů rozesetých po jiných částech světa. Tureček zkrátka nesedí pohodlně ve svém jeruzalémském bytě s mátovým čajem či pivem Tajbe a nebrouzdá pouze internetovým Haarecem a myriádami agenturních zpráv, aby se občas vyrazil rozhlédnout po okolí… A vlastně by mu to k jeho práci možná i stačilo – což mám na mysli v kombinaci s nepříliš velkou náročností českých posluchačů a úrovní naších mainstreamových médií – jen přepínat mezi Al-Džazírou a prvním programem izraelské televize…  Tureček ale raději vyráží s diktafonem a fotoaparátem do terénu, jak často to jen jde, mluví s obyčejnými lidmi a kontaktuje i významné osobnosti, čte mezi řádky, slyší mezi slovy a snaží se dostat za všeobecně rozšířená klišé v izraelské i palestinské společnosti. Z knihy je patrné, že sám v sobě občas bojuje mezi sympatiemi a antipatiemi, mezi klišé v české společnosti a mezi skutečným životem na Blízkém východě. To jsou procesy, kterými projde takřka každý, kdo Blízký východ zná nejdříve hlavně teoreticky a kdo tam následně začne žít a zjistí rozdíly mezi sny a realitou. Z jednotlivých kapitol je často cítit i mnohá autorova překvapení, jaké že to Blízký východ umí připravit paradoxy. A koneckonců i přímo v Turečkově knize lze číst také mezi řádky…

    V jednotlivých, občas tematicky se prolínajících kapitolách, před námi najednou defiluje někdy až bizarní společenství postav – od ex-členů Mossadu v šáhovském Íránu (mj. Írán je Turečkovou další velkou doménou, což je v knize poznat hned v několika kapitolách), přes bývalé bojovníky proizraelské Jiholibanonské armády, až po palestinské kolaboranty a antisionistické ultraortodoxní Židy, pro které jsou slova „Stát Izrael“ ekvivalentem Třetí říše. Na rozdíl od první knihy je Tureček nyní velmi obezřetný v podepření svých tvrzení a závěrů a používá citace, což jinak není u knih napsaných novináři běžné. Autor dobře ví, proč to dělá, neboť bez uvedení zdroje by byl u nás podezříván z náklonnosti k jedné či druhé straně. Například tvrzení jako „I kdyby tu před dvěma tisíci let nějaký židovský národ existoval, dávalo by to snad někomu právo sem přijít teď, zabrat tuto zemi a popřít historii a  práva lidí, kteří sem přišli mezitím?“ by byla zkrátka u nás příliš kontroverzní, pokud by nebylo jistě, že ho vyslovil profesor historie z telavivské univerzity. Je veřejným tajemstvím, že se před časem některé české subjekty a osoby pokoušely tlačit na to, aby byl Tureček ze svého postu zpravodaje odvolán. Z jistého pohledu se jim nelze ani divit, protože autor patří mezi jedny z největších rozbíječů tradičních českých klišé o Blízkém východě – a to ať už se jedná o Izrael, nebo o Palestince. Nepochybuji, že tato kniha skalním stoupencům Izraele ani zaníceným propalestinským aktivistům mnoho radosti nezpůsobí. A o to zřejmě i autorovi šlo, protože k bližšímu poznání blízkovýchodní reality je třeba se vymanit ze stále tolik zažitých klišé a možná i stojí za to ztratit pár sympatizantů. Navíc současný český politický establishment, hlavně vláda, na tomto poli spíš přitvrzují, než by se snažily bojovat proti opaku. V této souvislosti jsou velmi zajímavou stránkou knihy právě kapitoly věnované přímo vztahům České republiky s Blízkým východem a její diplomacii. Ty z jeho postřehů nedopadají právě nejlépe, přičemž mýtus o snaze o vyváženosti české zahraniční politiky rozstřílí kapitoly o blízkovýchodních blamážích Miloše Zemana (hlavně medializovaná aféra s přirovnáním Arafata k Hitlerovi) a poměrně upřímné a nijak zvlášť neskrývané proizraelskosti Cyrila Svobody, kterého kolegové při jeho cestách do Bruselu už začali zdravit "šalom".
     
    Nepochybuji, že mezi letošním dubnem, kdy Břetislav Tureček knihu dopsal, a současností už určitě nasbíral materiály na několik dalších kapitol. Vyjde-li tak případné další vydání knihy s aktuálním rozšířením, bude to jen dobře.

    M. Č. (vyšlo v Mezinárodní politice, č. 10/2011)

    Připojuji anotaci:  
        
    Ukázka z textu

    „Nikdy tu nikomu nevěř! Ani já nemohu věřit tobě.“ Když mi jeden z mých informačních zdrojů o společnosti východního Jeruzaléma řekl tuhle moudrost, považoval jsem to zprvu za banální klišé. Pak ale pokračoval. A já si až s odstupem tří let uvědomil, jak hlubokou měl pravdu.
    „Tady Židé a Arabové svádějí podzemní, tichou válku. A tak mluvíš s vousatým Palestincem, co má na hlavě muslimskou čapku a vede plamenné řeči o osvobození mešity al-Aksá z pod izraelské okupace, ve skutečnosti to ale může být agent-provokatér izraelské tajné služby Šin Bet,“ vykládal mi polohlasně jeruzalémský Palestinec křesťanského vyznání. „Příště narazíš na hladce oholeného mladíka se zrcadlovými brýlemi, co na ulici pobaveně okukuje a halasně komentuje západní turistky, a ve skutečnosti to může být tipař Hamásu pro příští teroristický útok proti Židům.“ 

    úterý 2. srpna 2011

    Zajímavý anti-antisemitský heraldický symbol

    Interesting Coat of Arms of Polish Town Kolbuszowa resembles good relations between Polish Christians and Jews.

    Izraelský premiér Jicchak Šamir kdysi prohlásil, že "Poláci nasávají antisemitismus spolu s mateřským mlékem". Navzdory mnoha židovsko-polským kontroverzím (katolický antisemitismus, pogromy za druhé světové války i po válce - např. masakr v Kielcích, atd...) řada Poláků stěží odpovídala Šamirovu biologickému pardigmatu. Určitě mezi ně nepatřili ani tvůrci heraldického znaku haličského městečka Kolbuszowa v roce 1785, na který jsem nedávno narazil v jednom krakowském knihkupectví. Těžko lze najít nějaký symbol, který by lépe ilustroval dobré vztahy mezi křesťany a Židy.