středa 19. října 2011

Hokej s Šalitem

Ice-hockey with Shalit - reflection of Czech views on release of Israeli soldier Gilad Shalit and Czech views of heroism. Text contains also remarks about role of Czech media in informing about the Middle East and my opinion about political utilization of the Shalit case together with my personal memories of the violence during Second intifada in Jerusalem.    

Hodně Čechů se mě v uplynulých dnech, kdy se znovu – a tentokrát již opravdu reálně – začalo mluvit o propuštění izraelského vojáka Gilada Šalita, ptalo, jak je možné, že je Izrael ochoten přistoupit na tak nevýhodnou dohodu o výměně jednoho prostého desátníka za více než tisíc vězňů, z nichž řada má krev na rukou. Odpovídal jsem, že se na tento případ není možné dívat naší českou, či středoevropskou optikou. Na Blízkém východě najdeme množství pro nás nepochopitelných paradoxů a toto je jeden z nich.

Každý národ má své hrdiny – někde jsou to vzhledem k tradici země vojáci, jinde třeba náboženské autority a v některých zemích zase hokejisté a jiní sportovci. Hokejisty nezmiňuji s nějakou přezíravostí a myslím si dokonce, že je stále o něco přirozenější uctívat jako hrdiny lidi, kteří bojují za obrovské sumy na kluzišti, než na bitevním poli. Mimochodem – i v Izraeli se hraje lední hokej a někteří přistěhovalci z bývalého Sovětského svazu ho prožívají podobně, jako většina Čechů. Přesto si nedovedu představit, že by smrt izraelských hokejistů vyvolala podobnou reakci jako u nás. Podobně tak smrt českého vojáka v Afghánistánu nepřinese kromě pár článků a zpráv žádnou mimořádně velkou pozornost. 

Je pravda, že izraelská společnost již zdaleka tak intenzivně nežije étosem hrdinné armády, který v židovském státě panoval v létech jeho budování a v době nebezpečných válečných konfliktů. Přesto však má armáda v izraelské společnosti stále výraznou úlohu a dobrou pověst. V Izraeli absolvují základní vojenskou službu povinně i ženy a „vojna“ zde neznamená jen promarněný čas v kasárnách a na cvičišti. Její součástí je i reálné nebezpečí, obavy o život a někdy třeba i rozčarování z podílu na okupaci jiného národa, respektive z ochrany vlastních náboženských fanatiků v některých židovských osadách. Vojenská služba je v dnešním Izraeli zkrátka stále něčím dost odlišným od toho, co je uloženo v našich představách a vzpomínkách na povinnou vojnu. Možná i proto je dnes bývalý desátník Šalit, povýšený mezitím na seržanta, z izraelského pohledu zřejmě daleko víc symbolem „jednoho z nás“, než zajatý generál s politickými konexemi nebo superšpión Mossadu. 

Na stranu druhou v Izraeli najdeme i řadu lidí, kteří pochybují o správnosti uskutečněné výměny. Na svobodu se totiž dostane i řada palestinských vězňů, kteří jsou mj. spoluzodpovědní za plánování sebevražedných útoků během druhé intifády. To ale neznamená, že by všichni propuštění byli jen „teroristé“: je mezi nimi i řada politických vězňů a lidí, kteří byli věznění bez soudního rozhodnutí. Není pochybnosti o tom, že palestinské rodiny budou mít z jejich návratu podobnou radost, jako Šalitovi rodiče. Přesto ve mně osobně zmínka o propuštěných plánovačích bombových útoků vyvolala reminiscence na události, které jsem prožil před necelými deseti lety na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Tam jsem tehdy jen o pár minut unikl bombě Hamásu nastražené do univerzitní kantýny. Kromě devíti zabitých kolegů jsem jednoho zraněného člověka znal i osobně a vím, že zůstane kvůli útoku do smrti na invalidním vozíku. Přemýšlel jsem tak, jestli je atentátník, který tehdy vysílačkou odpálil bombu, také mezi vězni, kteří se teď dostávají na svobodu. (později jsem zjistil, že ano - jmenuje se Walíd Abd al-Azíz Abd al-Hádí Anadža, je mu 31 let, a je z jeruzalémské buňky Hamásu. Ze všech vyměněných vězňů měl ten nejvyšší trest - 36 doživotních trestů. Podílel se i ná plánování bombových útoků v Moment Café a v Rišon LeCijonu. Všechny výbuchy si dobře pamatuji, protože jsem v té době v Jeruzalémě žil. Výbuch v Moment Café byl slyšet až na koleje, kde jsem bydlel. Při výměně za Šalita mu nebyl umožněn návrat domů, ale byl přemístěn do třetí země).


Propouštěcí blízkovýchodní manévry však mají také další rozměr – politický, a to jak na izraelské straně, tak i v Palestině. Izraelský premiér Netanjahu, který nemá právě pověst politika, který by usiloval ze všech sil o ukončení vleklého konfliktu s Palestinci, si díky Šalitovu propuštění  připíše politické body. Pro Hamás, který Šalita věznil a který vyjednal s Izraelci prostřednictvím Egypta propuštění stovek Palestinců, je výměna dobře viditelným trumfem v politickém boji s Fatahem. Ten nedávno přišel s plánem na přenesení snah o uznání palestinské státnosti na půdu OSN, avšak důsledky tohoto kroku jsou pro Palestince zatím stále nejisté. K egyptské roli je třeba dodat, že se v současnosti se u nás mluví prakticky jen o zhoršování jeho pozice vůči Izraeli. Že však tato země stále hraje pro Izrael velmi důležitou úlohu třeba právě ve vyjednávání, by česká média mohla také víc reflektovat.

Není bez zajímavosti, že Šalitovu výměnu kritizuje i řada židovských osadníků na okupovaných územích  a  izraelská radikální pravice v čele s ministrem zahraničí Liebermanem. Tito lidé se obávají nových teroristických aktivit propuštěných vězňů, protože na rozdíl od izraelského území, které je dnes proti infiltracím militantů čím dál lépe chráněno, jsou židovští osadníci Palestincům podstatně blíže. Z jejich osobního pohledu je obava asi pochopitelná, přesto si ale osadníci mohli uvědomit, že při svých aktivitách, které tak zvyšují napětí mezi Izraelem a Palestinci a zároveň i porušují mezinárodní právo, vystavují sebe i své rodiny velkému nebezpečí. Není vyloučeno, že kdyby zůstali na izraelském území, možná by konflikt měl už dnes mnohem snesitelnější podobu. „Kdyby“ však v historii neplatí a je tak spíš pravděpodobné, že se za současné situace na Blízkém východě dočkáme spíše nových krveprolévání i nových Giladů Šalitů.

vyšlo v editované verzi v MFDnes, 19. 10. 2011

Žádné komentáře:

Okomentovat