pondělí 25. června 2012

Who is New Egyptian President Mohammed Mursi?

 
Mohammed Mursi in brief (BBC)
 - US-educated engineering professor; teaches at Zagazig University
 - Official slogan: "Our strength, in our unity"
 - Vision based on Muslim Brotherhood's "Renaissance Project"
 - Previously served in Brotherhood's Guidance Bureau; head of the Freedom & Justice Party
 - Independent MP from 2000-2005

Electoral map: Support of Mursi in %: 


Co přinese nový egyptský prezident? 

O zvolení nového egyptského prezidenta Mursího si můžeme myslet co chceme, jedna věc je však jasná: je to další výrazné odchýlení se od linie mubarakovského Egypta. A to zatím zřejmě nejvýznamnější, neboť nedávné (a velmi komplikované) parlamentní volby se budou po rozhodnutí ústavního soudu s velkou pravděpodobností opakovat. Nemám velkých pochyb o tom, že i za Mursího zůstane klíčovým hráčem v Egyptě armáda, přesto je tak výrazná změna na postu prezidenta reálně viditelným projevem celkové změny. I když už nebude prezident "superman" (což je termín, který použil sám Mursí), jako v éře Mubaraka a jeho předchůdců (jeho pravomoci byly na rozdíl od minulosti okleštěny ve prospěch armády, konkrétně Nejvyšší vojenské rady v čele s maršálem Tantáwím), je zjevné, že Mursí půjde armádě přece jen méně na ruku, než jeho oponent Ahmed Šafík. To může být pro demokracii v Egyptě v zásadě pozitivní. I z psychologického hlediska se jedná o velký rozdíl oproti tomu, než kdyby vyhrál Šafík, který je mnoha Egypťany považován přinejmenším za částečného pokračovatele Mubarakova režimu.
Umírnění islamisté vyhráli již volby v Tunisku, ale tato země není na rozdíl od Egypta považována za tak důležitou pro arabský svět i celý Blízký východ. Egypt byl vždy jedním z nejdůležitějších regionálních hráčů v této oblasti.
Nyní budou mít egyptští islamisté o příležitost více ukázat Egyptu i světu, jestli jsou skutečně schopní zkombinovat své hodnoty a vztah k náboženství s politickou odpovědností, moderním pojetím demokracie i s egyptskými mezinárodněprávními závazky.
Další měsíce ukážou, zda-li je Mursího vítězství výrazným krokem vpřed, či nikoliv. V případě pozitivního vývoje může být Egypt velká inspirace pro další země. Všechny možnosti jsou otevřené a zajímá-li nás osud Egypta a celého regionu, bedlivě sledujme další vývoj.

neděle 24. června 2012

Young Middle East - Vol. 2 - When Osama Bin Laden was young ... judo wrestler!

Osama Bin Laden was not born in "terrorist environment", and even quite a long time of his life he was not very devout Muslim. He did not suffer with "an only child" complex. He is the seventeenth of 52 children of Saudi construction magnate Mohammed Awwad Bin Laden, who had him with his tenth, supposedly least favorite wife, a native Syrian. In his youth Osama Bin Laden he was a quiet boy who learned a family business and successfully studied in Saudi Jeddah and graduated in economics and management. The U.S. newspaper The Washington Post claim that Osama defected in 1973 from school and until the beginning of civil war in Lebanon he lived stormy night life in Beirut. On the photo below you can see a part of his siblings in a family trip to Stockholm (during seventies). It is obvious that Bin Laden family were not religious fundamentalists. 

Usáma Bin Ládin se rozhodně nenarodil v "teroristickém prostředí" a dokonce poměrně dlouho nebyl ani příliš zbožným muslimem. Netrpěl ani jedináčkovským komplexem. Byl totiž sedmnáctý z 52 dětí saúdskoarabského stavebního magnáta a multimiliardáře Muhammada Aváda bin Ládina, který jej počal se svou desátou, údajně nejméně oblíbenou manželkou, původem Syřankou. V mládí byl nenápadný hoch, který se přiučoval z rodinného byznysu a úspěšně studoval, až to v súdskoarbské Džiddě dotáhl k absolutoriu ekonomie a managementu. Americký deník The Washington Post ovšem tvrdí, že Usáma v roce 1973 ze školy zběhl a až do počátku občanské války v Libanonu žil bouřlivým nočním životem v Bejrútu. Na fotografii níže ho můžete vidět s částí jeho sourozenců na rodinném výletu do Stockholmu (70. léta). Je vidět, že ani Bin Ládinova rodina nebyli rozhodně náboženští fundamentalisté.

According Taiwanese Judo-master Jimmy Wu Osama Bin Laden visited the Judo courses in Saudi capital Riyadh in beginning of 80ties (before his mujahedeen activity in Afghanistan). More you can read here (Daily Telegraph).  

Podle taiwanského mistra juda navštěvoval Usáma Bin Ládin na počátku osmdesátých let (tedy krátce před jeho angažmá ve válce proti Sovětskému svazu v Afghánistánu) kursy juda v saúdském hlavním městě Rijádu. Více si můžete přečíst zde v článku z Daily Telegraph. 

pátek 22. června 2012

Young Middle East - Vol. 1

When Middle East beardies - imams, ayatollahs, rabbis, politicians, radicals, terrorists, peacemakers... - were beardless and very small :) 

Víte jak vypadal Chomejní jako mimino? A jak rabi Ovadja Josef když mu teklo mlíko po bradě? Zahajuji nový cyklus fotic "Když byli blízkovýchodní vousáči malincí a holobrádci"


pondělí 18. června 2012

Face THE Book!

 I always thought that "Rabbi Kook is on the Facebook" but finally it is rabbi Kadouri :)
Rabbi Yitzhak Kadouri (1898-2006), born in Baghdad, one of the greatest scholars 
of Kabbalah in 20. Century. 
(Author of the second picture: Jews News)

úterý 12. června 2012

Židé versus Izrael, aneb když je holocaust trestem za sionismus

An article about views and political theology of Anti-Zionist Jews in contemporary State of Israel and worldwide. 

V souvislosti s informacemi o nápisech, které načmárali antisionističtí charedim v jeruzalémském memoriálu holocaustu Jad Vašem, publikuji jeden starší článek o antisionistických Židech, který snad může lépe vysvětlit jejich pro nás jen velmi těžko srozumitelné teologické postoje. 

Skupinka ultraorotodxních Židů s pejzy v černých kloboucích a kaftanech se družně baví na teheránské konferenci zlehčující holocaust s prezidentem Ahmadínežádem ... Rabín Jisroel Weiss z organizace Neturej Karta promlouvá z televizní stanice Hizballáhu o nutnosti „mírumilovného rozpuštění Státu Izrael“ ... Skupiny chasidů v Brooklynu, Londýně, či Montrealu pálí veřejně izraelské vlajky ...

Kdo jsou tito lidé? Náboženští poblouzněnci? Fundamentalisté, kteří zapomněli na dějiny svého národa? Exhibicionisté? Či snad dokonce „židovští antisemité“, jak už byli také nazváni. Kdyby podobné aktivity činil člověk nežidovského původu, obvinění z antisemitismu by ho určitě neminulo. V případě ultraortodoxních Židů (kterým se má správněji říkat hebrejským termínem charedim) je však otázka jejich radikálních postojů daleko složitější.

I  lidé židovského původu se mohou za určitých okolností stát antisemity. Stěží však lze z něčeho podobného vinit hluboce věřící Židy, kteří úzkostlivě dodržují přikázání Tóry. Z náboženských důvodů však mohou být zapřísáhlými antisionisty.

Sionismus – tedy moderní židovský nacionalismus – je v jejich podání ztělesněním toho nejhoršího, co mohlo židovský národ ve 20. století potkat. Všechno následující židovské utrpení, včetně holocaustu, soudobého antisemitismu, sebevražedných atentátů, jsou pak pro ně už jen Božím trestem za prvotní „sionistický hřích“. Za nejhorší plod sionismu pokládají současný židovský stát – Izrael.

Jejich pohled na Izrael je svým způsobem ještě ostřejší, než je tomu u hnutí Hamás. Na druhou stranu však zbožní antisionisté odmítají jakoukoliv formu násilí. Daleko přijatelnějším partnerem než izraelské úřady jsou pro ně Palestinci. Tito charedim odmítají jakoukoliv státní podporu od Izraele, nevolí do parlamentu, izraelskou policii nazývají „sionistické gestapo“ a někteří z nich by dokonce za nic na světě nevstoupili na izraelskou půdu. Mnoho Židů, hlavně v Izraeli, antisionistické charedim striktně odmítá či přímo nenávidí. Vyčítá jim jejich naivitu a fakt, že si neuvědomují, že mnoho Arabů mezi Židy a sionisty nerozlišuje. Případně je přímo viní z bezbřehé náboženské zaslepenosti, zrady a označují je dokonce za úkladné zločince a vyvrhele.

Sionismus a judaismus

Je třeba říci, že tak vehementní odmítání sionismu je v kruzích charedim dnes už spíše výjimkou. A dokonce i mezi antisionisty jsou patrné názorové rozdíly. Tak třeba pro největší antisionistickou skupinu na světě, stoupence rabína ze Satmaru (kterých je přibližně 100 tisíc, hlavně v USA), byla cesta půl tuctu Židů na teheránskou konferenci v roce 2007 příliš silná káva. Proto se od nich satmarští chasidé distancovali.

Nejzatvrzelejší antisionističtí radikálové jsou sdružení ve skupině Neturej Karta (aramejsky „Strážci města“). Jejich počet se pohybuje v řádu stovek, maximálně tisíců. Od roku 1937, kdy skupina vznikla, žijí její stoupenci v jeruzalémské čtvrti Mea Šearim, ale také v newyorském Brooklynu, v Londýně a Antverpách. Jsou ze všech antisionistů nejradikálnější a považují židovský nacionalismus za „rakovinu na těle židovství“ a za dílo Satanovo. Z toho důvodu jsou ochotni jednat s kýmkoliv, kdo proti němu bojuje. Tedy i s prezidentem Ahmadínežádem, šéfy Hamásu, či v dobách dřívějších s Jásirem Arafatem.

Je třeba zdůraznit, že většina soudobých ultraortodoxních Židů (jejich přesný počet není znám, ale jedná se přinejmenším o několik stovek tisíc Židů po celém světě), nemá s Izraelem žádný problém. I když vám na dotaz „Považujete se za sionistu?“ jen málokteří odpoví pozitivně, v praxi se chovají jinak. Izraelští charedim například doma využívají nejrůznějších výhod, které jim poskytuje sionistický stát, nemusí absolvovat vojenskou službu, neplatí daně a navíc mohou spoléhat na státní podporu placenou z daní „sekulárních sionistických Izraelců“.

Toto praktické přijímání sionismu však nebylo pro charedim vždy typické. Není bez zajímavosti, že pro velkou část z nich představoval sionismus ještě do druhé světové války falešný mesianismus, který popíral důležité zásady jejich tradičního pojetí judaismu; mezi nimi hlavně princip, že židovský stát může obnovit jedině sám Mesiáš, na kterého je třeba čekat v galutu (exilu).

Sionismus nemá tisíciletou historii jako judaismus. Konstituoval se až v druhé polovině 19. století. Jeho základy položili myslitelé jako Moses Hess, Leo Pinsker, Theodor Herzl a další. Ti však nebyli nábožensky založení Židé. Spíše naopak. Sionismus chápali hlavně jako ideu a praktický plán, která má pomoci ochránit Židy před evropským antisemitismem. A právě sekulární podstata sionismu zbožné charedim velice iritoval.

Nebyla náhoda, že první sionisté byli nezřídka levicově zaměření pokrokáři s velmi vlažným vztahem k víře svých předků. Právě sionistická bezbožnost znamenala pro mnoho hluboce věřících Židů nebezpečnou herezi a rouhání.

Rabín Josef Samuel Bloch přirovnal sionismus k „falešnému mesianismu, v němž byl Bůh, Tóra a její přikázání nahrazeny falešnými modlami nacionalismu a socialismu

Charedim však nikdy netvrdili, že by Židé národem nebyli. „Naše národní vědomí je zcela odlišné od ostatních národů... je zcela spirituální, neboť spočívá v Tóře“, konstatoval významný rabín Jacob Jechiel Weinberg.

Nacionalistické vášně sionistů, vyzbrojování se, boj o půdu s Araby, to vše ztělesňovalo pro tyto charedim rebelii proti Bohu. Jejich výklad posvátných textů jim totiž přikazoval neusilovat o ukončení židovského exilu předčasně a nesnažit se podrobit si Zemi izraelskou za pomoci síly. Tak lze tedy zjednodušeně shrnout přístup významné části hluboce zbožných Židů k sionismu před vypuknutím druhé světové války. 
 
Charedim a holocaust

Holocaust přinesl komunitám charedim obrovské ztráty, protože mnohé z nich žily svým tradičním způsobem právě v oblastech, kterých se nacistické běsnění dotklo nejvíc – v Polsku, Rusku, na Ukrajině, v Pobaltí či Rumunsku. Přesto mnoho z přeživších rabínských autorit charedim (část z nich stačila uprchnout, hlavně do USA) nepřestalo holocaust vysvětlovat jako důsledek sionistického nedodržování Tóry a jejích přikázání.

Rabín Elchanan Wassermann napsal, že „židovská sionistická mládež byla natolik opojena národem a socialismem, že nás Bůh potrestal národním socialismem.“

Dnešní čelní představitel Neturej Karta v Izraeli, rabín Jisrael Meir Hirsch, zase prohlašuje: „Kdybych žil za války, šel bych za Hitlerem. On byl totiž velice rozezlen, když ho sionisté bojkotovali. Udeřil rukou do stolu a pravil: ´Já těm Židům ukážu!´... Co kdybychom se ho ale namísto toho tehdy pokusili usmířit?“

Samotný holocaust dnes antisionističtí charedim nezpochybňují. Jeho příčiny však chápou diametrálně odlišně než většina ostatních Židů. Rabín Weiss navíc tvrdí, že na nedávnou íránskou konferenci jeli i proto, že „sionisté zneužívají holocaustu k bezostyšnému útlaku“.  

Tak sporné a naivní interpretace holocaustu však rozhodně nebyly a nejsou příznačné pro všechny charedim. Někteří po druhé světové válce obvinili své rabíny, že je dostatečně nepovzbuzovali k útěku z Evropy. Mnozí z přeživších Židů také po válce svou víru ztratili.
      
Náboženský sionismus

Postoje hluboce věřících Židů se pod vlivem událostí minulého století proměňovaly více než kdy předtím. Významný rabín Avraham J. Kúk položil v první polovině 20. století základy nového směru židovství. Ten se pokusil smířit ortodoxní judaismus s realitou nové doby, hlavně se sionismem. Sionismus a související dění (hlavně snahu o vybudování židovského státu) tak vyložil zcela opačně než Neturej Karta, tedy jako projev Boží vůle. Vznikl tak náboženský sionismus, který byl pro mnoho Židů daleko logičtější a pochopitelnější. Navíc dodal do té doby značně sekulárnímu sionismu teologický, a tedy neoddiskutovatelný rozměr.

Přesto náboženský sionismus mnoho ze své popularity ztratil, když se část jeho členů dala na cestu radikalismu a stali se z nich nacionalističtí fanatici. Není náhoda, že rasistický rabín Kahane (který byl v Izraeli za své postoje vězněn), masový vrah Baruch Goldstein, či Jigal Amir, atentátník premiéra Rabina, pocházeli právě z této komunity.

Pro ilustraci dodávám, že v dnešním Hebronu žije mezi několika stovkami tisíc Palestinců několik stovek nejradikálnějších osadníků (málokterý jiný Izraelec by tam byl ochoten žít). Na jednu hebronskou zeď načmáral jeden z radikálů nápis: „Arabové do plynových komor!“. Je tedy vidět, že amnézie na vlastní historii nepostihla jen radikální antisionisty.

Židé proti Arabům?

Antisionisté vždycky upozorňovali na to, že se k nim po staletí Arabové a muslimové chovali slušně. S jistými omezeními mohli totiž Židé po staletí praktikovat v muslimských zemích svou víru. Bylo to ve stejných dobách, kdy byli v křesťanské Evropě Židé vyháněni z měst, obviňováni z trávení studní a dokonce i tehdy, kdy „moderní a civilizované“ evropské země spřádaly a realizovaly plány na jejich úplnou likvidaci. Že se po druhé světové válce vše změnilo a křesťanské země dnes vypadají jako advokáti Židů, zatímco Arabové jako rodilí antisemité, přikládá Neturej Karta právě vzniku Izraele v roce 1948.

Co je na radikálních sionistech asi nejkontroverznější? Že svými názory mohou dodávat legitimitu těm, kteří jsou skutečnými antisemity. Zde ovšem existuje věčné dilema: Má člověk potlačovat své názory za situace, kdy část z nich může být zneužitelná někým jiným?. Představitelé Neturej Karta tvrdí, že její aktivity přispívají k tomu, že muslimové začínají odlišovat židovství od sionismu. Tím v konečném důsledku přispívají ke snížení antisemitismu v muslimském světě. Otázkou zůstává, zda si tyto věci uvědomí i lidé, jako je šéf Ku-Klux-Klanu a někteří popírači holocaustu, kteří se teheránské konference také zúčastnili...  

Názory mnoha náboženských antisonistů jsou určitě extrémní a zůstanou i v budoucnu pro většinu Židů naprosto nepřijatelné. Že by antisonisté, radikální náboženští sionisté či jiní náboženští fundamentalisté začali své názory radikálně měnit, je také nepravděpodobné. Je zde však určitý rozdíl v tom, že názory Neturej Karta sice oprávněně pohoršily bezpočet lidí, na rozdíl od mnoha jiných fundamentalistů však nestály život ani jednoho člověka.

Politicko-náboženský extremismus všeho druhu najde v budoucnu jen stěží ospravedlnění. Přesto je však pro Židy existence zbožných antisionistů i náboženských sionistů – tedy komunit s tak diametrálně odlišnými názory – v něčem obecně prospěšná: Snad více než cokoliv jiné rozbíjí tradiční antisemitské mýty o „světovém židovském spiknutí“ a jim podobné a poukazuje naopak na pluralitu a názorovou různorodost Židů po celém světě.

Vyšlo v Kavárně MFDnes, 19. 5. 2007. 

Dovětek:
Při psaní článků a knížek s tematikou vztahu náboženství a politiky v Izraeli jsem se setkal v Izraeli s řadou religiózních Židů s nejrůznějšími názory na Izrael, sionismus či izraelsko-palestinský konflikt. Kromě osadnických rabínů a židovských osadníků jsem potkal i antisionistické Židy a jejich náboženské autority (viz např. rozhovor s rabínem Hirschem v knize „Rabíni naší doby“). V obou případech bylo zajímavé, jak rozdílné bylo běžné jednání těchto charedim a prezentace jejich postojů, pokud nešlo o politiku. Ještě patrnější byl tento rozdíl u antisonistů. Většinou se jednalo o lidi, kteří na první dojem působili velice křehce, skoro jako někteří chasidé z knížek Isaace Bashevise Singera: bledí, shrbení, s brýlemi, dlouhými pejzy a divokými plnovousy, kteří jako by ani nevnímali rozdíly mezi dnem a nocí a většina pozemských problémů pro ně byla něčím naprosto vzdáleným. 

To je velmi odlišovalo od sluncem a větrem ošlehaných a sebevědomých osadníků žijících v pohořích Západního břehu. Mluva antisionistů byla často velmi jemná a tichá. O to překvapivější byla jejich „zaťatost“, pokud došlo na otázky Izraele a sionismu. S mnoha názory lze z hlediska jejich teologického pohledu stěží polemizovat. Je to jejich - dost radikální a nekompromisní - interpretace, kterou jim nabízí široký prostor jejich víry a sekulární člověk si ji můžete tak maximálně vyslechnout. 

Přesto mé překvapení vždy vzbuzovala jejich verbální nenávist vůči některým izraelským politikům, institucím a sionistickým rabínům, což vůbec nekorespondovalo s jejich vizáží a fyzickým vzhledem, které by nebyly schopné ublížit ani kuřeti. Nejméně pochopitelný však byl pro mě jejich pohled na holocaust. Antisionistické vnímání šoa jako „Božího trestu za sionismus“ pro mě bylo vždy takřka nesrozumitelné (viz názory rabína Hirsche výše v textu). Přesto se domnívám, že nápisy, které se objevily v memoriálu holocaustu Jad Vašem neměly být žádnou glorifikací Hitlera a nacismu, ale spíš velmi extrémní nadsázkou, která člověku neznalému židovské teologie antisionistů může vyznívat nesrozumitelně či dokonce „antisemitsky“. 

V každém případě si nemyslím, že by podobné činy, jako je čmárání nápisů v památnících holocaustu či kontakty s politiky jako je Ahmadínežád přispívaly k porozumění složité kauzy židovského antisionismu. Spíše naopak. Podobně jako ostatní náboženské proudy a vyznání zažívají svůj „zlatý věk“ i doby svých krizí – vzpomeňme řadu dnešních proudů islámu či současný katolicismus – lze stěží očekávat, že i židovský antisionismus zůstane vůči podobným výkyvům imunní. 

pondělí 11. června 2012

Matisyahu odhodil jarmulku - Matisyahu ditches the yarmulka


Slavný židovský zpěvák a hiphoper nejdříve šokoval své religiózní židovské fanoušky, že si oholil svůj charakteristický plnovous a obarvil si vlasy (ale to vše stále ještě s jarmulkou na hlavě), teď se objevila jeho fotografie bez jarmulky, společně s raperem Wiz Khalifou, který kouří na fotografii joint. Pro charedim a řadu jeho religiózních fanoušků je to velká rána. Zdá se, že Matisyahu pod tíhou showbyznysu nevydržel být praktikujícím Židem. Na to je možné se dívat různě - na jednu stranu je možné Matisyahua podezřívat z dřívějšího pokrytectví, kdy vystupoval na svých koncertech právě v tradičním židovském oblečení, na stranu druhou je jeho proměnu možné vnímat i za projev toho, že třeba už pokrytcem být nechce a raději se zřekne svého "charedi" image. 

Holt není zřejme jednoduché dodržovat 613 micvot a zároveň být zapojen do současného showbyznysu. Asi málokdo má sílu spojit obojí dohromady. U nás existuje jistá analogie s případem zesnulého zpěváka skupin Oceán a Šalom Petra Muka (dej mu pán Bůh věčný ráj), který nedokončil svou konverzi k judaismu: "V roce ’97 jsem už byl konverzi blízko, ale zjistil jsem, že hlavním zdrojem mých příjmů jsou vystoupení, která jsou v pátky a soboty. Věděl jsem, že bych nedokázal dodržovat tahle zásadní ustanovení, tak zatím zůstávám na cestě a jednou to snad dotáhnu do konce."      

Tady si můžete přečíst celý rozhovor: "Petr Muk na cestě k judaismu" z roku 2007.



Matisyahu Ditches the Yarmulke
First it was the beard, now it’s the yarmulke. Matisyahu is currently walking around clean-shaven and with an uncovered head, and this is causing a lot of pain for observant Jewish fans who are lamenting what appears to be the once-Hasidic singer’s rapid slide in to secularism. In case you missed it, the reggae performer posted on Facebook a photo of himself sans kippah, as well as another of him posing with rapper Wiz Khalifa, who appears to be smoking a joint.

Heeb has used the opportunity to humorously point out that the new and improved (?) Matisyahu bears more than a passing resemblance to Vanilla Ice. Others, however, are crying more than they are laughing about this transformation, which reportedly includes his getting rid of his tzizit, as well. Elad Nehorai wrote in the Huffington Post that Matisyahu’s general audience doesn’t get why this is such a big deal for his Orthodox Jewish fans:

Religious Jews, especially the young ones who, more than any other generation for the last 5,000 years, have felt connected to the secular world, the “outside” world, felt an incredible connection with him. He wasn’t just a role model, the way a president is, or anyone else. He was a brother. Someone who had a connection with us no one else could understand. And he represented our culture to the entire world in a way that the world could finally understand and connect to who we were.

The problem now is that Matisyahu seems to no longer be interested in serving as this representative. Nehorai writes that this latest blow is in some ways even harder to take than the shocking disappearance of the beard. “Words cannot describe what it is like when your brother, the person you looked up to and admired for so long, rejects everything you hold dear,” he lamented. “It used to be that we loved him for the great good he did for us and the world, for the way he proudly represented who he was, without any apologies and with a full heart. He was our spokesman, our ambassador and mentor. Now he’s just our brother. A person we’ll always love, but who has, nonetheless, broken our hearts.”

But who knows? Maybe Matisyahu is on his way to carving out a different kind of Jewish path.

neděle 10. června 2012

Ještě jedno interview s Tomem Segevem

One more interview with Tom Segev.

Mám tu už trochu přesegevováno :) ..nicméně ty rozhovory za to stojí. Tento rozhovor dělal se Segevem novinář Tomáš Rákos při příležitostí vydání Segevovy knížky o Simonu Wiesenthalovi u nás. Je tam mj. i pár dalších aktuálnějších věcí, které jsem už v předvánočním rozhovoru se Segevem v Jeruzalémě nemohl podchytit. Například komentuje kauzu okolo Günthera Grasse, se kterým se Segev dobře zná, apod. 

Celý rozhovor Tomáše Rákose najdete zde.


pátek 1. června 2012

Průvodce inteligentního čtenáře po arabském jaru

Jean-Pierre Filiu: The Arab Revolution: Ten Lessons from the Democratic Uprising
brožovaná vazba, 256 stran, Nakladatel: C. Hurst & Co., vyšlo 1. července 2011

Arabské jaro je s krátkým časovým odstupem jen velmi těžko hodnotitelný politický fenomén a jakákoliv kniha, která o něm v současnosti vychází, je odsouzena k velmi rychlému zastarání. Práce Arab Revolution od francouzského profesora Jeana-Pierre Filiu z pařížské Sciences Po si přesto zasluhuje pozornost.

Kniha vyšla v létě 2011, takže logicky může celkem obšírně zahrnout období revolučních změn v Tunisku a Egyptě, nikoliv však už vyústění krvavé fáze libyjské revoluce a svržení a smrt Kaddáfího či dění v Sýrii. Okrajově se zabývá také situací v Jordánsku, Jemenu, Bahrajnu a v některých dalších státech. Přesto však stojí kniha za přečtení, neboť není jen souhrnem aktuálních faktů, ale vzhledem k Filiově odborné erudici v sobě zahrnuje i nadčasovost, která pomáhá vysvětlovat nejen konkrétní dění arabského jara, ale i širší logiku fungování politiky v arabském světě a na Blízkém východě obecně.

Jean-Pierre Filiu není na poli studia a publikování o Blízkém východu žádným nováčkem. Není u nás sice tak známý jako o něco starší guru francouzské islamologie Gilles Kepel, ale i od Filia už se v nedávné době na pultech našich knihkupectví objevil překlad jeho knihy Apokalypsa v islámu, která se zabývá islámskými koncepcemi konce světa.

Filiu velmi dobře ví, jaká jsou úskalí tématu, které zpracovává. Snaží se tak přistupovat k arabskému jaru komplexně a v širším kontextu a rozdělil text do několika jasně definovaných kapitol, kde metodicky prochází důležité jevy a aktéry revolučního dění. Snad jen jejich názvy jako "Islamisté si musí vybrat", "Palestina je stále mantra" či "Alternativou demokracie je chaos" působí někdy až poněkud křečovitě kategoricky.

Búazízí jako Palach

Filiu oceňuje občanský aspekt revolucí v Tunisku a Egyptě a schopnost dosáhnout úspěchu i bez přítomnosti výrazných osobností a prakticky bez použití násilí. Od nich odlišuje revoluci v Libyi, kde občanské protesty dostaly pod represemi Kaddáfího režimu velmi rychle násilný ráz. Zajímavým postřehem je odlišení rozdílného podhoubí revolucí v Tunisku a v Egyptě. Zatímco v Tunisku začaly protivládní nepokoje na periferii, v provinčních městech, jako bylo například Sidi Búzíd, kde se upálil Mohamed Búazízí, v Egyptě měla revoluce silnou podporu hlavně ve velkých městech jako Káhira a Alexandrie a jejím hlavním středobodem se stalo káhirské náměstí Tahrír. V této souvislosti může být pro českého čtenáře zajímavá i analogie, kterou používá Filiu právě v souvislosti se sebeupálením tuniského mladíka Mohameda Búazízího. Ten se stal jakousi arabskou podobou Jana Palacha z roku 1969, který však přispěl ke svržení nenáviděného režimu podstatně dřív než pražský student. 

Role sociálních sítí

V jedné z kapitol autor poměrně podrobně analyzuje roli sociálních sítí na internetu, které byly s arabským jarem tak často spojovány a které byly, hlavně na Západě, velmi oblíbeným a zřejmě i přeceněným tématem. Filiu dochází k závěru, že sociální sítě hrály roli hlavně v úvodních částech tuniské a egyptské revoluce. Jak shrnuje: "Sociální sítě přispěly k narušení všudypřítomné bezpečnostní kontroly v Tunisku, a představovaly roznětku k "Revoluci 25. ledna" v Egyptě. V obou případech byly sociální sítě velmi důležité pro oživení sdílených pocitů a vzdoru vůči režimům, a to zejména mezi vzdělanou a městskou mládeží. Tím, že sítě poukázaly na lži a zločiny vládnoucích režimů, napomohly lidem zbavit se strachu. Jakmile se to stalo, jejich význam se v revolučním procesu stal druhotným." 

Neschopná Al-Káida

V souvislosti s často diskutovanou rolí islamistů (a radikálních islamistů) v arabském jaru Filiu poukazuje na neschopnost a velké překvapení hlavně islamistických radikálů na arabské jaro a poukazuje na nemohoucnost Al-Káidy adekvátně využít situace ve svůj prospěch. Filiu poukazuje i na úpadek Al-Káidy obecně, přičemž smrt Usámy Bin Ládina ještě stihl v knize krátkou zmínkou zahrnout.

Je zajímavé srovnat autorův optimismus (který v roce 2010 sdíleli snad všichni, kdo se trochu orientovali v politické realitě arabských zemí) a současnou blízkovýchodní situaci. Přesto Filiu celkem realisticky považuje události roku 2011 pouze za počátek celého procesu širších změn v celém arabském světě. I tak ale budeme muset na fundované vyhodnocení procesů na Blízkém východě ještě velmi dlouho vyčkávat, minimálně několik let. I za této situace jsou však dnes už vidět jisté rozdíly mezi očekáváním a skutečností, která je často daleko méně optimistická, než mnoho arabských revolucionářů i blízkovýchodních analytiků očekávala.

Sečteno, podtrženo: Filiova knížka dle mého názoru velmi dobře shrnuje i to omezené množství informací, které se v současnosti o vývoji v arabském světě shrnout dá a má i další přidané hodnoty (například výběr zajímavých dokumentů, mimo jiné textů protestních písní v příloze).

Kniha si širší okruh čtenářů může získat i tím, že nepoužívá jen čistě odborný slovník, ale snaží se působit populárněji, přičemž na několika místech neskrývá ani autorův smysl pro humor. Nic z toho však nenarušuje profesionalitu, s jakou je celá práce napsána.

Vyšlo v internetové Kavárně iDnes, 31. května 2012