pátek 3. května 2013

Sýrie - bosenský scénář, nebo libanonský horor?

Zora Hesová: Bosenský scénář pro Sýrii

V druhém výročí začátku syrské války lze konstatovat jen to, že se v Sýrii se nezastavitelně naplňují ty nejhorší scénáře. Protesty vystřídalo občanské povstání proti režimu, které se přeměňuje v sérii lokálních bojů o teritoria. Od počátku roku sledují angažované mocnosti jakýsi bosenský scénář řešení konfliktu, který teď dostává další trhliny.

Nepřímá intervence

Konec roku 2012 naznačoval určitý posun. Skončila prezidentská volební kampaň a USA se aktivizovaly. Podařilo se (více méně) sjednotit exilovou opozici do formace Syrské Národní Koalice (SNC) pod vedením prominentního a uznávaného kazatele Ahmeda Moaze Al-Chátiba. V lednu a únoru povstalci dobyli nebo zničili několik vojenských základen u Aleppa a u Dera’y, zmocnili se velké vodní elektrárny a nalezišť ropy, a „osvobodili“ souvislou část území nejen na turecké, ale i na jordánské hranici. To umožnilo diverzifikovat zbrojení, jakož i formy nepřímé intervence, kterou dosud provádělo především Turecko a Katar přes severní hranici.

Přes oficiální pozici, která omezuje americkou podporu na nezbrojní materiál, se do konfliktu skrytě zapojily USA. Podle amerického tisku vyzbrojují a vycvičují tzv. umírněné jednotky, které se s určitým úspěchem snaží vytlačovat salafisty z bojišť kolem Damašku. Evropský tisk hovoří i o možné přítomnosti britských a francouzských vojenských specialistů. Právě Británie a Francie prosazovaly zrušení embarga na dovoz zbraní do Sýrie. Embargo znevýhodňuje nevyzbrojené povstalce, a mezi nimi zvláště tu sekulární část, režim samotný dostává pravidelné dodávky z Ruska. Evropská unie tento požadavek nepodpořila, ale jak se zdá, americké tajné služby se vyzbrojování přijatelné části povstalců ujaly samy, a to dodávkami z Chorvatska.

Bosenská paralela

Není to náhoda. Právě Chorvatsko bylo před téměř dvaceti lety recipientem podobné pomoci. Konflikt mezi geograficky spletenými etniky bývalé Jugoslávie se rovněž jevil jako intervencí neřešitelný. Válku doprovázelo zbrojním embargo, na které doplácela slabší, ale z hlediska evropských vlád podezřelá strana, bosenští Muslimové. Tzv. mezinárodní společenství se svíjelo v nerozhodnosti, zatímco docházelo k masakrům (100 000 mrtvých). Poté, co válka dosáhla patové situace, USA vyzbrojily a vycvičily chorvatskou armádu, která v roce 1995 na Srbech dobyla zpět chorvatskou Krajinu. Tím se vytvořila rovnováha sil podél hranic etnicky vyčištěných teritorií. Pragmatická intervence USA byla posledním pokusem o alespoň formální zachování multietnického státu v podobě konfederace, která sice nefunguje, ale ve které se už neválčí.

Základní logika podobného scénáře v Sýrii je jasná: Pokud Západ nepodpoří ty, se kterými se dohodne, válku o vůdčí pozici mezi rebely vyhrají ti druzí. V Sýrii se zatím konsolidovala sunnitská fronta do dvou skupin: do nacionalistické Syrské osvobozenecké fronty, která má podporou v Zálivu, a do Syrské islámské fronty, ke které se hlásí i džihádisté, a která má širší fundamentalistickou agendu. Právě džihádistická Džabhat Nusra (celým názvem Fronta podpory k vítězství syrského lidu) dosahuje výrazných úspěchů. naposledy dobyla první větší město Raqqa (250000 ob.), ovládá region kolem něj, včetně jeho naftových polí.

Jako protipól proti islamistům se Turecko se spolu s Katarem pokusilo vytvořit sjednocené velení nacionalistických povstaleckých jednotek pod generálem Salímem Idrísem v Turecku, které kromě společné reference nabízí i zbraně. Ke generálu Idrísovi se hlásí podle odhadů většina ozbrojených povstalců, asi 50 000, včetně nacionalistických islamistů, ale rozkazy od něj nepřijímají. V Jordánsku se iniciativy ujaly USA a Saúdská Arábie. Jejich zřejmým cílem je vyzbrojit a vycvičit nacionalistické islamistické jednotky, které by byly schopny výrazně posunout situaci u hlavního bojiště, u Damašku.

Proti úspěchu intervence však stále hovoří jak síla režimu, tak i nejednotnost exilové i interní opozice. SNC formálně opustil al-Chatíb, jediný politický vůdce s podporou v terénu, proto, že chtěl vyjednávat z režimem, což nepodpořil zbytek Koalice. V Istanbulu byla zatím ustanovena další politická reprezentace, exilová vláda pod vedením bývalého exulanta v USA Ghassema Hitto, blízkého Muslimskému bratrstvu.  Paralelní snahy Turecka a Kataru, podporující syrské Muslimské bratrstvo, na jedné straně, a USA se Saúdskou Arábií, podporující nacionalisty skrze Jordánsko, ukazují, že ani angažované mocnosti nemají jednotnou strategii. V terénu se navíc množí lokální konflikty mezi džihádisty a nacionalisty, které jednou mohou přerůst do druhé občanské války. Často jde o teritoria nebo o zdroje: především o naftu nebo i o vybavení továren, které se podle zpráv rabuje rabuje ve větší míře.

Syrská rovnice

Na jaře se staly tři další zásadní věci. Do války se poprvé explicitně vložila al-Káida, přesněji její irácká odnož. Prohlásila syrskou Džabhat nusra za svou pobočku a vyhlásila založení islámského státu v Sýrii. Džabhat, která má podle odhadů asi 3000 efektivních bojovníků, reagovala bez nadšení. Odmítla velení irácké větve, ale podpořila vizi islámského státu, jakož i explicitně příslušnost ke značce al-Káida. Pro Asadův režim to znamenalo zadostiučinění. Právě tuto verzi války od začátku, kdy ještě byla pouze projekcí, prosazuje.

Dále, po dlouhé době se syrská armáda dostala do ofenzívy na silnici spojující Damašek a Aleppo. Syrská armáda ustála útoky na Damašek, přestože nekontroluje damašský venkov a Damašek je denně ostřelován. Asadovým čitelným cílem je udržet Damašek, pobřeží a spojení mezi nimi, a bombardováním znemožňovat povstalcům v tom, aby na dobytém území zavedli civilní správu.

Z třetí, bostonský masakr podtrhává rizika intervence v občanské válce
, ve které sílí džihádistická tendence. Buďto útok povede k omezení intervence a k vytváření pouze tzv. nárazníkových zón proto, aby byl syrský chaos dlouhodobě omezen na syrské území, nebo naopak posílí snahu o podporu syrských sunnitských nacionalistů.

Riziko úplného rozpadu Sýrie na spolu válčící teritoria mezitím roste.  Obě strany se homogenizují: z Damašku odcházejí lidé, kteří se ještě před rokem stavěli k režimu kriticky, na straně rebelů byla občanská sdružení a politická opozice umlčena potřebami války a menšiny utíkají. Na obou stranách se o bezpečnost "starají" paramilitární skupiny a upevňuje se predátorská válečná ekonomika.

Jelikož existuje reálné riziko, že by rozpad Sýrie mohl vést i k rozpadu Iráku a zatažení Izraele a Libanonu do konfliktu, zřejmě se mocnosti nepřímým způsobem do války budou muset nadále zapojovat. Přímá intervence je nadále nepředstavitelná, nepřímá intervence pravděpodobně přichází příliš pozdě. Navíc se bosenský scénář bez mezinárodní legitimity, bez jasného záměru a bez jednoty venku a uvnitř může proměnit v libanonský horor.
Vyšlo v Lidovkách, 30. 4. 2013

Žádné komentáře:

Okomentovat