pondělí 27. listopadu 2017

Kurdové v blízkovýchodní politice

Kurdský boj proti IS zachycený na obraze v erbílské galerii. 

Značný rozruch na mezinárodní scéně vyvolalo nedávné referendum iráckých Kurdů požadujících vytvoření samostatného kurdského státu. Odmítavé reakce přišly nejen ze samotného Iráku, ale i z dalších zemí, v nichž se nachází početná kurdská menšina. Jakou vůbec hrají Kurdové v blízkovýchodní politice roli? 

Kurdové jsou specifickou etnickou skupinou či národem, která žije v severní části Blízkého východu. Oproti svému okolí hovoří odlišným jazykem – kurdštinou. Ta patří do rodiny indoevropských jazyků, má řadu dialektů a z lingvistického hlediska má blízko k perštině. Podobně z hlediska etnicity nelze Kurdy zařadit mezi Araby ani mezi turkické národy, ale mají blízko spíš k íránským národům, byť jejich původ není v některých ohledech zcela jasný. Mezi Kurdy se dnes počítá přibližně kolem 30–40 milionů lidí, kteří žijí roztříštěni na území několika států – nejvíce jich je v Turecku (14–20 milionů), dále v Íránu (8–12 mil.), Iráku (5–9 mil.) a Sýrii (2–4 mil.). Celé toto území většina Kurdů chápe jako svou více či méně symbolickou vlast – „Kurdistán“ či „velký Kurdistán“. Ten ale v minulosti v celistvé podobě nikdy neexistoval. V historii sice proběhlo několik pokusů o ustavení kurdské státnosti, ale většinou šlo jen o krátkodobou nadvládu nad menší částí kurdských území. Hodně Kurdů žije také v diaspoře, nejčastěji evropské – hlavně v Německu, Švédsku, Nizozemí a Rusku. 

V České republice i obecněji na Západě je o kurdskou problematiku velký zájem, což částečně souvisí s tím, že se na dnešním nábožensky radikalizovaném Blízkém východě řada Kurdů profiluje velmi sekulárně, nezřídka levicově, a navíc mají velké zásluhy v boji proti radikálnímu islamismu (hlavně proti tzv. Islámskému státu, dále IS). 

O Kurdech je ale v České republice vzhledem k častému tendenčnímu informování o celém Blízkém východě zažita i řada různých představ a mýtů – třeba že jsou největším národem bez státu, že všichni Kurdové usilují o vlastní státnost atd. Kurdská realita je však často výrazně složitější. Třeba v dnešním Turecku žije řada Kurdů, kteří jsou loajální tureckému režimu a dlouhodobě podporují prezidenta Erdoğana. Podobné je to s částmi kurdské populace na území dalších států, kde zdaleka ne všichni mají zájem o kurdský separatismus. Kurdové – hlavně pak syrští a iráčtí – mají skutečně velké zásluhy v boji proti IS, což ale neznamená, že by naprostá většina z nich nebyli muslimové. Je pravda, že kurdské pojetí islámu je obecně sekulárnější, než jak ho chápe například mnoho Arabů. To ale neznamená, že by i mezi Kurdy nebyli islamisté, či dokonce radikální islamisté. Malá část kurdských radikálních islamistů se dokonce připojila k IS. 

Dialekty kurdštiny (kliknutím zvětšíte).


Kurdové a jejich sousedé
  

Postavení Kurdů v rámci čtyř hlavních zemí, které obývají, je odlišné, a navíc se průběžně vyvíjí v kontextu aktuální politické situace. Obecně je možné konstatovat, že tradičně nejkomplikovanější je postavení Kurdů na území Turecka. Kurdská komunita v Turecku je ze všech nejpočetnější a v jejím rámci se také projevilo nejširší množství politických tendencí, včetně radikálního separatismu. Ten v Turecku začala ztělesňovat Kurdská strana pracujících (PKK) založená na sklonku 70. let. Je výrazně radikálně levicová a její násilí často nebylo omluvitelné ani represemi ze strany tureckých bezpečnostních složek pacifikujících Kurdy. Na druhou stranu v Turecku žije i řada Kurdů, kteří se od PKK distancovali a z různých důvodů začali podporovat turecký politický establishment. Mohli tak činit kvůli tomu, že pro ně byla PKK příliš radikální, nebo proto, že jsou muslimové (PKK se totiž zpočátku profilovala sekulárně až protinábožensky). Případně také mohlo jít o kurdské podnikatele, kteří začali profitovat z Erdoğanových ekonomických reforem po roce 2000. 

Bývalý prezident iráckých Kurdů Barzání
při návštěvě tureckého prezidenta Erdoğana (2017).

Velmi brutálně byli Kurdové potlačováni v Iráku režimem Saddáma Husajna, hlavně pak v 80. letech, kdy probíhala irácko-íránská válka. Írán tehdy některé kurdské separatistické frakce na severu Iráku podporoval, což vyvolalo Saddámovu brutální reakci: v rámci genocidní protikurdské kampaně Anfál (1986– 1989) povraždil desetitisíce Kurdů, někdy i za pomoci bojových plynů. Iráckým Kurdům se ale relativně brzy nato – po Saddámově porážce v první válce v Zálivu v roce 1991 – podařilo získat s pomocí USA vysokou míru autonomie a zároveň nedotknutelnosti ze strany výrazně oslabeného Saddámova režimu. Od té doby iráčtí Kurdové svou autonomii velmi posílili, takže se začala téměř podobat státnosti. Nedávné referendum iráckých Kurdů se proto z pohledu jejich historické zkušenosti sice může jevit jako pochopitelné, ale zároveň ho lze chápat i jako poněkud nešťastné, protože je zjevné, že jím za současné situace spíš více ztratili než získali. 

Situace Kurdů v Íránu a Sýrii byla v posledních desetiletích o něco méně pohnutá než v Turecku a Iráku, ale i tam se stávali terčem diskriminace nebo se dostali do konfliktu s islámskou republikou či s baasistickým režimem rodiny Asadů. Syrští Kurdové mají ideově velmi blízko k PKK (její vůdce Abdullah Öcalan pobýval řadu let v syrském exilu), což se projevuje mj. velkými komplikacemi v současném syrském konfliktu. Turci tak vidí v syrských Kurdech často větší nebezpečí než v IS, což vede tureckou armádu ke kontroverznímu lavírování a k obviněním Turecka, že nedostatečně postupuje proti IS, nebo že s ním dokonce někdy spolupracuje. Většina Kurdů si skutečně v hloubi duše nejspíše přeje nezávislý Kurdistán, ale tím bude pravděpodobně nějaká širší shoda mezi nimi končit. Mnoho z nich si uvědomuje komplikovanost politické situace, v níž se nachází, a mají obavy, co by mohlo reálné vyhlášení nezávislosti vyvolat – hlavně pak ze strany Turecka a Íránu. Názory na praktické kroky vedoucí ke vzniku samostatného státu se tak budou v jednotlivých částech kurdských území zřejmě výrazněji rozcházet. 

Přibližná struktura různých kurdských politických frakcí (kliknutím zvětšíte).


Snění o Kurdistánu 

K tomu je třeba připočíst tradiční nejednotnost rodinnou/kmenovou, politickou (na jednotlivých kurdských územích bojuje o moc řada politických skupin), náboženskou (mezi Kurdy je i řada příslušníků dalších náboženství, jako např. křesťané a jezídové), ekonomickou atd. Řada mocností – třeba právě zmiňovaní Turci (či Osmané) nebo Íránci (Peršané) – tradičně vyvolávala mezi Kurdy konflikty, aby je jako celek oslabila. Turci například i v současnosti podporují některé irácké kurdské milice, které nemají dobré vztahy s PKK, aby jich využili k boji právě proti ní. Někteří Kurdové tak na dnešním Blízkém východě zabíjejí jiné Kurdy. Eskalace konfliktu třeba v případě vyhlášení nezávislosti iráckého Kurdistánu není reálným scénářem. Turci, Íránci i centrální vláda v Bagdádu dali nedávno najevo, že si plnou nezávislost iráckých Kurdů nepřejí. Za tím stojí mj. obava, že by ztratili kontrolu nad ropou na Kurdy osídlených územích, na kterou je sever Iráku velmi bohatý. Ale i další hráči, kteří se angažují na současném Blízkém východě – jako USA, EU či Rusko – mají z další destabilizace poměrů obavy. 

Franz Kafka a Protokoly sionských mudrců
na pultu erbílského knihkupectví.

V poslední době podpořil irácko-kurdskou nezávislost docela zřetelně Izrael. Je pravda, že židovsko-kurdské a do určité míry i izraelsko-kurdské vztahy jsou tradičně dobré, ale dnešní izraelská podpora není zcela nezištná. Nezávislý irácký Kurdistán by totiž pro Izrael představoval především důležitou pozici přímo na íránské hranici. Kurdy by tak izraelská podpora mohla zavléct do hloubi nebezpečné a zdaleka nekončící íránsko-izraelské řevnivosti. V tomto kontextu je také zajímavé, že premiér Netanjahu velmi horuje pro kurdskou nezávislost, ale pokud by měl podpořit něco podobného v případě Palestinců, lze jeho postoj spíše přirovnat k postoji dnešního Turecka k nezávislému Kurdistánu. 

Opravdu funkční, mezinárodním společenstvím i sousedy uznaný kurdský stát si proto v atmosféře současného napětí a konfliktů v Sýrii a Iráku příliš představit zatím nelze. Ale ani za situace, až válka definitivně skončí, existují pochybnosti o tom, že by třeba Turecko mohlo souhlasit se vznikem syrského Kurdistánu poblíž své hranice. Podobně tak ani Íránci nesvolí k odtržení části svého území. Je ale možné, že iráčtí Kurdové reálné nezávislosti nakonec přece jen dosáhnou – půjde však spíše o dlouhodobější proces.     

-MČ-

Vyšlo v Katolickém týdeníku, 21.–27. 11. 2017.

Nejvýznamnější tribální svazy a klany v kurdské společnosti (kliknutím zvětšíte). 

Žádné komentáře:

Okomentovat