Starší verze tohoto textu vyšla v časopise Dějiny a současnost, 10/2023
Jeden z největších teroristických útoků v lidské historii, který mělo na svědomí palestinské hnutí Hamás, proběhl v kontextu již téměř staletého trvání izraelsko-palestinského konfliktu. Následující text se nebude pokoušet analyzovat jej v celé šíři, ale zaměřit se hlavně na vývoj, který předcházel zmiňovanému útoku Hamásu a následné izraelské vojenské operaci.
 |
| V Hebronu (foto MČ, přibl. 2015) |
Podstatné rysy izraelsko-palestinského sporu se oproti minulosti v posledních dekádách nijak zásadně nezměnily. Ze své podstaty šlo z hlediska typologie symetrie konfliktů (viz např. zde) stále o konflikt výrazně asymetrický. Na straně izraelské se totiž nachází jedna z nejlépe vyzbrojených a technologicky nejrozvinutějších armád světa, na palestinské se straně oproti minulým desetiletím násilí více defragmentované a soustředěné v podstatě na aktivity dvou skupin – Hamás a Palestinský islámský džihád.
Pokud se podíváme, v jaké fázi se nacházel v předvečer útoku izraelsko-palestinský mírový proces, který nadějně začal v 90. letech minulého století, je možné konstatovat, že byl ve fázi hluboké stagnace. Ta počala již v roce 2000, přičemž však byla ještě o několik let později přerušena mezinárodními diplomatickými pokusy (např. The Road Map to Peace). Následný řetězec vlád izraelského premiéra Netanjahua však snahy o jeho oživení odstavil na slepou kolej. Na jednu stranu chtěl Netanjahu tuto svou politickou koncepci kompenzovat jistými ekonomickými ústupky a stimuly vůči Palestincům, v politické a vojenské rovině však ještě posílilo prohlubování okupačního statu quo doprovázeného zvýšenou expanzí izraelských osad.
Oficiální politika Palestinské autonomie se stávala v průběhu stagnace mírového procesu stále více zkostnatělou a zkorumpovanou. Velmi důležitou roli sehrál také rozkol palestinské politiky a společnosti, který proběhl po vítězství politického křídla Hamásu v palestinských volbách v roce 2006. To ale tehdy nezvítězilo ani tak kvůli radikalismu křídla ozbrojeného, ale hlavně skrze boj proti korupci, která tehdy mj. velmi silně ovládala struktury Fatahu. Povolební konflikt Fatahu a Hamásu vedl k pučům a menší občanské válce, která vytvořila politický dualismus, který od sebe politicky oddálil Západní břeh a pásmo Gazy. Tento rozkol ukončil pragmatičtější politické ambice Hamásu vládnout palestinské společnosti jako celku. Daleko více se pak soustředil na politickou kontrolu pásma Gazy, přičemž jeho ozbrojené křídlo – Kasámovy brigády – zůstaly nadále aktivní.
Právě Hamás tak byl od roku 2007 hlavním aktérem násilí z palestinské strany a palestinské sekulárně-nacionalistické skupiny v tomto ohledu zcela marginalizoval. Někdy mu v pásmu Gazy sekundoval i podobně ideologicky zabarvený Palestinský islámský džihád, který ale co do popularity i vlivu zůstával tradičně ve stínu Hamásu.
Co se týká vývoje strategií teroru ze strany Hamásu, rovněž ty se oproti období druhé intifády (2000–2005) značně posunuly. Zatímco dříve prováděl Hamás sebevražedné útoky v izraelských městech, tak po izolaci v pásmu Gazy v r. 2007 od nich ustoupil a zaměřil se na rozvoj raketových technologií. V těch dosáhl – za občasné technologické podpory z Íránu – pokroků. Svou vojenskou silou však zůstával s izraelskou armádou nadále nepoměřitelný.
Hamás však s touto disproporcí asymterického konfliktu – kdy nemůže slabší strana nikdy silnějšího protivníka porazit – evidentně počítal. K tomu, aby neprohrál, mu totiž stačilo jen občasně svého nepřítele konfrontovat a zároveň se od něj nenechat zlikvidovat. Takto postupovalo ozbrojené křídlo Hamásu přibližně patnáct let. Intenzitou a brutalitou útoku ze 7. října 2023 tak Hamás velmi překvapil, nejvíce pak izraelské bezpečnostní struktury, které mají na starost monitorování a predikci činnosti hnutí.
Kontext Arabského jara
V roce 2011 se v okolí Izraele a Palestiny rozhořely protesty Arabského jara. Ty sice zarezonovaly i mezi Palestinci, ale bez nějakého hlubšího dopadu. Ani v okolním arabském světě nakonec nevedly k širšímu uvolnění a demokratizaci, které by mohly na řešení izraelsko-palestinského konfliktu pozitivně působit z vnějšku. Spíše naopak – vlna násilí nedořešený izraelsko-palestinský spor zastínila. Nové občanské války v Sýrii, Libyi a Jemenu během několika málo měsíců usmrtily více lidí, než bezmála století izraelsko-palestinského sporu. To ho posunulo do poněkud jiného světla, ve kterém už ho bylo třeba daleko více chápat nikoliv jako dominantní a médii protežovaný konflikt, ale jen jako jeden z důležitých sporů rozbouřeného Blízkého východu.
Na izraelsko-palestinský konflikt měly důsledky Arabského jara ještě jeden významný dopad: Urychlily proces sbližování mezi některými arabskými zeměmi a Izraelem. Ten započal už dříve před arabským jarem, ale akcelerovala ho hlavně politika prezidenta Obamy. Naznačila postupné omezování amerického vlivu na Blízkém východě. Také obavy z destabilizace geopolitického statu quo na Blízkém východě, se kterým začalo Arabské jaro otřásat, byly dalším důvodem, který nakonec diplomaticky sblížil Izrael s arabskými zeměmi jako Spojené arabské emiráty a Bahrajn. Jednalo se o takzvané Abrahámovské dohody, které byly zprostředkovány v roce 2020 Jaredem Kushnerem, americkým vyjednavačem pro Blízký východ a zeťem prezidenta Trumpa v jedné osobě. Vzápětí následovalo i uzavření diplomatických styků Izraele se Súdánem a Marokem. Do jisté míry se prohloubily též izraelské kontakty s nejkonzervativnějším islámským režimem v oblasti, se Saúdskou Arábií, byť nenabyly podoby oficiálních diplomatických styků. A byl zde ještě jeden důležitý faktor arabsko-izraelského sbližování – posilování íránského vlivu na Blízkém východě. V roce 2015, tedy rovněž za Obamovy éry, došlo totiž k uzavření tzv. Íránské jaderné dohody mezi Íránem a pěti stálými členy Rady bezpečnosti OSN: Čínou, Francií, Ruskem, Spojenými státy a Velkou Británií, společně s Německem a Evropskou unií. Jak Izrael, tak sunnitské konzervativní režimy Íránu nevěřily a obávaly se, že jaderná dohoda íránský režim výrazně posílí a ani nezabrání íránskému vývoji nukleárních zbraní.
 |
| Abrahámovské dohody před 7. říjnem 2023 (Zdroj: GIS) |
Pro Palestince se posílení izraelského spojenectví s některými arabskými státy – navíc uzavřené Netanjahuem – stalo signálem, že přinejmenším významná část arabského světa už nemusí přikládat jejich osudu takovou váhu jako v uplynulých dekádách. Jinými slovy: Mír arabského světa s Izraelem už nemusel být nutně podmíněný spravedlivým vyřešením izraelsko-palestinského sporu. Netanjahuův establishment se tak namísto „conflict solution“ prostřednictvím mírového procesu, pohyboval kolem pojmu
„conflict management“. Je možné, že jednou z příčin radikalizace Hamásu, která vedla k útoku ze 7. října 2023, byla právě snaha zabránit
„normalizaci“ vztahů s dalšími arabskými zeměmi, hlavně pak Saúdskou Arábií, se kterou v době útoku vedl Izrael intenzivní diplomatická jednání.
Se sousedními státy jako Sýrie a Libanon izraelské vztahy setrvávaly v permanentním napětí i v kontextu „normalizace“ s arabskými zeměmi. Také s Jordánskem se měly v netanjahuovské éře spíše tendenci zhoršovat, byť vzájemnou mírovou smlouvu ani diplomatické vztahy to výrazně neohrozilo. Otázkou zůstávají pragmatické postoje Turecka, které pod vedením prezidenta Erdoğana hřímá na podporu Palestinců (mj. i po útocích ze 7. října) a čile komunikuje s Hamásem, přičemž v minulosti v analogických situacích v podstatě paralelně provádělo s Izraelem byznys, včetně zbrojního.
Globální proměny
Dění na Blízkém východě velmi poznamenávají i proměny globální geopolitiky. Ze světa unipolárního, dominovaného po rozpadu Sovětského svazu Spojenými státy, se posunul více k multipolaritě, což je v některých částech Blízkého východu zvláště patrné. Američané tak již počínaje prezidentem Obamou (v čemž ale pokračoval i Trump) přestali ztrácet energii i čas na řešení konfliktů, kterým se ještě donedávna velmi věnovali. Izraelsko-palestinský konflikt tak v jejich pozornosti klesl přinejmenším za konflikt na Ukrajině a napjaté vztahy s Čínou. Navíc se Američané i sami doma začali potýkat s vážnými autokratickými tendencemi. To se ostatně za éry prezidenta Trumpa negativně promítlo i do amerických snah být v případě Izraele a Palestiny od dob mírového procesu 90. let „čestným zprostředkovatelem“ (honest broker). Trump totiž v mnohém ignoroval principy, které se snažili při řešení konfliktu vytýčit jeho prezidentští předchůdci. Je sice pravda, že Trump také prostřednictvím Jareda Kushnera přišel s mírovým plánem na řešení izraelsko-palestinského konfliktu, ale ten se ukázal pro svou jednostrannost pro Palestince zcela nepřijatelný. Jistou náhražkou za něj se pak staly výše zmiňované
Bibiho nekonečný příběh
Autokratické tendence nebezpečně zasáhly i Izrael, neboť nejdéle sloužící izraelský premiér Netanjahu se i přes množství domácích skandálů rozhodl neopustit premiérské křeslo jen tak a vyvolal tak například v izraelské historii zcela bezprecedentní sérii opakovaných voleb (v mezidobí 2019–2021 se konaly hned čtvery). Učinil tak z izraelských voličů rukojmí svého politického přežití. Netanjahu byl nakonec po volbách na jaře 2021 na čas odstaven od moci ideologicky širokou vládní koalicí (zahrnující levici, pravici, liberály, a dokonce umírněné izraelsko-arabské islamisty), která měla jen velmi těsnou většinu v Knesetu. Do jejího čela se postavil Naftali Bennett z radikálně pravicové strany Jamina, který měl být rotačním principem vystřídán Jairem Lapidem z liberálně-sekularistické strany Ješ Atid. Po roce vlády se v červnu 2022 dostala koalice do hluboké krize a na podzim 2022 tak byly vyhlášeny další předčasné volby. V těch opět zvítězil Likud a Netanjahu se znovu vrátil k moci. Tentokrát se však musel spolehnout jen na opozici z předešlého volebního období, takže výsledkem byla na samém závěru roku 2022 nejvíce náboženská a radikálně pravicová vláda v izraelské historii. Ta zahrnulo kromě Likudu a stran charedim také politické pokračovatele rabína Kahaneho – zakladatele nejextrémnějšího proudu izraelské politiky – ztělesňované ministry Itamarem Ben Gvirem a Becalelem Smotričem. Natanjahu taky v této koalici velmi rychle započal s procesem oklešťování izraelské demokracie, který zahrnoval rozsáhlou reformu oslabující vliv izraelského soudnictví. Proti těmto snahám se vzedmula nezvykle silná vlna občanských protestů, která byla ukončena až vyhlášením válečného stavu po útocích ze 7. října 2023, kdy se z pochopitelných důvodů pozornost izraelské společnosti zaměřila přinejmenším na čas jiným směrem.
Rozděl a panuj
Samotná palestinská politika a společnost se před 7. říjnem 2023 nacházely v hluboké krizi. Ta byla aktuálně dána jak vnitřní palestinskou politickou realitou, tak i přístupy poslední Netanjahuovy administrativy. Podívejme se na obojí o něco blíže. Obrovským problémem palestinské politiky je od roku 2007 antagonistický dualismus, který započal nedlouho po zatím posledních palestinských volbách v roce 2006. Tehdy došlo k politicko-občanskému konfliktu, který skončil rozštěpením na Západní břeh ovládaný Hamásem a pásmo Gazy pod kontrolou Hamásu. Oficiálním představitelem Palestinců a diplomatickým partnerem pro Izrael i svět byl pak nadále jen Fatah a jeho spojenci v rámci OOP. Ten se však potýká s dlouhodobou krizí demokratické legitimity, papalášstvím, korupcí, autokratickými a nezřídka i brutálními metodami vládnutí, kdy neváhá prostřednictvím palestinských bezpečnostních složek i fyzicky likvidovat domácí opozičníky. Stále více Palestinců tak ve strukturách Fatahu viděla jak neschopný moloch, tak i prodlouženou ruku izraelské politiky. Zvenčí pak tento dualismus vyvolával dojem, že Hamásu vyhovuje, neboť ten měl v rámci Gazy prakticky ve všem volnou ruku. Ani Netanjahu nijak zvlášť netajil, že mu politika „rozděl a panuj“ vůči Palestincům konvenuje daleko více než návrat k principům mírového procesu. V tomto duchu systematicky stále prohluboval i výstavbu izraelských osad. Do ní je v destruktivní logice konfliktu paradoxně zapojena i palestinská ekonomika, kdy se některé palestinské firmy a dělníci podílejí na výstavbě osad. Otázky kolaborace v palestinské společnosti jsou tak jevem, které mohly naznačovat, že v prostředí nedořešeného sporu byly určité části Palestinců už přinejmenším apatické, ne-li zlomené. Docházelo také k jistým generačním konfliktům, kdy přinejmenším část mladší generace ztrácela o konflikt zájem a pokoušela se „normálně žít“. Tato tendence byla ještě více patrná na izraelské straně, kde byla podobná snaha výrazně snáze uskutečnitelná, neboť nebyla komplikována dlouhodobou okupační politikou a obstrukcemi s ní spojenými. Nemalá část Izraelců, z nichž mnoho obývalo telavivskou aglomeraci, tak žila ve svých společenských „bublinách“, ve kterých jim realitu konfliktu před 7. říjnem 2023 citelněji připomenuly snad jen občasné salvy raket Al-Kasám z pásma Gazy. Iluzi izraelského „managementu“ a „normalizace“ konfliktu ukončila 7. října 2023 běsnící komanda Hamásu.
Radikalizace mládeže
Paralelně však také docházelo u jiného segmentu mladé generace k radikalizaci. V Izraeli to byli v osadnických komunitách ze Západního břehu mladí osadníci, kteří navazují na první generaci radikálů z hnutí Guš Emunim. Tato „mládež z vrcholků“ (heb. Noar Ha-Gvaot, ang. hilltop youth) je však ještě radikálnější a inspiruje se otevřeně zmiňovaným „kahanismem“. Útočí nejen na palestinské zemědělce a jejich pozemky (vypaluje olivovníky, ničí úrodu apod.), ale někdy se pouští i do potyček s izraelskou armádou, která je má ochraňovat. Právě z tohoto okruhu mládeže pocházejí zmiňovaní ministři Ben Gvir a Smotrič. Ti také následně z nejvyšších státních postů začali obhajovat násilné masové akce připomínající pogromy.
 |
| Vlajka používaná "Hilltop Youth" (2015, Zdroj: Ynetnews) |
V tomto kontextu dochází k radikalizaci také na druhé straně barikády. Na Západním břehu tak například krystalizují nové militantní skupiny, mezi nimiž se nejvíce začalo mluvit o „Lvím doupěti“ vzniknuvším v roce 2022 v Nábulusu. Tato skupina zradikalizovaných mladíků se začala potýkat nejen s izraelskou armádou a agresivními osadníky, ale odmítla loajalitu i Palestinské autonomii. Podobných skupin vzniklo na Západním břehu více a mohou být příznakem masovějšího generačního se vymezování proti zkostnatělým strukturám Palestinské autonomie.
K radikalizaci mládeže však docházelo i
v pásmu Gazy, kde je dnes polovina obyvatel mladší osmnácti let. Bezvýchodný život v izolované enklávě, ze které prakticky není úniku, učinil z mladé generace velmi tvárný materiál pro radikalizaci ze strany militantního křídla Hamásu a Palestinského islámského džihádu. Tato generační radikalizace byla do jisté míry také patrná na útocích ze 7. října 2023. V reálu však prakticky nikdo nebyl zvenčí schopen tyto radikalizační posuny nějak reálněji zaznamenat. Je zjevné, že od roku 2006, kdy proběhly druhé palestinské volby, došlo ke ztrátě vlivu starších pragmatiků uvnitř Hamásu, a naopak dorostla nová generace mladých radikálů. K podrobnějšímu popisu dynamiky Hamásu jsou však momentálně stále jen kusé informace, takže na hlubší analýzu vývoje hnutí v mezidobí 2006-2023 si budeme muset ještě počkat.
Bylo zjevné, že Izrael bude na teror Hamásu rázně zareagovat, ale jeho strategie „spálené země“ začala tentokrát dopadat na obyvatelstvo Gazy mimořádně tvrdě. Navíc se tak začlo dít vzhledem k civilním ztrátám ještě více disproporčně než u dřívějších operací. Minulost ukázala, že tato izraelská protiteroristická strategie – aplikovaná mnohokrát nejen proti pásmu Gazy, ale například i v 80. letech proti Jižnímu Libanonu – má řadu limitů. Nejen že působí na oslabení radikalismu spíše krátkodobě, ale ve většině případů přináší ještě větší radikalizaci. Ostatně právě izraelská okupace Jižního Libanonu přispěla ke vzniku hnutí Hizaballáh.
Co bude dál?
Je otázkou, jaký bude v kontextu současného konfliktu osud pásma Gazy a co může dnešní vývoj znamenat pro vývoji izraelsko-palestinských vztahů.
Ohledně bližší budoucnosti pásma Gazy se nabízí několik možností:
- Vojenská okupace Gazy Izraelem (celková/částečná) – Přestože by si to část izraelské pravice, hlavně radikální, které jsou u vlády, přály, půjde pravděpodobně jen o dočasné řešení. Izrael, který z pásma Gazy odešel za Šaronovy vlády v roce 2005 deklaroval, že je pro něj dlouhodobá okupace Gazy výrazně zatěžující.
Podobně tak ani expulze Palestinců do Egypta či jiné země není příliš reálná varianta, a to jak z hlediska nepřijatelnosti pro mnoho Palestinců, ale i proto, že to zmiňované země to odmítají vzhledem k obavám, že by Palestincům nebyl umožněn návrat do Gazy. Stojí za nimi ale i nezájem sousedních zemí o velkou uprchlickou komunitu, obavy z radikalismu s ní spojeným apod.
- Reinstalace Fatahu do pásma Gazy. Vzhledem k výše zmiňovaném úpadku popularity i akceschopnosti hnutí se jedná o problematickou, ale nikoliv nereálnou variantu. Dnes prosazují USA. Izrael je zatím proti (pravděpodobně z důvodu, že by to ukončilo Netanjahuovo „rozděl a panuj“ vůči Palestincům).
- Mezinárodní správa Gazy – Např. správa OSN či správa ze strany některé arabské či muslimské země/zemí.
- Pokračování vlády civilního křídla Hamásu v Gaze (např i v nějaké omezené/kombinované formě, např. za pomoci klanů v Gaze). Izrael takovéto řešení nyní jednoznačně odmítá, avšak při prodlužování konfliktu může vůči Gaze zaujmout pragmatičtější pohled.
Z hlediska dlouhodobého vývoje izraelsko-palestinských vztahů se nabízejí tyto scénáře:
- „Trojstátní“ řešení, respektive tři politické entity (proto uvozovky) vedle sebe (Stát Izrael + více/méně osadami kolonizovaný Západní břeh + více/méně izolovaná Gaza) To byla de facto situace před 7. říjnem 2023, která může za určitých okolností pokračovat, avšak její dlouhodobá udržitelnost je vysoce diskutabilní.
- Dvoustátní řešení (Palestinský stát složený ze Západního břehu a Gazy vedle Státu Izrael) – Jde o hlavní princip mírového procesu 90. let, který je však od Netanjahuova nástupu k moci v r. 2009 ve stavu hluboké krize. Za současné situace je jeho realizace ještě hůře představitelná. Jednou z mála možností, kdy by byla jeho implementace pravděpodobnější, je situace, pokud by se podařilo obnovit funkční správu Fatahu v pásmu Gazy.
- Jednostátní řešení (Gaza a Západní břeh by byly de facto administrativně propojeny/integrovány s Izraelem) K tomuto scénáři by mohlo dojít po zhroucení Palestinské autonomie. Svým způsobem k němu směřoval vývoj za Netanjahua nedlouho před 7. říjnem 2023. Otázky však vyvolává, jaká by byla forma soužití Židů a Arabů v takovémto státě. Jednalo by se o stát s nerovným postavením obou entit dominovaný izraelským židovským obyvatelstvem (tedy o stát blížící se etnické segregaci či apartheidu), nebo by se jejich vztahy přibližovaly větší rovnosti (tedy demokracie)? Jak by se Izrael a hlavně pak izraelská pravice, vypořádaly s tím, že by takovýto stát už nebyl většinově židovský?
Jedná se jen o moji momentální představu scénářů o budoucím vývoji a jsem si vědomý jejich limitů. Dění na Blízkém východě je ve skutečnosti velmi nevypočitatelné a přináší sebou často těžko predikovatelný sled událostí. V reálné podobě se tak můžeme dočkat i scénářů, které dnes odhadovat nelze. Pokud by ale dnešní tragická krize izraelsko-palestinských vztahů zažehla nějaké nové politické procesy, koncepce či zrodila nové politické vůdce, mohlo by i toto být za určitých okolností jistou nadějí Izraelců a Palestinců.
-MČ-
PS. Pokud si chcete přečíst podobné texty v předstihu + najít řadu dalších zajímavostí z mojí provenience, které jinde nenajdete - či byste rádi podpořili moji práci, můžete tak učinit na: herohero.co/marekcejka
