středa 3. května 2017

Hamás 2.0 mírní slovník. Změna kurzu, nebo jen prázdná slova?

Palestinské radikální hnutí Hamás vydalo „update“ své charty z roku 1988. Kdo vývoj Hamásu sleduje, bude zřejmě překvapen řadou nových ustanovení, které přináší. Některé pasáže totiž připomínají manifest nějaké lidskoprávní či feministické organizace.  

Dokument byl vydán v katarském hlavním městě Dauhá, kde sídlí současné exilové vedení organizace v čele s dlouholetým vůdcem Chálidem Mišálem.


Oproti původní chartě totiž už dnešní Hamás nemluví o Palestině v hranicích z roku 1948 (tzn. včetně izraelského území), ale o hranicích palestinských území po roce 1967. Má tedy na mysli Západní břeh a pásmo Gazy, tedy území, na kterých má dle principů mírového procesu z 90. let vzniknout Palestinský stát a které také za Palestinu oficiálně považuje i největší vnitřní politický soupeř Hamásu – hnutí Fatah.

Jedním dechem sice Hamás i v novém textu dodává, že Izrael a sionismus zůstávají jeho úhlavním nepřítelem a principy mírového procesu nadále neuznává, ale v kontextu dlouhodobé neústupnosti Hamásu je i výše uvedené výraznou změnou.

Řetězec politických krizí Hamásu

Útočný tunel Hamásu.
Každý se jistě zeptá, proč se dnešní Hamás snaží působit smířlivěji a je-li je za těmito snahami možné hledat upřímnost? Tu bude pochopitelně možné posoudit až na základě konkrétních kroků, nicméně důvodů chovat se jinak má dnešní Hamás opravdu hodně.

Minimálně od roku 2006 se totiž nachází ve stále se rozšiřujícím řetězci politických krizí: Po roce 2006, kdy Hamás překvapivě vyhrál palestinské volby, se prudce zhoršily jeho vztahy s Fatahem, který se nechtěl vzdát svých politických pozic. Tento konflikt mezi Fatahem (ovládajícím Západní břeh) a Hamásem (silným zvláště v pásmu Gazy) má pak dlouhodobě spíše prohlubující se tendenci. 

Hamásu svitla v roce 2012 naděje na posílení, když se v Egyptě stal na krátký čas prezidentem Mohamed Mursí, který Hamás podporoval. V roce 2013 však přišla studená sprcha maršála Sísího, který Mursího sesadil a uvěznil a se spojenci jeho režimu (kam spadají samozřejmě i zahraniční frakce Muslimského bratrstva jako je Hamás) přerušil kontakty.   

Další velkou komplikací pro Hamás se stalo dění v Sýrii, kde jeho exilové vedení dlouho využívalo damašského azylu pod ochranou Bašára Asada. Jenže Hamás začal v roce 2011 asadovskou kontrarevoluční politiku kritizovat a syrský prezident velmi brzy své hosty vypoklonkoval.

A nelze samozřejmě zapomínat ani na dlouhodobý konfliktní vztah s Izraelem, který Hamás v minulosti často přiživoval a jehož důsledky byly následně pro prosté obyvatele Gazy velmi tvrdé.

Hamás ani v novém dokumentu nezmiňuje nic o uznání legitimity Izraele, přesto v novém textu najdeme alespoň snahu zahladit odkazy na antisemitismus, který v 80. letech Hamás někdy doslova převzal z evropského prostředí. To dobře ukazuje zvláště tato pasáž původní charty z roku 1988:

„Ekonomickými prostředky ovládli Židé svět, nechal vypuknout revoluce (francouzskou, ruskou). Zednáři, rotariáni, Lions club, B ́nai B ́rith atd. jsou zodpovědní za rozklad společnosti...“.

V textu z roku 2017 naopak můžeme najít toto tvrzení:

„Hamás má za to, že je v konfliktu se sionistickým projektem, nikoliv s židy kvůli jejich náboženství. Hamás nebojuje s židy, protože jsou židé, ale s (židovskými) sionisty, kteří okupují Palestinu. Ale jsou to právě sionisté, kteří neustále identifikují židovství a židy s jejich koloniálním projektem 
a jeho ilegální existencí.“

Některé další nové pasáže pak jako kdyby byly vystřižené z manifestu nějaké současné lidskoprávní či feministické organizace:

„Hamás odmítá útlak jakékoliv lidské bytosti nebo podkopávání jeho či jejích práv na nacionalistickém, náboženském či sektářském základě.“ ... 

„Role palestinské ženy je zcela fundamentální pro současnost i v budoucnost, ostatně jako tomu bylo během palestinské historie vždy. Žena má rovněž stěžejní roli v odporu (vůči okupaci), 
osvobození a v budování politického systému.“

Nástup pragmatiků?

Ismáíl Haníja - jedna z nejdůležitějších
osobností současného Hamásu a zároveň
představitel pragmatičtějšího proudu v hnutí. 
V praxi to samozřejmě nemusí znamenat reálný respekt k judaismu ani feministickým hodnotám ze strany Hamásu. V tomto kontextu je třeba mít na paměti, že Hamás nebyl nikdy monolit a že v něm vedle tvrdých fundamentalistů a extrémistů působili i velcí pragmatici. A ti dnes zřejmě získávají v hnutí větší vliv.

Dobře si tak uvědomují, že Hamásu prospěje, pokud se pokusí sejmout otěže antisemitismu a fundamentalismu, které na sebe sám navlékl nejen svými činy, ale i původním textem své Charty z roku 1988. Ovšem daleko důležitější než text na papíru bude, zda Hamás skutečně začne nějak svá tvrzení reflektovat i v reálné politice.

Rovněž stojí za pozornost, že Hamás také v novém dokumentu vůbec nezmiňuje vazbu na egyptské Muslimské bratrstvo, jehož filozofií se inspiroval. To je zřejmě rovněž výraz pragmatismu – Hamás totiž potřebuje nejen klid na izraelské hranici, ale také dobře vycházet s egyptským režimem. A ten je v současnosti veden maršálem Sísím, který byl klíčovou osobou při sesazení prezidenta Mursího.

Přitom Mursího establishment vzešel právě z řad Muslimského bratrstva, od něhož se tak dnešní Hamás snaží spíše distancovat. Ostatně současné Bratrstvo (viz aktuální publikace;) není zdaleka nějakým tajným celosvětovým muslimským spiknutím organizujícím například uprchlickou krizi, jak před časem zmínil Miloš Zeman. Spíš naopak – velmi se odlišuje podle toho, v jaké konkrétní muslimské zemi působí a jeho jednotlivé frakce jsou navzájem už propojené pouze symbolicky, pokud vůbec. Navíc Hamás není zdaleka jedinou jeho odnoží, která se pokusila vydat samostatnou cestou. Nedávno se třeba dědictví Muslimského bratrstva pokusila zbavit i tuniská strana An-Nahda. 

Malá část antisionistických ultraortodoxních židů
sympatizuje s Hamásem už delší dobu. Na snímku
při setkání s Ismáílem Haníjou  (Gaza, 2009)
Hamás má určitě řadu důvodů měnit se a čas brzy ukáže, jak jsou tyto snahy upřímné. Vcelku dle očekávání izraelský premiér Netanjahu nové prohlášení Hamásu odmítl jako „kouřovou clonu“ nad jeho pravými úmysly. Z jeho pohledu je to celkem logické, protože Netanjahu tradičně využívá extrémismu Hamásu nejen k činění drakonických opatření proti Palestincům, ale i k ústupkům vůči vlastní radikální pravici a osadníkům, či k nadbíhání zbrojařským a bezpečnostním lobby. Pokud by se nyní Hamás i v reálu umírnil, Netanjahu by pro svou tradiční politiku mohl začít ztrácet půdu pod nohama. Ta už je ostatně dlouho kluzká ve stínu jeho různých politických skandálů. A pak nelze samozřejmě zapomínat i na nevypočitatelný faktor „velkého bílého otce ve Washingtonu“, který může vnést do izraelsko-palestinských vztahů novou dynamiku.

Vyšlo na iDnes, 3. května 2017  

čtvrtek 27. dubna 2017

Trumpova politika vůči Sýrii (rozhovor).

Rozhovor pro Respekt o americké politice vůči syrskému konfliktu ve světle amerického raketového útoku na Sýrii ze dne 6. dubna 2017. Link na rozhovor na Respektu zde

Válka v Sýrii trvá přes šest let. Má nějaký vývoj?

V první řadě je třeba zmínit, že konflikt v Sýrii je dlouhodobě nepřehledný a je velmi těžké na základě často útržkovitých či protiřečících si informací objektivně posuzovat tamní situaci. Postupné posuny ve válce nicméně lze zřetelně vidět: je zřejmé, že režim Bašára Asada kontroluje stále větší území na úkor povstalců. Naopak ISIS postupně ztrácí pozice ve prospěch Asadova režimu i syrských Kurdů. Celá situace je samozřejmě ještě výrazně složitější; bojujících skupin a zahraničních aktérů ovlivňujících konflikt je velké množství.

Použití chemických zbraní a reakce na něj tím zlomem nebude?

Použití chemických zbraní není novinkou. Došlo k němu už minimálně v srpnu roku 2013 na damašském předměstí Ghúta. Tehdy nebylo zcela jednoznačně prokázáno, že je použil režim, byť je to pravděpodobné. Následně se Asadův režim pod tlakem Rady bezpečnosti OSN zavázal, že chemické zbraně zlikviduje. K likvidaci posledních mělo dojít v létě 2014. Evidentně však poslední nebyly.

Ustojí tedy Asadův režim situaci?

Jak už jsem zmínil, Asadův režim spíš postupně získává ztracené pozice. Má za sebou také Rusko a Írán. Zatím jediný americký útok na jednu základnu vůbec nemusí naznačovat, že to je začátek hlubší americké strategie, která by měla Asada svrhnout.

Ohlašuje to novou strategii Trumpovy administrativy?

Americký útok může mít hlubší význam v řešení syrského konfliktu právě tehdy, jen pokud bude součástí hlubší strategie. Útok byl samozřejmě z krátkodobého hlediska efektní: postavil Trumpa do středu světové pozornosti a „plácl“ Asada i Putina přes prsty. Ale také odvrátil pozornost od Trumpových domácích amerických neúspěchů, hlavně od jeho pokusu o demontáž Obamacare. A není zatím příliš důvodů se domnívat, že by Trumpova zahraniční politika měla jasnější vizi – tedy kromě v kampani naznačovaných izolacionistických tendencí. Útok na syrskou základnu se spíš jeví jako krátkodobá ukázka americké vojenské muskulatury z rozkazu velitele Trumpa než jako součást propracovanější strategie. Vzhledem k Trumpovým dřívějším názorům na syrský konflikt a k celkové nekonzistentnosti jeho postojů mám pochybnosti. Nemyslím, že lze mluvit o jednoznačné a dlouhodobé vizi blízkovýchodní politiky.

Jaký dopad na mezinárodní vztahy bude mít nařízení útoku?

Otázkou hlavně zůstává, co útok na Putinova chráněnce Asada bude znamenat v kontextu Trumpovy náklonnosti k Rusku. Došlo u něj k zásadní změně postojů, nebo je to třeba jen zákulisní dohoda Trumpa s Putinem? Nebudou mít spíš Rusové záminku, aby ztratili zábrany a jejich syrská politika byla ještě brutálnější? Na tyto otázky nelze dnes jednoznačně odpovědět.

Kupříkladu šéf německé SPD Martin Schulz mluví o diplomatickém řešení konfliktu, nikoliv o vojenském zásahu. Lze to?

Již nedlouho po vypuknutí konfliktu započaly diplomatické aktivity, které se válku pokoušejí zastavit. Probíhají na několika osách, dnes hlavně v Ženevě a Astaně. V posledních měsících se podařilo dosáhnout dílčích i celistvějších úspěchů: zprostředkování dialogu mezi znepřátelenými stranami, uzavření příměří ... Syrský konflikt je každopádně natolik komplikovaný a střetává se v něm tolik vnitřních i zahraničních zájmů, že ho nelze jednorázovým úderem žádné ze světových velmocí ukončit.

Společné vojenské koordinační středisko ruských, íránských a spojeneckých milicí podporujících Asada uvedlo, že americká akce v Sýrii "překročila červenou linii". Dodalo, že na další "agresi" bude reagovat a zvýší podporu syrskému režimu.

Ve verbální rovině byla tvrdá odpověď od této skupiny spojenců očekávatelná. Důležité však bude hlavně to, co se bude dít v rovině praktické. To vzhledem k různým vazbám a kalkulacím velmocí, Trumpově nekonzistentnosti a Putinově vychytralosti nelze předjímat. S ohledem na to, že Trump s Putinem si projevovali od počátku vzájemné sympatie, nebude teď zřejmě v zájmu ani jednoho z nich prudké zhoršení vztahů. S větším odstupem času se to ale může měnit.

Rusko samo ovšem označilo útok za akt agrese bez pádného důvodu; spekuluje se dokonce, že o něm informovalo předem Asada.

Ruské zájmy v Sýrii jsou tradičně silné a navazují na dřívější zájmy Sovětského svazu na Blízkém východě. Opírají se mimo jiné o trvalou vojenskou přítomnost v podobě vojenských základen, na ekonomickou i další spolupráci. Američané si toho jsou vědomi a nepůjdou kvůli Sýrii s Rusy do přímé konfrontace. Rusové jsou však nyní znejistěni, co lze od Trumpa očekávat. Americký útok by mohl pomoci vyjasnit, jestli ve volební kampani zmiňované sympatie mají reálnější základ, a tudíž je útok zásadněji nepoškodí - nebo se postupně budou propadat do stavu napětí blízkého tomu, jaké panovalo například na konci druhého Obamova prezidentského období.

Washington podle ministra zahraničí Rexe Tillersona od Moskvy očekává, že vůči Sýrii přijme tvrdší postoj a znovu zváží spojenectví s Asadem.

Asadův režim je Rusku velmi zavázán, naopak pro Rusko je Asad zárukou poslušnosti a udržení vlivu v důležitých oblastech Sýrie a obecně na Blízkém východě. Jinými slovy Asad i Rusko se vzájemně potřebují. I pro Rusy se ale mohou v bližší či vzdálenější budoucnosti stát přijatelné i další alternativy - například zachování syrského režimu, avšak bez Asada. To jsme ale opět v hodně hypotetické rovině předvídání budoucnosti složitého konfliktu.

neděle 19. března 2017

Náboženství a politika v současnosti - přednáška a diskuse



Diskuse o vztahu náboženství a politiky dnes zdaleka nevyvolává jen islám, ale i křesťanství, judaismus a východní náboženství. 

Pokusím se tuto problematiku stručně přiblížit a pak ji společně s vámi prodiskutovat s politickým filosofem a politologem Jiřím Barošem, se kterým zaměříme obzvláště na roli křesťanství v současné politice.


Kde? V brněnské kavárně "Praha v Brně" na Husově 18 (projdete brankou mezi Pražákovým palácem a Moravskou galerií a je to takový domeček vzadu ve dvorku. Občas tam něco svítí, bliká. Je to holt hipsteřina:)

Kdy? PONDĚLÍ / 20. 3. / 19.00 / 

Host: Jiří Baroš v současnosti vyučuje katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a zároveň působí na Ústavním soudu jako poradce. Editoval knihy Vladimír Čermák. Člověk – filozof – soudce a knihy Jezdili s ním andělé. In memoriam Stanislav Krátký. Zabývá se politickou filosofií, konstitucionalismem, lidskými právy a vztahem náboženství a politiky.

sobota 11. března 2017

O osudu jedné blízkovychodňárské knížky z roku 1885

Před pár dny se mě nečekaně dostala do rukou velmi interesantní a zároveň už dost letitá bichle. Je to český překlad knihy "Na Východ" z roku 1885 (v originále Der Orient, 1882) od svobodného pána Schweiger-Lerchenfelda. Jedná se o velmi komplexní cestopisně-naučné pojednání na více než 800 stranách o tehdejším Balkáně, Blízkém východě a Africe doplněné řadou ilustrací.  

Ještě než vám tu napíši něco málo o knize samotné, rád bych připojil milý příběh, který se váže k tomu, jak se dostala ke mě:

S Markem Čejkou z Mariánských Lázní jsme se doteď znali pouze přes fejsbuk. Před několika lety jsme se totiž přidali jako kompletní jmenovci spíš z legrace a vlastně jsme si ani doteď nikdy nenapsali. Před pár týdny jsem ale od jmenovce z Mariánek dostal zprávu:

Zdravím jmenovce. Pane doktore, podařilo se mi zachránit knížku ve sbe. surovinách. Jmenuje se NA VYCHODE z roku 1885, vylíčil - napsal to Amand svob. pán ze Schweiger-Lerchenfeldu,přeložil to Vojtěch Mayerhofer do češtiny. Pokud budete mít zájem o ni tak Vám ji poslu zdarma. Mějte se.S pozdravem Marek Čejka

A v dalších zprávách jsme se ještě něco víc dozvěděl o jejím osudu:
..pamatuju si ,ze jsem tu knihu vytahnul ze sbernych surovin nekdy na konci 80let min.stoleti u nas v Mariankach. Dneska jsem uklizel pudu a narazil na ni. ...Okamzitě jsem si vzpomnel na Vas:) ... Je hodne poutava,ted ctu o Nubii. Samozrejme pro me jako laika,ta knizka nema cenu. Mejte se.M.C.

Knížku mě pak Marek Čejka prostřednictvím hodné sousedky poslal do Prahy i s milým věnováním od jeho malé dcerky Andrejky Čejkové, které stejně jako jejímu taťkovi moc děkuji!

Konkrétně tento exemplář nese známky časté četby, neboť byl v inventáři knihovny, jejíž razítko ale nejde identifikovat. 
-------------------------------------------
A teď ještě trochu k samotné knížce. Je to skutečně komplexní cestopisně-historicko-naučné dílo, o jehož autorovi hraběti Schweiger-Lerchenfeldovi (1846-1910) jsem dohledal, že byl důstojníkem rakouské armády, který po šesti letech zkušeností v armádě a bojů s Italy (např. u Custozy v roce 1866) raději pověsil uniformu na hřebíček a vydal se zkoumat to, co se tehdy začalo nazývat jako "Orient". Ten těch časů začínal už na evropském kontinentu v oblasti Albánie, Řecka a Makedonie (Bosna okupovaná C. & K. vojsky od roku 1878 byla samozřejmě už Rakouskem, nikoliv Orientem:) Svobodný pán dále cestoval přes Istanbul a Kavkaz až do Kurdistánu a Mezopotámie, Sýrie, Palestiny a na Arabský poloostrov. V Africe pak navštívil Sinaj, Egypt, Núbii, Súdán, Habeš, Tunis a oblast dnešního libyjského Tripolisu. 

Kniha nabízí nejen zasvěcený pohled Středoevropana tehdejší orientalistickou optikou, ale zároveň v mnoha místech prokazuje i hlubokou znalost regionu. Je zde například poměrně podrobný popis arabského wahhábistického islámu, který v době Schweiger-Lerechenfelda měl sice za sebou již první období expanze (1744-1818), avšak zároveň tehdy stagnoval a do doby jeho dalšího rozmachu a vzniku Saúdské Arábie bylo ještě daleko. 

Zde je jedna ukázka  popisující tehdejší konflikt mezi onou radikální sunnitskou sektou islámu (která od konce 20. století mj. inspirovala řadu sunnitských radikálních skupin) a šíity na území dnešního Iráku. A možná je to vlastně i první hlubší pojednání v českém jazyce na toto téma (které bylo zárodkem toho, co se na konci 20. století začalo nazývat radikální islamismus):

První, kdož pociťovali bojovnosť Vahabitů, byli kacířští šiité, jejichž posvátná místa Nedžef a Kerbela Vahabitům byla trnem v oku nemalým. O bajramu r. 1801 jezdecké vojsko Ibn Saudovo vtrhlo do Kerbely a zapálilo město, dříve již rozbořivši z části náhrobní mečetu Hosejnovu a odvlekši značnou čásť pokladu chrámového. Nyní ozval se po vší šiitské sektě pokřik válečný: "Pomsta za Kerbelu!" Došlo na ni brzy, avšak pomsta nestihla Ibn Sauda, jenž mezitím zemřel, nýbrž jeho nástupce na trůně nadžedském, Abd-ul-Aziza. Jakýsi fanatik, přišed do Deraje, hlavního města Vahabitů, vplížil se do mečety a modlícímu se "kalifovi" dýkou proklál prsa. (str. 374)  

Podobných zajímavých popisů i pak samotných cestovních postřehů psaných archaickou češtinou je v knize nespočet (všimněte si, že např. není stále ustáleno slovo mešita, ale používá se odvozenina mečeta od tureckého slova mescit - což je výraz pro "malou mešitu").

Na závěr ještě ukázka, že pan Schweiger-Lerechenfeld byl opravdu svobodný pán nejen titulem, neboť zjevně našel velké zalíbení v tuniských židovkách:

Ostatně jest pouliční život tuniský právě tak pestrý, jako v kterém koli jiném velkém městě africkém, aniž však jest charakteristický co do typů a krojů. Jednu však má výjimku, totiž Židovky, nejnápadnější zjevy v hemžícím se lidu tuniském. Nejprve naši pozornost jímá jejich plnosť těla u východních krásek nadobyčejná: "bezetvárné tučnění hořeního těla". Toto jest nedokonale zahaleno křikavě červenou neb modrou košilí z hedvábného pavučníku, jež sotva sahá až k hoření stehnům. Nejjemnější vánek posune tuto lehkou roušku a prozrazuje složitou postavu, která až k pasu vězí v náramně těsných trikách, lýtka majíc obepnuta stříbrnými třásněmi. Ve vlasech vlaje bílý závoj, jsa však hlavě pouze k ozdobě. "Takováto batolící se tuniská Židovka vypadá nad míru směšně, ale zdá se, že svých půvabů dobře jest si vědoma, neboť s nemalým sebevědomím ohlíží se kolkolem na muže, kterým jinak není dopřáno, těšiti se mimo svůj dům z půvabů druhého pohlaví." Téměř všecky veřejné domy tuniské obydleny jsou takovými pochybnými kráskami židovskými. Pořádajíť celé večerní zábavy, snažíce se, baviti muže tanci, jimiž napodobeny jsou tance dívek beduinských (proslulých tanečnic oasy Byskerské v Alžíru), které však zde vzbuzuje velký odpor a ošklivosť. (str. 703-707). 

Tento odstavec může vzbuzovat nejen úsměv s ohledem na styl a jazyk, ale vypovídá také řadu dalších faktů:
  1. Obraz žida mohl být v Evropě stejně tak orientalistický, jako obraz muslima, Araba či příslušníka jiné víry či etnika (dotaz čtenářstvu - analyzuje toto někde i Edward Said?). Představu romantické harémové tanečnice v tomto případě naplňuje židovka. 
  2. Text je částečně odrazem v Evropě tehdy opět posilujících stereotypů o židech (v tomto případě "smyslných a prostopášných"). 
  3. Je zde zřejmě souvislost i s tím, že židé představovali v tehdejších blízkovýchodních společnostech výrazněji sekularizovanou část obyvatelstva (podobně jako řada blízkovýchodních křesťanů) a svým moderním oblečením i životním stylem se mohli výrazněji odlišovat od celkově konzervativnějších muslimů. 
  4. Úryvek je i ukázkou multikulturnosti tehdejšího muslimského světa, který začal brát za své s ohledem na politický vývoj v průběhu 20. století. Z dříve obrovských židovských komunit zde dnes zbývají už jen malé ostrůvky (např. v případě dnešního Tuniska hlavně na ostrově Džerba). 
A ještě poslední zajímavost - tato kniha údajně též sloužila jako inspirační zdroj Karlu Mayovi, který nepsal jen indiánky o Vinnetouovi a Oldovi Šutrhendovi, ale taktéž dobrodružné knihy s orientální tématikou ("Divokým Kurdistánem", "V říši stříbrného lva" atd.). May toho, podobně jako Jules Verne, za života příliš mnoho nenacestoval, ale o to více měl načteno. Toš tak. 

úterý 7. února 2017

Diskuse s Břetislavem Turečkem



Na mírně nepravidelné blízkovýchodní sessions v brněnské kavárně "Praha v Brně" jsem pozval na 7. února tentokrát Břetislava Turečka, jednoho z našich nejzkušenějších novinářů a znalců Blízkého východu, se kterým budeme diskutovat na téma současné situace v regionu, kterou velmi komplexně podchytil ve své poslední knize "Blízký východ nad propastí".

Břetislav Tureček v současné době vyučuje na Metropolitní univerzitě Praha. Dříve působil jako zpravodaj Českého rozhlasu na Blízkém východě, byl redaktorem deníku Právo a v současnosti je také spolupracovníkem Lidových novin a webu Česká pozice. Na Blízký východ cestuje už téměř tři desetiletí, přičemž jeho hlavní specializací a zároveň i nejoblíbenější oblastí je Írán a okolí.

Turečkovy dosavadní knihy:
2007 - „Světla a stíny islámu - Drama Blízkého východu a sonda do duší jeho obyvatel“.
2011 - „Nesvatá válka o Svatou zemi - Málo známá zákoutí nelítostného boje mezi Židy a Araby“. V roce 2012 získala cenu E. E. Kische.
2013 - „Labyrintem Íránu - Cesta do nitra jaderné říše a k pramenům jejího vzdoru“'.
2016 - „Blízký východ nad propastí - Cesta od orientálních diktatur ke svobodě a zase zpátky“

sobota 4. února 2017

Trump a Blízký východ - první reálné kroky

Donald Trump je u moci sotva dva týdny, ale jeho politické kroky už stačily vzbudit celosvětové pozdvižení. Prostřednictvím série výkonných prezidentských nařízení (executive orders) se totiž vrhl do plnění svých volebních slibů. Odstartoval je především dekret týkající se výstavby zdi na mexické hranici. Ten mohl být na základě Trumpovy kampaně celkem očekávatelný. Zatím ale není jasný Trumpův postoj v řadě dalších důležitých otázek – mezi jinými také ve věci různých blízkovýchodních problémů. Na jejich adresu byl ve své volební kampani – na rozdíl třeba právě od mexické zdi – daleko méně čitelný, nekonzistentní a chaotický. Trump sice v kampani často napadal nejen islámský extremismus – a občas i muslimy jako celek – avšak ani z toho nešla dovodit nějaká jednoznačná vize. V některých předvolebních projevech například odmítal jakékoliv další pozemní americké angažmá na Blízkém východě, v jiných zase vojenskou hantýrkou mluvil o „boots on the ground“ (přítomnosti amerických pozemních jednotek) při eliminaci ISIS.  

Paradoxně zatím nejvýraznějším zahraničněpolitickým krokem vzhledem k Blízkému východu bylo nařízení týkající se vnitřní americké politiky. Konkrétněji se jedná o výkonný příkaz č. 13769 (i přes Trumpovu současnou hyperaktivitu jde o celkové číslování všech prezidentských dekretů v americké historii) oficiálně nazvaný „Ochrana národa proti vstupu zahraničních teroristů do Spojených států“. Ten na 120 dní pozastavuje Americký program pro uprchlíky (USRAP) a na devadesát dní zabraňuje vstupu občanů z blízkovýchodních zemí jako je Irák, Írán, Libye, Somálsko, Súdán, Sýrie a Jemen. Protiopatření podobného charakteru už zavedl Írán. Irák, který destabilizovala politika G. W. Bushe – a do dnešních dní hostí přes pět tisíc amerických vojáků – dal také najevo velké rozhořčení.

Výše uvedené omezení vstupu je zřejmě Trumpovýmn pokusem o naplnění dalšího volebního slibu, který v kampani prezentoval slovy: „Požaduji úplné a celkové zastavení vstupu muslimů do Spojených států, dokud představitelé naší země nezjistí, co se ksakru děje“  (I am calling for a total and complete shutdown of Muslims entering the United States until our country's representatives can figure out what the hell is going on). Trump mluvil o „celkovém zastavení vstupu muslimů“, což mu ale z pochopitelných důvodů neumožňuje americká ústava. Zřejmě se tak svůj populistický slib pokusil naplnit jistou obezličkou. Celá věc je přitom velmi sporná z ústavněprávního pohledu, neboť kolektivně odsuzuje celé národy, nikoliv jen konkrétní radikály či podezřelé osoby. V USA už dlouho žije velký počet  Íránců, Syřanů i příslušníků dalších blízkovýchodních národů, kteří často odešli do exilu před svými režimy, následně získali zelenou kartu, avšak nikoliv americké občanství a pasy. Navíc i Trumpův předpoklad, že se podaří do devadesáti dnů příslušným americkým úřadům zjistit „co to se ksakru děje“ je celkem úsměvný.. 

A ještě v jednom ohledu je celé nařízení nejen sporné, ale i vysoce pokrytecké: Je skutečně pravda, že z Trumpem vymezených sedmi zemí pochází řada islamistických radikálů. Podle průzkumu k republikánům blízkému think-tanku Cato Institute však od roku 1975 do roku 2015 nikdo z těchto zemí nespáchal žádný teroristický útok na americkém území. Naopak ve výčtu Trumpem „zakázaných“ zemí chybí řada států, ze kterých v nedávné době skutečně došlo k vážnému ohrožení Ameriky terorismem – např. ze Saúdské Arábie (Bin Ládin i velká část únosců z 11. září 2001 byla právě odtud) či z Egypta (velitel útoků 11. září i několik dalších radikálů pocházelo právě odtud). Selektivní výběr „nebezpečných zemí“ není samozřejmě náhoda – USA pojí se saúdským a egyptským režimem četné dohody a kontrakty. Objevil se i názor, že Trump také nechtěl komplikovat vztahy se zeměmi, kde má on sám obchodní zájmy. Cato Institute ale ještě upřesňuje, že pouhých dvacet osob z celkových 3,25 miliónů uprchlíků, kteří přišli do USA v daném období, byli obviněni z přípravy nebo vykonání teroristického činu na půdě USA. A jen tři Američané byli při těchto útocích zabiti, navíc všichni zradikalizovanými kubánskými uprchlíky, nikoliv radikálními islamisty.  

Co se týká blízkovýchodních oblastí, které byly za Obamy v hledáčku americké politiky, tak Trump v předvolební kampani zkritizoval prakticky vše, co v jejich ohledu Obamou bylo (či nebylo) učiněno. Zde je třeba reflektovat, že dědictví Obamovy politiky na Blízkém východě je velmi nejednoznačné, a to hlavně v případě konfliktů v Sýrii, Libyi či Iráku. Nepodařil se mu ani žádný zásadní pokrok v řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Prakticky jediným průlomovým bodem – a rovněž diskutabilním, jehož efektivita se ukáže teprve časem – bylo uzavření atomové dohody s Íránem. Ale i o té Trump prohlásil, že je „nejhorší dohodou, jaká kdy byla uzavřena“. Pro Trumpa ale nebude jednoduché ji zrušit, neboť nebyla uzavřena pouze mezi USA a Íránem, ale jejími smluvními stranami jsou také Velká Británie, Francie, Rusko, Čína a Německo.  

Izraelský premiér Netanjahu i řada dalších izraelských politiků zvolení Trumpa přivítala – a nešlo zdaleka jen o diplomatickou etiketu. Jeden z Trumpových dřívějších poradců, David Friedman, se například stal novým americkým velvyslancem v Izraeli. Ten má nejen blízko k Netanjahuovým postojům, ale není příliš vzdálen ani od izraelských politiků, kteří od něj stojí ještě více napravo. To v praxi signalizuje především podporu výstavby židovských osad na palestinském území a co největší oddálení – případně úplné zrušení – možnosti dvoustátního řešení vleklého izraelsko-palestinského sporu. Koneckonců Netanjahu už začal Trumpova příchodu využívat a během prvních dvou týdnů jeho vlády inicioval výstavbu tolika osadnických bytových jednotek, jako za druhé Obamovo volební období. To může zanedlouho vyústit v nové kolo radikalizace Palestinců a přinést s sebou další vážnou eskalaci konfliktu (někteří komentátoři ale předpokládají, že postoj Trumpovy administrativy k výstavbě osad bude kritičtější). 

U jednoho volebního slibu ale Trump není stále zdaleka tak iniciativní jako u jiných: Jedná se o  zdánlivě jednoduše realizovatelný příslib přesunu americké ambasády z Tel-Avivu do Jeruzaléma. Trump však v tomto ohledu zůstává zatím zdrženlivý, což může souviset alespoň s částečnou reflexí faktu, že tak jednostranný krok – navíc v době vleklé krize izraelsko-palestinských jednání – by pohřbil nejen veškeré předešlé americké snahy o mír, ale mohl by se stát i rozbuškou velkých nepokojů, které  by ohrozily životy nejen řady Izraelců a Palestinců, ale také Američanů.

Otázek ohledně Trumpovy konkrétní blízkovýchodní politiky tak zůstává stále výrazně více než odpovědí. Je třeba brát v potaz, že Trump nikdy nebyl žádný ideolog, ale spíše velký oportunista. Bude tak i na Blízkém východě dělat to, co je pro něho momentálně nejvýhodnější. Takový přístup má více aspektů: Momentální výhodnost nemusí zohledňovat žádné dlouhodobé vize (například snahu o dosažení izraelsko-palestinského míru), ale může to zase znamenat, že se vůbec nemusí řídit nějakými ideologickými scénáři, jak to činili neokonzervativci v době G. W. Bushe. Bradley Burston z izraelského deníku Haarec varuje před temnou stránkou oportunismu a cynismu současného prezidenta. Trumpovi by totiž – ve spojení s jeho vysoce kontroverzním šéfem Bílého domu Stevem Bannonem, kterému Trump delegoval velkou moc – mohla vyhovovat možnost vypuknutí vážného válečného konfliktu. To by velmi usnadnilo provádění nejrůznějších restriktivních politik a vedlo by k posílení zbrojařské, střelecké, bezpečnostní a jiných lobby, které Trumpa podporují. Jde samozřejmě o vysoce pesimistický a doufejme ne tak pravděpodobný scénář. Ale ani ty už při pohledu na dosavadní Trumpovy reálné kroky nelze zcela opomíjet. 

Vyšlo na iDnes (pod redakčním názvem), 3. 2. 2017


úterý 31. ledna 2017

Náboženství a politika

Pokusil jsem se srozumitelnou formou a relativně v krátkosti vysvětlit vývoj vztahu náboženství a politiky. Je to komplexní téma, které lze určitě uchopit různými způsoby. Každopádně budu rád za komenty a postřehy každého, koho tato problematika zajímá. 

Vzájemné ovlivňování náboženství a politiky – tedy moci světské a moci duchovní – můžeme v historii sledovat prakticky od počátku vzniku prvních státních útvarů. V tomto textu se budeme věnovat vztahu náboženství a politiky především v abrahámských náboženstvích, tedy v judaismu, křesťanství a islámu.

Od teokracie k sekulárnímu státu


V různých částech světa, kde existují nejrůznější náboženské tradice, se vyvinuly taky odlišné vztahy mezi náboženstvím a politikou. V určitých obdobích mohlo dojít až ke vzniku teokracií, tedy státních útvarů, kde měli v politice hlavní slovo duchovní (např. Papežský stát řízený římským biskupem a do určité míry také starověký Izrael, kde se o moc, která byla podřízená zákonům Tóry, dělili společně král, proroci a kněží). Někdy dokonce mohl být i samotný panovník považován za božstvo (např. starověký Egypt, Japonsko do r. 1946). V určitých případech se také panovník mohl stát hlavou nějaké konkrétní církve, přičemž se jednalo o tzv. césaropapismus (např. Anglie od dob Jindřicha VIII.) 

Na rozdíl od judaismu a islámu došlo v křesťanství k ustavení církve svaté a papežské moci (V Novém zákoně je více míst, které se týkají vztahu náboženství a světské moci. Jednou z nejznámějších je Ježíšův výrok: „Dejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu.“ Matouš 22,21). V křesťanských zemích se tak panovníci stali v mnoha ohledech závislí na papeži, což vedlo ve středověké evropské historii k různým konfliktům, nejvýrazněji k bojům o investituru na přelomu 11. a 12. století. Šlo tehdy o spor, zda to bude papež, nebo císař Svaté říše římské, kdo bude dosazovat významné církevní hodnostáře. Konkordát wormský z roku 1122 urovnal celou věc kompromisem. 

V judaismu a islámu se nevyvinula žádná obdoba církevní hierarchie a papežské moci (rabíni a sunnitští imámové mají spíše pozici učitelů a vážených osobností, určitou podobnost s církví lze najít snad jen u hierarchie šíitských ajatolláhů). Rovněž vztah náboženství a politiky se u nich více překrývá než v křesťanství, což se v židovském prostředí projevilo ve starověkých židovské státnosti, v islámu pak v podobě středověkého islámského státu – chalífátu (hlavně 632–1258), na který formálně navázala Osmanská říše (1512–1924). 

V každém z abrahámovských náboženství také postupem času docházelo k různým vnitřním schizmatům a štěpením (v křesťanství např. došlo k rozdělení na katolíky, pravoslavné a protestanty; v islámu na sunnity a šíity, od tradičního judaismu se v 19. století oddělila řada reformních proudů), přičemž nové náboženské skupiny a směry často zaujaly odlišné přístupy k politice než tradiční směry. 

Protestanté papežskou moc i existenci samotné církve úplně odmítali, což byl i jeden z důvodů krvavých konfliktů v evropské historii. Například Třicetiletá válka (1618–1648) měla výrazné rysy soupeření mezi katolicismem (Habsburské země) a protestantismem (Švédsko, Nizozemí, Prusko ad.). Podobné rysy měla i anglická (1642–1651) a nizozemská (1566–1664) občanská válka. Spor mezi katolíky a protestanty se znovu oživil i v moderních konfliktech, například v Severním Irsku v letech 1968–1998. 

V protestantském prostředí se daleko více než v katolicismu začala vést diskuse o oddělení státu a náboženství (viz např. Lutherova koncepce „dvou království“). Její počátky je ale možné vystopovat už ve starověku (například Sokrates odmítal víru v oficiální božstva řeckých městských států). 

Hlavně od dob osvícenství (18./19. století) dochází na Západě nejen v teorii, ale i v praxi k různým formám odluky náboženství od státu/politiky. Důležitým milníkem byl vznik USA v roce 1776, kdy otcové zakladatelé – a mezi nimi především James Madison a Thomas Jefferson – prosadili koncepci sekulárního státu řízeného světskou vládou a institucemi, kde nebude existovat žádné státní náboženství, avšak víra a náboženství budou chráněny stejně jako svoboda nebýt věřící či církevně organizovaný. To vše také zakotvil první dodatek americké ústavy z roku 1791: 

„Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo zákony, 
které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství; ...“

Pro země, které prošly osvícenstvím, se stalo příznačné stále větší omezení náboženské moci ve veřejném životě a odsunutí náboženství především do soukromé sféry každého jednotlivce. To ale neznamená, že by i v sekulárním demokratickém státě nemohly existovat například křesťansko-demokratické strany. 

Vzhledem k tomu, že k osvícenství dochází hlavně na Západě, týká se odluka náboženství a státu hlavně zemí s křesťanskou tradicí (jsou i výjimky, např. Turecko po r. 1923, Tunisko 1956–2011). Na mnoha místech islámského světa – ale do určité míry i v Indii a na Dálném východě – zůstal vztah náboženství a politiky často tradičnější (na Dálném východě zřejmě nejvíc v Japonsku). 

Náboženství a politika v současnosti

Ve 20. a 21. století existuje ve světě stále mnoho forem vzájemného ovlivňování náboženství a politiky. Ty do značné míry souvisí s charakterem politického režimu. 

U různých nedemokratických a hybridních režimů můžeme narazit na zcela protikladné postoje ke vztahu náboženství a politiky: na jedné straně mohou být státní režimy, kde je z politických důvodů náboženství potlačováno (různé režimy Východního bloku, např. Československo 1948–1989), či dokonce ve jménu ateismu násilně potíráno (komunistická Albánie).

Na straně druhé jsou pak nedemokratické či hybridní země, kde jsou náboženské principy preferovány jako základní hodnotový systém, který je vynutitelný právním řádem. V některých islámských zemích tak existuje struktura náboženských soudů, které mají pravomoc např. i v trestním právu dle kodexu šaríja (např. Saúdská Arábie či Írán od r. 1979). Naprostým extrémem vynucování náboženských pravidel, který je odsuzován i většinou muslimského světa, jsou politické režimy nastolené organizacemi jako Tálibán či tzv. Islámským státem v Iráku a Sýrii (ISIS). 

Podíváme-li se na vztah religiozity a politiky z hlediska demokracií, je spektrum jejich vzájemných vztahů podstatně užší. Soudobým demokraciím se vesměs podařilo najít konsensus mezi demokratickými idejemi a hodnotami náboženství a existující prolínání religiozity s politikou v nich většinou nevyvolává zásadnější problémy. To ale neznamená, že by v demokraciích bylo soužití náboženství a politiky zcela jednoznačně ve všech ohledech vyřešeno. I v rámci demokracií existuje více konceptů, přičemž některé se i výrazně odlišují. Pro lepší představu uveďme dva velmi důležité: státní sekularismus a občanské náboženství.

Státní sekularismus (laicita, fr. laïcité) existuje například ve Francii či Mexiku a striktně odděluje náboženství od státu a omezuje náboženský vliv na státní a vládní politiku. Projevuje se nejen ve státních institucích (které např. nemohou financovat žádné náboženské organizace), ale třeba i na státních školách, kde není možné nosit žádné náboženské symboly. Francouzský sekularismus je někdy kritizovaný jako příliš striktní a v multikulturní Francii vyvolal zákaz nošení křížků, muslimských šátků, židovských jarmulek či sikhských turbanů četné kontroverze.

Občanské náboženství (civic religion) je termín, se kterým přišel americký sociolog Robert Bellah (blízko k němu má pojem „politické náboženství“ Erice Voegelina) v textu „Občanské náboženství v Americe“ (1967). Bellah poukazuje na to, že v konfesijně neutrálních a formálně sekulárních USA vzniká pocit jisté politicko-náboženské výjimečnosti, který vyvěrá z historických kořenů (např. z kalvinistického učení o predestinaci, pocitu specifického dějinného poslání USA a smlouvy amerického lidu s Bohem). Primárně nenáboženské veřejné rituály, symboly, státní svátky, hodnoty společnosti atd., tak získávají v USA na posvátnosti až náboženského charakteru. V amerických kostelech tak často visí státní vlajky, na dolarových bankovkách je nápis „V Boha věříme“ a projevy nejvyšších amerických státních představitelů jsou často zakončovány slogany jako „Bůh žehnej Americe“. Prvky občanského náboženství jsou silné i v jiných demokraciích, například v Izraeli. 

Pro srovnání – mnohý Američan by byl znepokojen, kdyby jeho prezident nezmínil v nějakém klíčovém projevu Boha. Pokud by však Boha zmínil v projevu prezident Francie, řada Francouzů by vyrazila do ulic demonstrovat za jeho odstoupení. 

I v demokratických státech, které jsou svým uspořádáním vztahů mezi náboženství a politikou někde mezi Francií a USA, se můžeme setkat s odlišnými přístupy veřejnosti i politiků v této problematice. Některé otázky – například zákonodárství ohledně provádění potratů – mohou v některých zemích vyvolávat velké společenské diskuse a napětí (např. v Polsku či Irsku), v jiných jsou spíš na okraji společenského zájmu (např. Česká republika, Estonsko). 

Doporučené prameny v češtině: 

Barša, P.: Západ a islamismus – střet civilizací, nebo dialog kultur?, CDK, Brno 2001
Beránek, O.; Ostřanský, B. (ed.): Islámský stát, Academia, Praha 2016
Čejka, M: Judaismus a politika v Izraeli, Barrister & Principal, Brno 2009
Fiala, P.; Hanuš. J.; Vybíral. J. (eds.): Autorita v abrahamských náboženstvích – náboženské a politické aspekty autority v judaismu, křesťanství a islámu, CDK, Brno 2005
Juergensmeyer, M.: Teror v mysli Boží – globální vzestup náboženského násilí, CDK, Brno 2007
Kepel, G.: Válka v srdci islámu, Karolinum, Praha 2006
Kepel, G.: Boží pomsta – křesťané, židé a muslimové znovu dobývají svět, Atlantis, Brno 1996 
Mendel, M.: S puškou a Koránem – Pojmy a argumenty soudobého islámského fundamentalismu, Orientální ústav AV ČR, Praha 2008
Pavlincová, H.; Horyna, B. (eds.): Slovník judaismus, křesťanství, islám, nakl. Olomouc, Olomouc 2003

Rozhovor k aktuální situaci v Izraeli a Palestině.

Pane doktore, v Izraeli zjitřil emoce případ vojáka Elora Azarii, který zastřelil zraněného teroristu. Ten měl údajně pod bundou sebevražednou vestu. Je podle Azaria vás vrahem, či hrdinou? A dá se to vůbec jednoznačně říct?

Podívejte se, celým případem se velice podrobně zabýval tříčlenný senát izraelského vojenského soudu, který měl k dispozici veškeré materiály, důkazy a výpovědi. Vojáka obvinil z úmyslného zabití, což je v právní terminologii něco mezi úkladnou vraždou a neúmyslným zabitím. Izraelská armáda oficiálně vychází z etického kodexu „Čistota zbraní“ (hebrejsky Tohar Ha-Nešek), a někdy se o ní dokonce mluví jako o „nejmorálnější armádě světa“. To je podle řady odborníků mýtus, ale i tak tento kodex tvoří alespoň teoreticky jakýsi morální základ izraelské vojenské doktríny, který se zmiňovaný soud pokusil uchránit.   

Benjamin Netanjahu se vyjádřil v tom smyslu, že by pro vojáka žádal milost. Je však správné, že i po rozhodnutí vojenského soudu, který Azariu uznal vinným, Netanjahu milost ze své pozice požaduje?

Netanjahu se v celém případě choval populisticky. Vzápětí po incidentu, ke kterému došlo loňský březen, tento čin odsoudil. Potom ale začal postupně couvat – například telefonoval vojákovým rodičům – neboť viděl, že mu to v části nacionalisticky rozjitřené izraelské společnosti, kde sbírá voliče, přidává body. A s populismem tedy souvisí i Netanjahuův požadavek milosti.

Dalším aktuálním případem je rozhodnutí poradců nově nastupujícího amerického prezidenta Donalda Trumpa přesunout americkou ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma, což vyvolalo značné podráždění prezidenta palestinské samosprávy Mahmúda Abbáse. Je podle Vás tento krok správný?

Jeruzalém je vůbec nejcitlivější místo dlouholetého izraelsko-palestinského sporu. I daleko menší změny ve status quo tohoto města mohou vyvolat velké nepokoje, nezřídka se ztrátami na životech. A přesun americké ambasády je velmi významným krokem, navíc ze strany supervelmoci, která se stále považuje za garanta izraelsko-palestinského míru. Tak jednostranný krok – navíc v době vleklé krize izraelsko-palestinských jednání – zohledňující přístup jen jedné ze stran konfliktu, by prakticky pohřbil veškeré předešlé americké snahy o mír. Navíc by se potenciálně mohl stát rozbuškou velkých nepokojů, které by vystavily  ohrožení životů nejen řadu Izraelců a Palestinců, ale i Američanů.       

Na druhé straně právě Abbás prohlásil, že tím Trump ,,vyhlašuje válku muslimům". Považujete jeho výrok adekvátní dané situaci?

Podobně jako Netanjahu, tak i palestinští politici rádi používají populistické fráze, které je činí silnými v očích vlastního obyvatelstva. Na druhou stranu Jeruzalém není jen nějaký český a polský Těšín, který by byl věcí politického zájmu a jednání pouhých dvou subjektů mezinárodního práva. Jeruzalém je centrem a stěžejním místem tří velkých náboženství, který bedlivě sleduje řada věřících po celém světě. Proto ostatně neměl být Jeruzalém podle původního plánu OSN z roku 1947 součástí ani židovského, ani arabského státu, ale měl mít zvláštní mezinárodní status corpus separatum.

Před několika dny zažil Jeruzalém teroristický útok, kdy na ulici útočník s nákladním autem zabil několik lidí. Taková forma teroristického útoku není pro Izrael úplně obvyklá. Je možné říct, že se tato forma útoků inspirovala v Evropě, například v Německu? A myslíte si, že se může objevovat častěji?

Už v minulosti se v Jeruzalémě mnohokrát stalo, že útočníci najížděli do davu auty či buldozery. Není to tedy žádná novinka. Na druhou stranu bylo v Jeruzalémě už daleko hůře, než je v současnosti. Sám jsem tam zažil v letech 2001-2002 vlnu sebevražedných atentátů, která stála životy daleko většího množství lidí, než dnes.

Zesnulý bývalý izraelský prezident Šimon Peres prohlásil těsně před svou smrtí pro list Jerusalem Post, že ,,doslova" zabránil Netanjahuovi zaútočit na Írán. V roce 2012 byl prý Netanjahu připravený útok provést. Myslíte si, že Peresovo tvrzení může být pravdivé, nebo je jen odrazem vzájemné nevraživosti?

Dokážete si představit, že by Netanjahu provedl útok na Írán, aniž by ho koordinoval či dokonce získal souhlas ze strany Američanů, načež přišel Šimon Peres a přemluvil Netanjahua, aby na poslední chvíli útok zastavil? Já si to příliš představit nedokážu, takže mám o tomto údajném Peresově tvrzení pochybnosti. Peresovo zlaté období skončilo v roce 1995 smrtícími výstřely na jeho nadřízeného – premiéra Jicchaka Rabina. Od té doby už byla Peresova politická dráha spíš jen labutí písní jeho dřívějších mírových snah a už nedokázal nijak zásadně ovlivnit rozpad mírového procesu, ani nic dalšího zásadního.   
Rozhovor vedl P. Duchoslav

neděle 22. ledna 2017

Trump nabízí islámským radikálům konfrontaci na zlatém podnose.

Aktualizovaný rozhovor pro časopis studentů Fakulty sociálních studií "Halas". 

Jakým způsobem změní Trump americkou politiku vůči Blízkému východu?

Donald Trump byl ve svých předvolebních vyjádřeních na adresu různých blízkovýchodních problémů obzvláště nekonzistentní a chaotický. Ale je tu ještě celá další řada věcí, které budou mít vliv. Jednou z nich je i fakt, že Trump nikdy nebyl žádný ideolog, ale spíše velký oportunista. Dobře to ilustruje, že v osmdesátých letech tak třeba podporoval demokraty, následně republikány, pak populistu Rosse Perota a následně opět demokraty, aby nakonec skončil jako republikánský kandidát na prezidenta... 

I přes jeho zmiňovanou nekonzistentnost, lze o Trumpově blízkovýchodní zahraniční politice hovořit v konkrétnějším tónu?

Ve věcech Blízkého východu - a nejen v nich - půjde Trump do toho, co pro něj bude momentálně nejvýhodnější. Takový přístup má více aspektů: momentální výhodnost nemusí zohledňovat žádné dlouhodobé vize (například snahu o dosažení izraelsko-palestinského míru), ale zase to může znamenat, že se vůbec nemusí řídit nějakými ideologickými scénáři, jak to činili neokonzervativci v době G. W. Bushe. 

Takže by Trump mohl mít teoreticky blíže k Obamovu přístupu, než k Bushově? 

Trump ve své volební kampani kritizoval prakticky veškerou Obamovu politiku, včetně jeho diplomacie na Blízkém východě. Politika G. W. Bushe byla pro Blízký východ katastrofální, ale ani o Obamově blízkovýchodním dědictví nelze hovořit příliš pozitivně. Prakticky jediným průlomovým momentem - a rovněž nejednoznačným, jehož efektivita se ukáže teprve časem - bylo uzavření atomové dohody s Íránem. Ale i o té Trump prohlásil, že je "nejhorší dohodou, jaká kdy byla uzavřena". Vzhledem ke skutečnosti, že dohoda nebyla uzavřena pouze mezi USA a Íránem, ale jejími smluvními stranami jsou také Velká Británie, Francie, Rusko, Čína a Německo, nebude pro Trumpa tak jednoduché ji zrušit. Při řešení dalších důležitých problémů dnešního Blízkého východu Obama už příliš úspěšný nebyl, ať už se jedná o konflikty v Sýrii, Libyi či Iráku. A nepodařil se mu ani žádný zásadní průlom v oblasti izraelsko-palestinského konfliktu.

Vzhledem k tomu, že se jedná o jednu z hlavních oblastí vašeho zájmu, nemohu se nezeptat: Co lze od Trumpa očekávat právě v Izraeli a Palestině?

Izraelský premiér Netanjahu i řada dalších izraelských politiků zvolení Trumpa přivítala a podle mě se zdaleka nejednalo o zdvořilostní gesto. Netanjahu bude mít s Trumpem určitě lepší vztah než s Obamou, protože ten byl velmi špatný i v osobní rovině. Přestože v Trumpově administrativě získal velmi důležitý post ministra obrany bývalý americký generál James Mattis, který je mimo jiné známý svými kritickými výroky na adresu izraelské politiky, nemusí se podle mého názoru Netanjahu zatím žádného zásadnějšího amerického tlaku obávat. To může v praxi také znamenat, že bude mít možnost v klidu pokračovat s expanzí židovských osad na palestinských územích. To Palestinci ponesou logicky se značnou nevolí, ale prakticky nebudou mít možnost situaci jakkoli změnit. Následkem pak může být posílení frustrace a radikalizace v jejich řadách. To nejsou pro konstruktivní řešení vleklého konfliktu zrovna dobré vyhlídky.

Trump už je sice prezidentem, ale na jeho praktické kroky vzhledem k Blízkému východu si ještě budeme muset počkat. Byly nějaké odkazy na Blízký východ v Trumpově inauguračním projevu? 

Byl tam jeden odkaz na "islámský terorismus". Doslova řekl, že "..musíme sjednotit civilizovaný svět, proti radikálnímu islámskému terorismu, který zcela vymýtíme z povrchu zemského." To jsou přesně fráze, na které čeká tzv. ISIS a jemu podobné organizace. Konfrontace a polarizace je přesně to, o co usilují a v čem se cítí jako ryba ve vodě - a Trump jim to už v projevu naservíroval na zlatém podnose. V prostředí konfrontace se islámští radikálové (ale i řada Trumpových voličů) daleko snáze orientují a vymezují a zároveň získávají další příznivce, než ve smířlivější atmosféře. I bez inauguračního projevu byl ale Trump už dávno řazen islámskými radikály mezi "nepřátele islámu", a to třeba už jen pro své paušalizující výroky na adresu muslimů během volební kampaně. Ne že by v podobné pozici nebyl i Obama - a nepochybně by tam byla i Hillary Clintonová - ale ISIS by měl situaci daleko složitější, protože přinejmenším (rétoricky umírněnější) prezident by byl schopen získat alespoň částečné sympatie množství umírněných muslimů po světě. Trump ale zatím dává svou populistickou přezíravostí najevo, že v rámci muslimů příliš nerozlišuje. To v USA neodpuzuje jen ty muslimy, kteří kdysi volili Republikány (a bylo jich hodně), ale ztěžuje to situaci i mnoha dalším umírněným muslimům po světě, kteří by jinak řadu amerických kroků v boji proti islámskému radikalismu podpořili. Na rozdíl třeba od Obamy je pro ně Trump jen velmi těžko akceptovatelný. Za takové situace radikální islám nejen že nezmizí z povrchu světa, ale je možné, že získá i další příznivce...

čtvrtek 19. ledna 2017

Sýrie - šestý rok války v „postfaktuální době“


Výsledkem pozvolného uklidňování konfliktu v Sýrii je dočasné příměří, na něž by měla navázat mírová jednání v Kazachstánu. Nadšení z postupného odeznívání krvavé války je ale z mnoha důvodů předčasné. 






















Dění kolem syrského konfliktu může v posledních týdnech vyvolávat dojem, že došlo k jistému zklidnění. Nejen v Aleppu, odkud přicházely ještě nedávno děsivé zprávy, ale i ve velké části Sýrie je od 30. prosince 2016 aspoň relativně dodržováno příměří vyjednané Tureckem a Ruskem. Pokud vydrží, má na něj ještě během ledna navázat mírové jednání v kazašské Astaně. 

Frakce a vnější aktéři 

S vědomím, že v minulosti už podobná příměří mnohokrát zkrachovala, je ovšem i to současné nutné brát s rezervou. Ve hře o Sýrii je totiž stále příliš mnoho faktorů, přičemž ty nejvlivnější se dnes už ani nenacházejí na syrském území. Důležitými vnějšími aktéry nejsou jen Turecko a Rusko. Jedná se také o Irák, s nímž je syrský konflikt propojen stále existujícím tzv. Islámským státem. Dalšími aktéry jsou Saúdská Arábie a některé státy Perského zálivu, Írán, Jordánsko a dále USA i Evropská unie. Nelze opomíjet ani vliv „neutrálního“ Libanonu či Izraele. Všichni zmiňovaní aktéři mají v konfliktu své zájmy, které mohou být se zájmy ostatních aktérů v rozporu, a nezřídka přímo v konfliktu podporují své klienty – často ozbrojené skupiny nejrůznějšího charakteru, od těch sekulárních po radikálně islamistické.

Mnoho vnitřních aktérů syrské války dokázalo bojovat a přežít v dnes už relativně dlouhém a navíc extrémně brutálním konfliktu jen díky štědré zahraniční podpoře. Už na začátku syrského konfliktu v roce 2011 nebyla situace v zemi vůbec jednoduchá. Přesto byla jeho logika mnohem čitelnější než dnes. Konflikt se však od protirežimního občanského odporu, který se podobal tomu v Egyptě či Tunisku během arabského jara, stále více profiloval etno-nábožensky a sektářsky. Šlo hlavně o uvolnění nahromaděné nespokojenosti většinové části syrského arabského obyvatelstva – tedy sunnitů – proti nadvládě menšin, hlavně alavitů, konkrétněji asadovské kamarily. Toto dělení ale nikdy neplatilo absolutně, neboť řada příslušníků alavitské, křesťanské i jiných menšin se rovněž postavila proti režimu a řada sunnitů jej naopak nadále podporovala. 

Podobně i sunnitský odboj na sebe vzal různé podoby – od relativně sekulárních frakcí Svobodné syrské armády, do níž vstoupili i někteří příslušníci menšin, až po extrémně fundamentalistický tzv. Islámský stát. Ke slovu se rovněž přihlásilo nearabské etnikum syrských Kurdů. Komplikovanost a stupňující se brutalita syrského konfliktu se v mnoha ohledech začala podobat občanské válce v Libanonu z let 1975 až 1990 či sérii konfliktů v Jugoslávii v letech 1992 až 2001. Přeskupování aliancí a rozpad velkých bloků na frakce konflikt změnilo v jen obtížně srozumitelné bojiště, které je navíc velmi nebezpečné i pro mezinárodní zpravodaje (na rozdíl třeba od novinářsky „bezpečného“ izraelsko-palestinského konfliktu, kde pro „senzační“ záběry není třeba podstupovat žádné enormní riziko). S ohledem na skutečnost, že v Sýrii absentují důvěryhodné místní zdroje, je povědomí o skutečné situaci stále labyrintem spekulací a propagandy.

Informační válka

Syrské krveprolévání trvá už téměř šest let a odehrává se navíc v době zvýšeného napětí v globální politice. Libanonská i jugoslávská válka byly obdobně brutální jako ta syrská (která je nicméně do počtu obětí už překonala), avšak odehrávaly se alespoň v relativně čitelném mezinárodněpolitickém prostředí, v němž byly jasně definovány zájmy omezeného počtu hlavních aktérů. Libanonská válka se odvíjela v době přehledné bipolární struktury pozdní studené války a jugoslávské konflikty zase v čase jasné globální hegemonie USA. Na konfliktu v Sýrii je specifické, že se o něm kromě nepřehledné myriády informací vyrojila i bezprecedentní smršť dezinformací. To souvisí nejen se zmiňovanou absencí místních zdrojů kvalitních zpráv, ale i s rusko-západní informační válkou posledních let, která využila mimo jiné i velmi liberálního prostředí globálních sociálních sítí. Na Facebooku je pro řadu lidí opravdu jen velmi těžko rozlišitelné, která informace je pravdivá a která už tendenční či zavádějící.

Internet je relativně nový prostředek komunikace, který v době libanonské války neměl žádný vliv a v případě konfliktu v Jugoslávii mohl mít vliv jen omezený. Jedním z důsledků této situace je fenomén, který označuje dnes módní termín „postfaktuálnost“. Názory odborníků, arabistů, politologů – často komplexní, a proto vyžadující určité soustředění – jsou přehlušovány daleko srozumitelnější a přehlednější propagandou, hoaxy či konspiračními teoriemi, které se pak pro laickou veřejnost stávají jedním z hlavních zdrojů informací.

Syrský konflikt jednoho dne skončí, byť nikdo nezaručí, zda to bude důsledkem momentálního, anebo až některého z dalších příměří. Ještě nepochybně mnohokrát uslyšíme, že se ta či jiná syrská frakce spojila s další a vyjednala to či ono. Z této informace ale budeme moci jen stěží vyvodit nějaký obecnější závěr. O extrémně nepřehledném syrském konfliktu zkrátka získáme reálnější obraz až s větším časovým odstupem – bude-li pak ještě někoho zajímat...

neděle 15. ledna 2017

Američtí židé ve víru náboženství a politiky

Po stopách americké tolerance a nenávisti (4. díl)


Čtvrtá část volné série sérii článků o náboženstvích, sektách a fundamentalistech v politice Spojených států amerických.
Vyšlo v časopise Dotyk.   

V brooklynském Williamsburgu
během židovského svátku purim.
Americká židovská komunita je v povědomí světové veřejnosti hlavně díky řadě významných osobností veřejného života. Nejsou to ale jen celebrity z oblasti kultury jako různí známí herci, hudebníci a režiséři formátu Woodyho Allena, Boba Dylana či Stevena Spielberga, ale i řada dalších osobností vědy, hospodářství či politiky, jako například Albert Einstein, Henry Kissinger či Mark Zuckerberg.

Téma amerických židů vydá spíš na rozsáhlou knihu než na článek. Proto, abychom na omezeném prostoru nesklouzli až k přílišné obecnosti, zaměříme se zde na vztah amerických židů k vybraným aspektům amerického života – hlavně k náboženství a politice.

V předchozích textech už bylo zmiňováno, že USA se etablovaly jako federativní republika respektující svobodu všech bez ohledu vyznání. Cesta k ideálu však byla – a v některých ohledech stále je – lemována trny v podobě otrokářství a rasismu, krvavé občanské války Severu proti Jihu, potlačování původních obyvatel, nejrůznějších forem náboženského fundamentalismu a současného politického populismu.

Amerika ale také od samých počátků otevírala brány různým skupinám pronásledovaným v Evropě a postupně i z jiných částí světa. Zprvu byla výrazná většina z nich křesťané, nejčastěji protestanté. Paralelně, byť v menším počtu, však do USA přicházeli i členové jiných křesťanských církví a dalších náboženství a jejich počet postupně stoupal. Jednou z takových skupin byli židé. 

Židé byli v Severní Americe v malém počtu přítomni mezi nizozemskými kolonisty už od 17. století, kdy se usazovali hlavně v tehdejším Novém Amsterodamu (dnes New York). Mezi americkými „otci zakladateli“ židy nenajdeme, ale řada z nich s židy sympatizovala na základě ideálů občanské rovnosti. Sám George Washington zaslal roku 1790 židovské komunitě na Rhode Islandu dopis, garantující, že „židé nebudou v USA jen trpěnou menšinou, ale budou požívat plných občanských svobod“.

Amerikanizace židovství

"Příchod ruských židů do USA"
plakát z roku 1909
Podobně jako se specificky vyvíjelo v USA křesťanství, kdy na jeho území vznikly zcela nové křesťanské směry, i americký judaismus se začal odlišovat od tradičních evropských pojetí.

Malé židovské komunity často postrádaly dostatečný počet rabínů a zároveň se jejich život v USA, kdy se často musely přesouvat na velké vzdálenosti a zakládat nová živobytí, začal značně odlišovat od jejich usedlejšího evropského života. Židé si přáli zachovat svou identitu, zároveň se však museli přizpůsobit novým podmínkám a neměli zdaleka tolik času na studium a dodržování velkého množství náboženských povinností.

Výsledkem tohoto kompromisu byl vznik řady zjednodušených a reformovaných směrů židovství, obvykle značně uvolněnějších než přísná evropská ortodoxie. Tradiční rabíni v Evropě (a později i v USA, kam mnozí z nich také odešli), takovouto modernizaci judaismu kritizovali. Obávali se totiž jeho postupného zpovrchnění, které v konečném důsledku povede k asimilaci a zániku tisícileté židovské tradice.      

Až do poloviny 19. století představovali američtí židé jen pár zlomků procenta americké společnosti. V důsledku celkového zvýšení přistěhovalectví začala však i židovská imigrace postupně narůstat. Přelom nastal hlavně po roce 1881, kdy byl v Petrohradu spáchán atentát na cara Alexandra II., což velmi povzbudilo ruský antisemitismus a v důsledku toho i snahy ruských židů emigrovat. Od roku 1881 do roku 1924, kdy byly Johnson-Reedovým zákonem zavedeny restriktivní přistěhovalecké kvóty, imigrovalo do USA kolem dvou milionů židů, hlavně z ruského impéria a menší část i z Rakouska-Uherska a Rumunska.

Obálka jidiš časopisu "Forwerts"
v době New Dealu. 
Židovští přistěhovalci byli spíše z chudších vrstev obyvatelstva, často ale z jeho velmi odlišných pólů: jeden tvořili hluboce věřící ultraortodoxní židé (charedim), hlavně chasidé, kteří se v Rusku často stávali terčem antisemitismu už jen pro svou jasně rozeznatelnou tradiční vizáž (pejzy, klobouky atd.).

Druhou – výrazně větší – skupinu židovských imigrantů představovali sekulární židovští dělníci a intelektuálové, kteří naopak striktní judaismus považovali za zpátečnictví, a blízké jim byly tehdejší moderní levicové ideologie jako socialismus, komunismus, anarchismus či bundismus (ruský židovský socialismus).

Dědictví obou těchto směrů je dnes v USA jasně patrné: v newyorském Brooklynu a některých dalších městech lze najít velmi tradiční komunity charedim, které nemají příliš zájem integrovat se do většinové společnosti, ani příliš nekomunikují se sekulárními židy a nežidovskými Američany. Pokud se o světskou politiku vůbec zajímají, mají spíš blíže k Republikánům. Naopak většina současných amerických židů patří buď k reformním proudům judaismu, nebo jsou ještě sekulárnější. Bližší je jim liberalismus, zasazují se za ochranu menšinových práv a politicky inklinují spíš k Demokratům.

Americký antisemitismus a radikální židovská odpověď

"Kovboj trestá židovského obchodníka"
(dobový obrázek z 2. poloviny 19. stol.)
Jak se postupně zvětšovala americká židovská populace, přibývala v některých částech americké křesťanské společnosti stereotypizace židů, která někdy přerůstala do otevřeného antisemitismu. Známý sociolog Martin Seymour Lipset však konstatuje, že i přes tyto občasné tendence čelili židé ve Spojených státech výrazně menší diskriminaci než v kterékoliv jiné zemi s převahou křesťanského obyvatelstva.

V reakci na narůstající antisemitismus založili američtí židé v roce 1913 Antidefamační ligu (ADL), jejímž cílem měl být boj proti americkému rasismu, hlavně antisemitského charakteru. Antisemitismus se však i po první světové válce v USA spíše prohluboval. Oblíbený mýtus o židovské světovládě například výrazně podpořil jeden z nejslavnějších podnikatelů (nejen) americké historie – Henry Ford. Jeho série pamfletů s názvem Mezinárodní žid se stala antisemitským bestsellerem.

Popíračí holocaustu z řad KKK
V USA byly ve dvacátých letech vytvořeny také omezující kvóty pro židy na některých univerzitách, bylo omezeno jejich stěhování do určitých městských čtvrtí a uplatnily se i další formy diskriminace. Silný antisemitismus se ve 30. letech také projevoval mezi americkými nacisty německého původu, sdruženými v organizaci German-American Bund, který byl rozpuštěn po americkém vstupu do druhé světové války. Během ní byli američtí židé v bezpečí, ale řada těch, kteří chtěli uprchnout před holocaustem do USA, doplatila na tvrdé přistěhovalecké kvóty.  

Ani po druhé světové válce antisemitismus neskončil v propadlišti dějin, ale znovu se objevil v politice Ku-Klux-Klanu (KKK), jehož třetí výrazné období započalo právě po válce. V roce 1959 vznikla také Americká nacistická strana a v podobnou dobu i několik dalších antisemitských formací.

Poválečný americký antisemtismus vycházel jednak z podobného společenského podhoubí jako v Evropě (například z různých ultrapravicových organizací či od white-power skinheadů), tak i z různých specifických kořenů (KKK, antisemitismus afroamerické organizace Národ islámu), případně z řad některých církví.
Meir Kahane

Takřka neomezená šíře svobody projevu umožnila v USA beztrestně publikovat různé antisemitské texty a rovněž pamflety popírající holocaust. Jedním z dalších bestsellerů amerických antisemitů se stal román Williama Luthera Pierceho Turnerovy deníky, vydaný v roce 1978.

Není bez zajímavosti, že na poválečný antisemitismus zareagovala jistá část amerických židů radikalizací. Například newyorský rabín Meir Kahane v roce 1968 založil organizaci, kterou nazval Židovská obranná liga (JDL). Ta se pod hesly „Nikdy více!“ a „Teror proti teroru“ začala profilovat různými násilnými akcemi, které se zdaleka nedotkly jen antisemitů.

Výhonky této organizace se později přesunuly i do Izraele a pod názvem Kach! se staly nejradikálnější součástí izraelské politiky. V souvislosti s brutalitou v rámci izraelsko-palestinského konfliktu se tato  židovská organizace nakonec ocitla i na americkém seznamu teroristických organizací – po boku al-Káidy a Hamásu.

Dnešní situace

V současnosti představuje židovská komunita kolem dvou procent celkové americké populace, tedy přibližně šest milionů lidí. Židovství je pro mnoho Američanů také výrazem kulturní identity spojené s tradicí – a zdaleka ne jen náboženství. Americká židovská společnost je proto velmi rozmanitá a její přístupy k náboženství a politice jsou nezřídka velmi odlišné.

Mezí věřícími židy lze například najít izolované skupiny charedim, které žijí hlavně v uzavřených komunitách v Brooklynu a v okolí New Yorku – například ve městě Kiryas Joel, které obývají prakticky jen satmarští chasidé (specifická chasidská skupinu původem z Maďarska). Izolace od vnějšího světa je zde opravdu silná: Z více než dvaceti tisíc místních obyvatel mluví plynně anglicky jen zhruba polovina. Naopak téměř všichni ovládají jidiš (jde de facto o dialekt němčiny používaný tradičně v evropských židovských komunitách).
Chasidská svatba v Brooklynu.

Na opačném náboženském pólu od charedim je například liberální gay-komunita v Bostonu. Její synagogu navštěvují nejen židé, ale i řada dalších lidí a komunitní rabín třeba ani nenosí na hlavě jarmulku. Vzájemné interakce mezi věřícími liberály a charedim jsou zcela minimální a každá z komunit žije zcela podle svých zvyků.

Jak již bylo uvedeno, z politického hlediska podporuje výrazná část amerických židů (70–80%) spíše liberální a levicové politické směry, což v americkém kontextu dvou hlavních stran znamená Demokraty.

Tato tradice souvisí do určité míry stále s výrazně sekulární a levicovou orientací židů, kteří přišli do USA na přelomu 19. a 20. století. Ti byli často citliví v otázkách sociální spravedlnosti a zároveň se velmi ostře stavěli proti rasismu a xenofobii, ať už namířeným proti komukoliv. V 60. letech se proto řada židů – včetně mnoha rabínů – postavila na stranu Afroameričanů v boji za občanská práva a proti rasové segregaci.

Podobné postoje americké židy opět stavěly spíše do tábora podporovatelů Demokratické strany, kde řada z nich také dosáhla na vysoké politické posty. Zmínit lze například Joea Libermana a Bernieho Sanderse, kteří se stali vážnými kandidáty na amerického prezidenta, či Rahma Emmanuela, který byl za prezidenta Obamy ředitelem Bílého domu.

Ve vrcholné politice se prosadilo pod hlavičkou Demokratů i mnoho dalších židovských kongresmanů, senátorů a dalších osobností. Židy je samozřejmě možné najít – byť ve výrazně nižším počtu – i v řadách republikánů, kde je nejznámější osobností politolog a bývalý ministr zahraničí Henry Kissinger.

Americko-izraelské spojenectví

Ve všeobecném povědomí světové veřejnosti je dlouhodobé americko-izraelské strategické spojenectví. Mnoho lidí si ho dává do souvislosti právě s výraznou americkou židovskou komunitou. To ale není úplně přesné.

V USA hraje v tomto ohledu důležitou roli i řada stoupenců některých protestantských církví (tzv. evangelikálních), které podporují Izrael na základě specifické politické teologie. Věří mimo jiné v to, že výrazně proizraelská politika a podpora židovského přistěhovalectví do Izraele uspíší druhý příchod Ježíše Krista. Řada křesťanů z podobných důvodů podporuje i největší zájmovou organizaci, která lobbuje za americko-izraelské vztahy: AIPAC (Americko-izraelský výbor pro veřejné záležitosti).

Většina amerických židů Izrael rovněž podporuje, ale spíš z liberálnějších postojů než různé konzervativní lobbistické skupiny. V praxi to může znamenat, že nemusí automaticky podporovat všechny kroky izraelských vlád (například s ohledem na izraelsko-palestinské vztahy). V náboženských otázkách se pak mohou dostávat do konfliktu s izraelskými ortodoxními institucemi, které jsou velmi kritické vůči liberálním židovským proudům v USA.

Americká židovská komunita je početně srovnatelná s o něco větší komunitou izraelskou. Ta americká je ale svou strukturou a přítomností různých liberálních proudů výrazně komplexnější. Nežije také v prostředí trvalého politického napětí, jako je tomu v Izraeli.

Na druhou stranu ale má dnes mnoho amerických židů obavy z přicházejícího prezidenta Trumpa, proti kterému také většina z nich hlasovala (70 % volilo Hillary Clintonovou). Trump je poměrně silně provázaný s politickými kruhy, které neměly v minulosti daleko k rasismu či přímo antisemitismu, který se dokonce objevil i v jeho volební kampani. Ani fakt, že si Trumpova dcera Ivanka vzala za manžela věřícího židovského byznysmena, ze kterého Trump učinil svého poradce, většinu amerických židů zřejmě zatím příliš neuklidnil…    

  Americké židovské komunity.