neděle 27. listopadu 2016

Muslimské bratrstvo? Možná už pod vánočními stromečky!

...Tedy pod stromečky může být, pokud vše dobře půjde a stihne to během prosince vyjít. ...ale i kdyby náhodou ne, bude i po vánocích řada dalších krásných příležitostí, proč si pořídit právě knihu o Muslimském bratrstvu z produkce nakladatelství Academia - a konkrétněji od autorů Jaroslava Bureše, Jana Daniela a Marka Čejky.     

Muslimské bratrstvo je organizací fungující již bezmála devadesát let. Nicméně povědomí o tom, kdo vlastně Muslimští bratři jsou, jaké ideály zastávají a jak se jich snaží dosáhnout, zůstává mnohým skryto za závojem dohadů a konspiračních teorií. K jejich lepšímu pochopení nepřispívají ani výroky některých veřejně činných osobností a politiků. Za všechny je možné zmínit prezidenta Miloše Zemana, který se nechal slyšet, že Muslimské bratrstvo se mimo jiné chystá na ovládnutí celého světa, řídí také muslimskou migraci do Evropy a je zodpovědné za řadu dalších negativních jevů spojených s islámem. Ostatně lidé s podobnými názory na Muslimské bratrstvo se rojí i kolem nastávajícího amerického prezidenta Donalada Trumpa

Pokud by Miloš Zeman náhodou přeháněl a nejde o organizaci usilující o světovládu, co jsou Muslimští bratři vlastně zač? Nesnaží se přinejmenším tajně prostřednictvím sítě náboženských institucí řídit muslimy na Blízkém východě a na Západě? Nesahají jejich konexe k teroristickým skupinám v muslimském světě, jako je ISIS či Al-Káida? Ve kterých zemích je Muslimské bratrstvo nejvlivnější a jak se to projevuje?  

Na tyto a další otázky se pokusí dát blížící se publikace odpověď.

úterý 22. listopadu 2016

Blízký východ nad propastí

Břetislav Tureček: Blízký východ nad propastí – Cesta od orientálních diktatur ke svobodě a zase zpátky. Vydal Knižní klub, Praha 2016, 328 stran, 359 korun.

Břetislav Tureček ve své nové knize Blízký východ nad propastí, s podtitulem Cesta od orientálních diktatur ke svobodě a zase zpátky, volně navázal na dnes už celou sérii svých „blízkovýchodních“ publikací. Ta aktuální není tak monografická jako jeho dvě poslední knihy –  Nesvatá válka o Svatou zemi (2011) a Labyrintem Íránu (2013). Pojetím se spíše blíží jeho první knize zvané Světla a stíny islámu (2007). V té autor shrnul své cestopisné zkušenosti a komentáře z různých koutů širšího Blízkého východu. Současná publikace má podobný široký regionální záběr, což opět souvisí s Turečkovými cestami. Nová kniha jde ale výrazně více do hloubky, než podobně strukturovaná prvotina. Nejedná se totiž už jen o soubor zajímavých cestopisně-novinářských příběhů, ale zaměřuje hlavně na souvislosti současné dramatické situace v regionu od Maghrebu, přes Sýrii až po Pákistán.

Češi v džihádu

Větší hloubka autorova vhledu možná souvisí i s faktem, že Tureček se po řadě let, které strávil na Blízkém východě jako rozhlasový a tiskový zpravodaj, vrátil domů. Má tak s nezbytným časovým odstupem zřejmě i více možností systematizovat a detailněji analyzovat jednotlivé aspekty blízkovýchodního dění i svých vlastních zkušeností. Doma má také více možností zkoumat souvislosti přesahů zahraniční politiky České republiky, bývalého Československa, a dokonce i Rakouska-Uherska právě do regionu Blízkého východu. To vše je v knize dobře znát například v podobě výňatků ze vzpomínek českých vojáků rakouské armády pomáhajících „džihádu“ Osmanské říše, rozhovorů s bývalými agenty československé zahraniční rozvědky či interview se současnými českými diplomaty.

Obecně vzato představují hlavní náplň nové Turečkovy knihy dvě témata: To první se týká analýzy souvislostí dnešního dění na Blízkém východě – tedy jak například vznikal současný radikálně islamistický fundamentalismus a terorismus, co stálo za vznikem Al-Káidy a ISIS a tak dále. Druhým důležitým bodem, na který se autor zaměřuje, je pak samotný aktuální vývoj na Blízkém východě, kdy například široce rozebírá dramatický průběh Arabského jara. Během něho došlo na několika důležitých místech ke svržení arabských diktátorů, kteří od dob Studené války (a za pomocí represivního aparátu) zakonzervovávali svými zkostnatělými režimy různé společenské konflikty. Když pak ale přišlo Arabské jaro, došlo kromě svržení oněch diktátorů a prvotních pozitivních změn i k postupnému uvolnění nahromaděného napětí, které někde přerostlo až ve válku. Tureček se ale dotýká třeba i aktuálního amerického a ruského angažmá v Sýrii či dopadů uprchlické krize v Evropě.

První kapitoly knihy se odpichují od situace na Blízkém východě během Studené války. Tato část je zajímavá především rozhovory s veterány špionáže socialistického Československa v Egyptě i jinde. Autor dále pokračuje komentáři k vývoji v Afghánistánu, Pákistánu, Iráku, které také v průběhu dnešních konfliktů – či těsně před jejich vypuknutím – navštívil. Velmi dramatické je Turečkovo líčení jeho zkušeností v revolučním Egyptě, kde se při výkonu své činnosti rozhlasového zpravodajce dostal v tamní přechodné anarchii do vážného nebezpečí. Zajímavé jsou též postřehy z ještě kaddáfíovské Libye, komentáře k Turecku, Saúdské Arábii, státům Zálivu, Jemenu i ke krvavému vývoji v Sýrii. Kromě odboček do řady dalších lokalit nás autor v několika pasážích zavede opět do Íránu, Izraele a Palestiny, protože při komplexním pohledu na dnešní vývoj v oblasti nelze tyto regiony opomenout. Zároveň však autor reflektuje, že se jimi už detailně zabýval v předešlých knihách.

Shrnutí

Kniha z pera zkušeného novináře se čte velmi dobře. Mohla by navíc získat i na větší přehlednosti, pokud by byly jednotlivé kapitoly sdruženy do určitých celků podle témat či států. Co se týká objektivity publikace, je jasné, že na tak komplikovaná témata, jaká Tureček v knize analyzuje, nemůže mít široké spektrum dnešních odborníků vždy zcela jednoznačný názor. Přesto se mu povedlo dosáhnout v českém prostředí nezvykle zasvěceného a vyváženého pohledu, který jednak reflektuje zažitý mainstreamový názor českých médií, tak zároveň zmiňuje i jeho kritiku, vyvrací určité mýty a uvádí na pravou míru zkreslená fakta a propagandu. Předností knihy jsou také zdroje, kdy se Turečkovi kromě aktuálních publikací (kterých je zvláště - na témata Blízkého východu - celá záplava, přičemž se ani sebelepšímu autorovi dnes nemůže podařit nashromáždit vždy všechny relevantní zdroje), podařilo oslovit i ty největší špičky na současnou blízkovýchodní situaci – za všechny lze zmínit amerického profesora Fawaze Gergese.

Z faktického hlediska by čtenáře mohly určitě zajímat hlubší souvislosti obsažené v kapitole „Omyly okupačního správce“. Ta pojednává o tolik diskutovaných chybách Bushovy administrativy po invazi v roce 2003, které měly lví podíl na rozvratu Iráku a vzniku ISIS. Kapitola je bohužel nečekaně krátká. Některá tvrzení v textu by také stálo za to více upřesnit. Například  autorův odkaz na „aktivní izraelskou podporu palestinského hnutí Hamás v osmdesátých letech“ (str. 79). Autor má skutečně pravdu, že Izraelci palestinské islamisty skrytě podporovali jako protiváhu sekulárního Jásira Arafata (ostatně podobně činili i Američané v Afghánistánu za účelem omezení vlivu Sovětského svazu), toto se však dělo hlavně o dekádu dříve. V autorem zmiňovaných osmdesátých letech bylo zjevné, že Izraelci si už postupně začali svou chybu uvědomovat. To se mimo jiné projevilo v roce 1983, kdy byl charismatický vůdce palestinských islamistů – šejch Ahmad Jásín – Izraelci dočasně uvězněn za hromadění zbraní. Pod názvem „Hamás“ se palestinští radikální islamisté zformovali pod vedením Jásína až v roce 1987 – a pod tímto názvem už vystupovali vždy jako tvrdě protiizraelští.

Turečkovu knihu se určitě vyplatí přečíst si co nejdříve. Byť má řada kapitol nadčasový přesah, přeci jen je její hlavní náplň převážně aktuální. Dramatické dění na Blízkém východě má velkou dynamiku, takže je docela dobře možné, že zanedlouho může mít Břetislav Tureček materiál nejen na revidovanou verzi, ale možná i na další novou knihu.

Zkrácená verze vyšla v Lidových novinách (příloha Orientace) 12. 11. 2016

pátek 18. listopadu 2016

Po stopách americké tolerance a nenávisti (1.)


První díl ze série článků o amerických náboženských a etnických skupinách a také o sektách, fundamentalistech a extremistech v USA.

Spojené státy jsou pro mnohé Evropany stále především hlavní hospodářskou a vojenskou velmocí světa a symbolem konzumní společnosti, která má k náboženské askezi velmi daleko. Právě zvolený americký prezident Donald Trump navíc rozhodně není příkladem náboženského zápalu, ale spíš typickou ukázkou kombinace ekonomické moci a konzumního hédonismu.

Přesto je současná americká společnost svým náboženským zaujetím pro někoho možná překvapivá – v roce 2014 se hlásily k nějaké víře či církvi více než tři čtvrtiny Američanů a ještě větší počet věřil v boha či nějakou formu spirituality. Pro srovnání – v České republice, bylo v podobném čase církevně organizováno méně než patnáct procent obyvatel.

Náboženství, modernita a konzum jdou v USA už dlouhou dobu ruku v ruce a ani pro nastávající Trumpově éru nic nenaznačuje, že by se to mělo nějak dramaticky změnit, spíše naopak. Bílí protestanté tvořili nejsilnější část jeho voličstva, takže na ně určitě nebude smět ve svém volebním období zapomenout. Podobně tak řada politiků, kterými se Trump obklopil – a jde v první řadě o jeho viceprezidenta Michaela Pence – má velmi konzervativní křesťanské postoje. To vše se s velkou pravděpodobností začne promítat do americké politiky silněji než dříve.

Země náboženských vyhnanců

Přestože řada evropských a amerických politiků ráda zmiňuje transatlantické vazby a vzájemné společné hodnoty, USA mají z náboženského hlediska značně odlišnou minulost než Evropa.

Nejde jen o to, že americká historie je výrazně kratší než ta evropská, ale také o fakt, že Evropa se velmi dlouho zmítala v náboženském násilí, nejčastěji mezi katolickou církví a protestantismem. Naopak Spojené státy vznikly dílem právě jako země vyhnanců katolíky pronásledovaných komunit, přičemž ti přicházeli zpočátku hlavně z anglosaské Evropy. Právě z těchto řad pocházeli i američtí „otcové zakladatelé“. Vždyť jen z pětapadesáti delegátů Filadelfského ústavního konventu z roku 1787 bylo devětačtyřicet protestantů. Mezi zbývajícími šesti byl ale třeba i Benjamin Franklin, který se vyznačoval odporem k jakékoliv církevní organizaci.

Americkou politickou a společenskou elitu dlouhá desetiletí po vzniku USA představovali právě bílí protestanté. Této vládnoucí skupině se začalo přezdívat WASP (anglicky „vosa“, ale především jde o zkratku slov bílý anglo-saský protestant). Na druhou stranu ale Spojené státy nevznikly jako nějaká forma protestantské teokracie. Vždyť už první dodatek americké ústavy, schválený dva roky po jejím přijetí, stanovil, že:

„Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo zákony, 
které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství; 
právě tak nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku, 
právo lidu pokojně se shromažďovat 
a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd.“

Specifické skupiny a sekty

Americká ústava tedy výslovně zakotvila sekularismus, avšak zároveň i náboženskou svobodu a zákaz jakékoliv formy náboženského pronásledování. To vše bylo v dodatku uvedeno i v kontextu se svobodou slova a tisku.

U amišů na dvorku, Pensylvánie.
Šlo o reakci na evropský útlak, kdy na rozdíl od řady míst Starého světa USA umožnily široký a svobodný náboženský rozvoj. Ten se přitom vztahoval nejen na hlavní náboženské skupiny, ale i na ty nejizolovanější církve a sekty. Hlavně ve vzdálených částech Spojených států našla azyl i řada velmi specifických křesťanských náboženských skupin.

Jednou z nejznámějších jsou amišové, kteří se řadí k radikální evropské reformaci. Žijí dodnes v soběstačných zemědělských komunitách Pensylvánie, Indiany a Ohia, přičemž řada z nich stále odmítá používat elektrický proud a řídit auto. V přetechnizovaných USA se takový přístup k životu zdá až neuvěřitelný.

Jinde zase žijí hutterští bratři, kteří jsou vlastně potomky protestantských habánů, kteří žili až do bitvy na Bílé hoře na Moravě. Po následné dlouhé evropské anabázi, kde byli v dalších místech pronásledování pro svoji hlubokou víru a pacifismus, nalezli pokoj až v prériích Dakoty.

Někde ale najdeme i vyloženě bizarní sekty – jedná se hlavně o oblast amerického Jihu – takzvaný „Biblický pás“ (angl. Bible-belt) – který je z hlediska protestantismu nejkonzervativnější. V Tennessee a několika dalších státech žijí v pololegalitě příznivci radikálních protestantských církví, kteří si z Nového zákona vybrali jedno ustanovení Markova evangelia (16:17–18), které s oblibou praktikují:

„Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: v mém jménu budou vymítat démony, budou mluvit v nových jazycích, budou brát hady, a kdyby vypili něco jedovatého, nijak jim to neublíží; 
budou vkládat ruce na nemocné a ti se uzdraví.“

Členové těchto církví skutečně při bohoslužbách mluví nesrozumitelnou hatmatilkou, kladou ruce na čela nemocných a někdy dokonce pijí v malých dávkách jed strychnin a do rukou berou jedovaté hady (angl. serpent-handling). Prožití (a přežití) podobných zkušeností má být zkouškou jejich víry. Ukázalo se, že zdaleka ne u všech členů skupin je dostatečná, protože podobným praktikám již padly za oběť desítky věřících...

Příslušníci Letniční církve Boží (Pentecostal Church of God) při provádění rituálů s hady. 
Občanské náboženství

Jak již bylo zmíněno, náboženství se v USA vyvíjelo mnohem svobodněji než v Evropě, kde v době vzniku Spojených států stále doznívaly náboženské konflikty. Osvícenská sekularizace, zvaná v terminologii sociologa Maxe Webera „odkouzlení světa“, začala společně s řadou liberálních reforem a industrializací zasahovat výrazně oba břehy Atlantiku.

Část Evropanů se v této době od náboženství výrazně odvrátila, protože pro ně církve – a hlavně pak papežská moc – symbolizovaly staré pořádky a krvavé konflikty. Tato tendence došla nejdále zřejmě ve Francii, kde byl postupem času nastolen přísný státem vynucovaný sekularismus (fr. laïcité). V USA ale – i přes ústavou deklarovaný sekulární charakter státu – zůstávala společenská role náboženství, hlavně protestantismu, velmi silná. Souviselo to jak s faktem, že pověst náboženství nebyla v Americe historicky zdaleka tak poškozena, tak i se zmiňovaným faktem, že řada Američanů byla právě potomky zmiňovaných náboženských vyhnanců.

Zvláštností, kdy se ve stále více industriální a konzumní společnosti zároveň udržovala velmi silná religiozita, se začala zabývat řada sociologů a antropologů. Nejznámější se v tomto ohledu stal text amerického sociologa Roberta N. Bellaha „Občanské náboženství v Americe“ z roku 1967. V něm došel k závěru, že v USA dostávají některé sekulární symboly a rituály – jako například státní svátky či prezidentské přísahy – náboženský charakter, stávají se posvátnými a přispívají tak ke vzniku pocitu jisté politicko-náboženské vyvolenosti Američanů.

Původně se do rétoriky amerických politiků dostávaly hlavně protestantské hodnoty, postupem času ale pomyslné „americké náboženství“ není už tak zjevné. Prezidenti s oblibou posílají pozdravy například židovským, muslimským, buddhistickým a dalším Američanům k jejich svátkům. Do Bílého domu bylo navíc zvoleno několik osob, které do kategorie WASP nezapadají – nejvýrazněji katolík Kennedy a afroamerický křesťan Obama, který se nehlásí k žádné konkrétní církvi.

Náboženstvím k nenávisti

Ač byla řada amerických protestantů původně sama obětí perzekuce, stávali se někteří z nich postupem času netolerantními k jiným náboženským skupinám a etnikům. Velmi kruté zacházení zakusili v 19. století například původní obyvatelé Ameriky – indiáni. Mladé Spojené státy – a hlavně jejich jižní a zároveň výrazně protestantská část – se také staly jedním z hlavních světových odbytišť černých otroků.

To vše se dělo i přes ideály svobody a demokracie zakotvené v americké ústavě. Není bez zajímavosti, že otrokáři byl v průběhu svého života i někteří z „otců zakladatelů“, například sám George Washington, Benjamin Franklin či Thomas Jefferson.

V polovině 19. století se řada Američanů, do jejichž čela se postavil Abraham Lincoln, začala proti otrokářství vymezovat. Následný spor o jeho zachování či naopak zrušení se stal jedním ze základů nejkrvavějšího konfliktu v amerických dějinách – války Severu proti Jihu (1860–1865). Není bez zajímavosti, že jižní otrokáři obhajovali své činy i křesťanstvím. Hlavní oporou jim byla pasáž z Listu Koloským v Novém zákoně (3,22):

„Otroci, poslouchejte ve všem své pozemské pány, nejen naoko, abyste se jim po lidsku zalíbili, 
nýbrž ze srdce, v bázni Páně.“

Je to svým způsobem i paralela s dneškem, neboť radikálně islamistické skupiny používají k obhájení své brutality z kontextu vytržené pasáže z Koránu. Otrokáři nejenže svou činnost nepovažovali za hřích, ale největší americká protestanská organizace – Jižní baptistická církev (Southern Baptist Convention) – se stala během pozdější krvavé války pilířem jižanské Konfederace. 

Ani porážka Jihu a zrušení otrokářství ale zdaleka neznamenaly konec amerického rasismu. Nejenže byla rasová segregace oficiálně zrušena až o století později, ale právě z okruhu části jižních protestantů a bývalých jižanských vojáků povstaly organizace jako Ku-klux-klan (KKK). Pod heslem „Amerika musí zůstat protestantskou!“ začal KKK organizovat útoky a lynče na Afroameričany, židy, homosexuály a nové imigranty.

Fotografie ze začátku 20. století ukazují, že se veřejné „lynčování negrů“ – a někdy dokonce jejich upalování – stalo oblíbenou formou lidové zábavy, která nemá daleko k brutálním videům, které šíří dnešní takzvaný Islámský stát.
Lynč v Indianě, 1930
Ze strany řady bílých protestantů ale v 19. století nenávist nesměřovala jen proti černým Američanům, ale i vůči jiným bělochům. Do USA v té době imigrovala řada evropských katolíků – hlavně Irů, Italů a Poláků. Prchali nejen před chudobou, ale někdy i přímo před hladomory a za oceánem hledali novou naději.

Ve východní části USA se zpočátku stali jen levnou pracovní silou nahrazující černé otroky. Zároveň byli tito prostí a často hluboce věřící lidé snadným terčem předsudků a obav, že zavlékají do Ameriky „papeženství“, před kterým do Ameriky právě tolik lidí prchalo.


Protikatolické předsudky se projevovaly občas ještě v první polovině 20. století. Na rozdíl od protičernošského rasismu však prakticky definitivně vymizely na začátku šedesátých let minulého století zvolením katolíka J. F. Kennedyho do prezidentského úřadu. O necelé půlstoletí později byl zvolen prezidentem i první Afroameričan. I to byl jistě signál, že rasové předsudky ve Spojených státech pomalu slábnou. Jenže i v Obamově volebním období docházelo k vážnému rasovému napětí, hlavně v souvislosti s konflikty mezi některými bílými policisty a Afroameričany.

Zvolení Donalda Trumpa vyvolává v tomto ohledu další otazníky. Vždyť populistický magnát stavěl svou volební kampaň právě na kritice imigrace a politiky vůči etnickým a náboženským menšinám. Přinejmenším následující čtyři roky, po které má Trump jistý svůj úřad, budou zcela jistě pokračováním zkoušek americké demokracie a tolerance.

Další ze série článků bude zaměřený na americké židy a muslimy.

Vyšlo v tabletovém magazínu Dotyk (18. 11. 2016)

středa 9. listopadu 2016

Jaká bude Trumpova politika vůči Blízkému východu?

Donald Trump byl ve svých vyjádřeních na adresu různých blízkovýchodních problémů zatím značně nekonzistentní a chaotický. Přesto si už pomalu můžeme začít dělat obrázek, jaký charakter zřejmě bude mít jeho zahraniční politika. 

Byť není zatím zřejmé, kdo se stane novým ministrem zahraničí (secretary of state) - kde mj. padla jména jako Newt Gingrich, Bob Corker, Stanley McChrystal, Zalmay Khalilzad či John Bolton - napovídá dnes Trumpův výběr poradců k regionu Blízkého východu, že půjde spíš o "jestřábí" přístup. Ten nebude mít zřejmě daleko k postojům neokonzervativců, kteří obklopovali G. W. Bushe.  

Bude důležité sledovat Trumpovy postoje k Rusku s ohledem na konflikt v Sýrii. Pokud si skutečně uchová své sympatie k V. Putinovi, nechá mu zřejmě volnější ruce v Sýrii a stabilizuje tak i Asadův režim. Pokud se tak skutečně stane, bude to zároveň v rozporu s představami právě mnoha neokonzervativců, kteří se dnes chtějí v Trumpově administrativě prosadit. Ti totiž často spatřují v dnešních ruských zahraničněpolitických ambicích zásadní nebezpečí.
    
U izraelsko-palestinského konfliktu se dnes rýsuje spíše jednostranná podpora názorů izraelské pravice, včetně radikální. Trump se sice ve volební kampani vyjádřil, že "chce zůstat neutrální ve věcech konfliktu" a po zvolení hovořil dokonce o "dosažení zásadní dohody", na druhou stranu postoje jeho poradců prakticky jakoukoliv neutralitu vylučují (chtějí zanechat osady na Západním břehu, přesunout americkou ambasádu do Jeruzaléma atd.).

Konkrétně jako poradce pro oblast Blízkého východu je zmiňován Walid Phares.

Ten působil donedávna známý jako konzervativní komentátor a analytik, který měl blízko k republikánům a kritikům Baracka Obamy. Původem je libanonský maronitský křesťan a v minulosti měl silné vazby na brutální milici al-Kuwwát al-Lubnáníja (Libanonské síly) z doby libanonské občanské války (1975-1990). Ta byla založena radikálním maronitským politikem Bašírem Džumájílem.

V souvislosti s Izraelem - a tedy i Palestinou - jsou zmiňováni dva poradci: 
Walid Phares

Jason Dov Greenblatt je americký ortodoxně-židovský právník a podnikatel s nemovitostmi, který už dlouhou dobu spolupracuje s Trumpem. Jsou mu blízké postoje izraelské pravice na izraelsko-palestinský konflikt, ale není ani zásadním odpůrcem jeho dvoustátního řešení.

Další poradce v záležitostech Izraele, David Friedman, se pravděpodobně i stane novým americkým velvyslancem v Izraeli. V pohledu na izraelsko-palestinský konflikt je ještě konzervativnější než Greenblatt. Mj. potvrdil, že Trump uskuteční přesunutí americké ambasády z Tel-Avivu do Jeruzaléma. Vehementně také popírá jakoukoliv podporu Trumpa ze strany amerických rasistů a antisemitů během volební kampaně.  

Během své volební kampaně Trump ustavil i zvláštní poradní orgán zvaný "Americká rada poradců ve věcech Blízkého východu" (American Middle East Advisory Board). Jeho členy se stala i řada Američanů arabského původu. Celkově jsou jako členové boardu uváděna tato jména: Eblan Y. Farris, John Hajjar, Paul Elhindi, William Youmaran, Vedat Gurtan, David William Lazar, Sal Saygin Simsek, Mike Korbey, Hossein Khorram, Gabriel Sawma, Tariq I. Ismail, Hooshang Nematzadeh, Nahid M. Hyde, Karim T. Hindi a Philip Abirached

Jason Greenblatt a David Friedman
Tento Trumpův poradní orgán měl zároveň podporu organizace zvané “American Middle East Coalition for Trump”, které předsedá Tom Harb.

Ve státu Michigan, kde žije velká komunita amerických Arabů, vznikla také "Michigan Middle East coalition for Trump", ve které jsou hlavní jména Sam Yono a Šejch Mohammad Al-Hajj Hassan (ten je také na úvodní fotografii vedle Trumpa - je to libanonský ší´itský duchovní a bývalý člen Hizballáhu, který se však radikální hnutí opustil a nyní ho - z USA - kritizuje).

Pro ilustraci uvádím ještě rozpory ohledně Trumpovy volební kampaně v souvislosti s  Izraelem, židy a antisemitismem:  
Trump je velké zklamání pro velkou většinu amerických židů - tradičních voličů demokratů. 
Trump je velké potěšení pro izraelskou pravici, která má za to, že definitivně zabrání vzniku Palestinského státu.
Trump je favoritem bílých amerických evangelikálů hlavně z tzv. "Biblického pásu" na jihu USA - největších podporovatelů Izraele z křesťansky-evangelikálních teologických pohledů.
Trump je rovněž velké potěšení pro Ku-klux-klan, který určitě ocenil jeho antisemitský tweet na adresu Clintonové a Trumpa před i po vítězství rovněž adoroval ve svých tiskovinách...

Více na toto téma se hovořilo také ve vědecké kavárně na ÚMV 9. listopadu t.r.


čtvrtek 6. října 2016

Různé tváře Šimona Perese.

Mezinárodní politika zaslala pár dotazů k životu a politické dráze Šimona Perese. 

Jak vnímáte Šimona Perese v rámci izraelské politiky. Co byly jeho největší úspěchy a omyly?

To je dost komplexní otázka, neboť Peresova politická kariéra začala dokonce ještě před vznikem Izraele a zahrnuje bezpočet politických funkcí. Od mládí vynikal velkým charismatem a to v průběhu jeho života ještě posilovalo. Ve roce 1941 se ve svých dvaceti letech stal v britské Palestině předsedou jednoho z tamních mládežnických sionistických hnutí. Pak jako levicový politik v žebříčku různých funkcí strmě stoupal i klesal: od roku 1959 do 2007 byl nepřetržitě poslancem Knesetu, několikrát ministrem, stranickým předsedou, předsedou Socialistické internacionály, izraelským premiérem a zcela na závěr své politické kariéry se dočkal prezidentského úřadu.

Jeho politická dráha byla vlastně historií Izraele - s řadou nesporných úspěchů i velkých zklamání. V padesátých letech byl jedním z hlavních strůjců izraelského jaderného programu, který Izraeli v průběhu studené války pomohl stát se jadernou mocností. Později byl známý i svým politikařením a zasloužil se o rozvoj některých židovských osad na palestinských územích (známý je případ osady Ofra), za což byl nejen v době mírového procesu kritizován. Nejvíce oceňované není paradoxně jeho prezidentské či premiérské období, ale doba, kdy byl "pouze" ministrem zahraničí ve vládě Jicchaka Rabina (1992-95). Právě to byl klíčový post z hlediska tehdejších jednání s Palestinci a Jordánci, který ho proslavil jako "mírotvorce" po celém světě.        
   
    Šimon Peres v osadě Ofra. 

Jaká byla Peresova role v mírovém procesu?

Důležitá, protože Peres hovořil o nutnosti míru a jednání z Palestinci i v dobách, kdy to bylo v Izraeli nejen považováno za pošetilé, ale i zákonem zakázané. V počátcích mírových jednání 90. let tak byl Peres progresivnější než premiér Rabin a vyvíjel na něj v tomto ohledu tlak. Rabin byl totiž do té doby poměrně velkým politickým jestřábem. V průběhu procesu se ale Rabin začal výrazně názorově posouvat a nakonec se tak spíše on stal hlavní hnací silou mírového procesu. Na to ostatně Rabin doplatil v roce 1995 smrtícími výstřely židovského extrémisty. Ten chtěl původně zabít i Perese. Ten byl ale v inkriminovanou chvíli příliš daleko od Rabina, takže atentátník upřednostnil vraždu premiéra.    

Peres a Rabin jsou známí jako důležitá izraelská politická dvojice. Oba dva obdrželi (společně s Jásirem Arafatem) také Nobelovu cenu míru za roli v mírovém procesu. Jaký byl ale jejich vzájemný vztah?

Ve skutečnosti byl dost komplikovaný a občas i plný osobních antipatií. Peres s Rabinem byli od 70. let velcí političtí konkurenti a zároveň měli i značně odlišné osobnostní rysy. Zatímco Rabin byl zkušený voják a generál, Peres byl daleko více politik ve všech smyslech tohoto slova. Rabin mu tak třeba nemohl zapomenout jeho konspirace zaměřené proti němu. V devadesátých letech se ale tito dva muži nakonec dobře doplnili. Dílo mírového procesu z izraelské strany však nakonec ani zdaleka nedokončili.     

Proč po Rabinově smrti Peres v mírovém procesu nepokračoval?

On pokračovat chtěl, ale ukázalo se, že Rabin měl v období nedlouho před atentátem už daleko větší "tah na mírovou branku" než Peres. Ten začal po Rabinově smrti opět příliš kalkulovat a dopustil se nakonec i nejzásadnější chyby ve svém politickém životě. Ta ho – společně s Arafatovými chybami na sklonku devadesátých let – posunula z pozice mírotvorce spíše k zvoníku umíráčku mírového procesu. Po Rabinově atentátu se totiž izraelská společnost nacházela v šoku a zděšení nad židovským extremismem. Namísto toho, aby Peres, který v premiérském křesle do předčasných voleb zastoupil Rabina, této situace využil, vyhlásil předčasné volby a posunul mírový proces dále, velmi rychle ztratil vše.

V průběhu několika měsíců Peresovy vlády nejdříve zkrachovaly mírové rozhovory se Sýrií, kvůli kterým odkládal volby. V těch by podle průzkumů nechala Rabinovou smrtí stále zdrcená izraelská společnost Perese jednoznačně zvítězit. Když pak Hizballáh zahájil na jaře 1996 sérii raketových útoků z jižního Libanonu, Peres, který zřejmě nechtěl vypadat před volbami jako „měkký“ politik, zvolil tvrdou sílu. Izraelská armáda tak zahájila v dubnu 1996 mohutnou odvetnou operaci s kódovým označením „Hrozny hněvu“.

Její skutečný výsledek byl z vojenského hlediska kontraproduktivní, neboť Hizballáhu zásadně neuškodil a spíš jeho politickou pozici posílil. Navíc při jednom z útoků zasáhli Izraelci budovu OSN v libanonské vesnici Kafr Kana, a usmrtili tak uvnitř se tísnící stovku civilistů. Nešlo tehdy však jen o tragédii lidskou, Peresovi totiž srazila politický vaz. V následných volbách se ho totiž v důsledku „Hroznů hněvu“ zalekli izraelští Arabové, kteří by do té doby hlasovali pro Perese. Namísto toho vhazovali do uren jen bílé lístky (celkem 180 tisíc), načež těsnou většinou třiceti tisíc hlasů vyhrál premiérské volby Benjamin Netanjahu z opozičního Likudu. To byl na izraelské straně počátek konce mírového procesu, neboť Netanjahu se nikdy netajil, že je jeho velkým kritikem.  

    Rabin, Arafat a Peres během nobelovského ceremoniálu. 

Může být Peresova smrt pro Izrael nějakým zásadním mezníkem? 

Ne. Peresovo zlaté období skončilo v roce 1995 smrtícími výstřely na jeho nadřízeného - premiéra Rabina. Od té doby už je Peresova politická dráha spíš jen jeho labutí písní, při které nedokázal nijak zásadně ovlivnit rozpad mírového procesu. To, že byl i po Rabinově smrti ve světě všude vítán jako "mírotvorce", či že se v roce 2007 dočkal ve velmi vysokém věku funkce izraelského prezidenta (mimochodem značně ceremoniální), na celé věci nic nemění. 

pátek 30. září 2016

Triumf a tragédie Šimona Perese

Šimon Peres byl nepochybně nestorem izraelské politiky a jedním z klíčových proponentů mírového procesu devadesátých let minulého století. Ve světě se stal především populární svým image „nejbližšího spolupracovníka premiéra Rabina“, který byl hlavním izraelským architektem mírových jednání s Palestinci. Rabina však v roce 1995 umlčela zbraň židovského extrémisty a Peres následně převzal „Rabinovo mírové žezlo“. Dosáhl pak ještě na různé politické funkce, navštívil nesčetné množství konferencí a fór, kde vždy hovořil o izraelském úsilí o mír a stal se nepřehlédnutelným ztělesněním této rétoriky. S takovou pověstí také předevčírem v požehnaném věku naposledy vydechl. 

Je do jisté míry příznačné, že v době, kdy mírotvorci a další revoluční osobnosti z let osmdesátých a devadesátých postupně odcházejí do věčných lovišť, stává se z jejich odkazu jistý druh kýče a předmět až nekritické glorifikace. Za současné situace, kdy je v politice „good guys“ stále méně a ve světě je střídá daleko rozporuplnější garnitura politiků, je to svým způsobem pochopitelné. Ostatně bohatou zkušenost s takovou změnou politické garnitury má nejen Izrael, ale i česká politická scéna. Vyjádřením jisté bezradnosti nad tímto stavem je i poněkud jednostranný diskurs okolo osobnosti Václava Havla (mimochodem Peresova přítele), o který by asi ani sám Havel mnohdy nestál.

Nechci nyní hodnotit Peresův přínos, který se týkal pouze izraelské politiky a bezpečnosti, což byla v podstatě celá Peresova politická dráha do osmdesátých let. Ten je v mnoha ohledech z pohledu Izraele těžko zpochybnitelný. Krátce se zaměřím jen na to, čím je Peres právě známý a oslavovaný ve světě – tedy svou rolí v izraelsko-palestinském mírovém procesu (tzn. první polovina devadesátých let) a v období po Rabinově smrti (tzn. druhá polovina devadesátých let až rok 2016). 

Vztah mezi Peresem a Rabinem měl daleko k harmonii, ale byl poznamenán velkými osobními i politickými antipatiemi, byť byli oba členy stejné Strany práce. Zatímco Rabin byl daleko realističtější, Peres často působil oproti Rabinovi jako snílek, přičemž velmi tvrdě usilovalo politické funkce. Osud z nich nakonec ale udělal v devadesátých letech hlavní izraelskou dvojici lídrů mírového procesu, ze které však v roce 1995 zbyl jen Peres. 

Právě po Rabinově smrti se Peres dopustil nejzásadnější chyby ve svém životě, která ho – společně s Arafatovými chybami na sklonku devadesátých let – posunula z pozice mírotvorce spíše k zvoníku umíráčku mírového procesu. Po Rabinově atentátu se totiž izraelská společnost nacházela v šoku a zděšením nad židovským extremismem. Namísto toho, aby Peres, který v premiérském křesle do předčasných voleb zastoupil Rabina, této situace využil a posunul mírový proces dále, ztratil velmi rychle všechno. V průběhu několika měsíců Peresovy vlády zkrachovaly mírové rozhovory se Sýrií, kvůli kterým odkládal volby. V těch by podle průzkumů nechala Rabinovou smrtí stále zdrcená izraelská společnost Perese jednoznačně zvítězit.


Když pak Hizballáh zahájil na jaře 1996 sérii raketových útoků z jižního Libanonu, Peres, který zřejmě nechtěl vypadat před volbami jako „měkký“ politik, zvolil tvrdou sílu. Izraelská armáda tak zahájila v dubnu 1996 mohutnou odvetnou operaci s kódovým označením „Hrozny hněvu“. Její skutečný výsledek byl z vojenského hlediska kontraproduktivní, neboť Hizballáhu zásadně neuškodil a spíše jeho politickou pozici posílil. Navíc při jednom z útoků zasáhli Izraelci budovu OSN v libanonské vesnici Kafr Kana, a usmrtili tak uvnitř se tísnící stovku civilistů. 

Nešlo tehdy však jen o tragédii lidskou, ale i Peresovi srazila politický vaz. V následných volbách se ho totiž v důsledku „Hroznů hněvu“ zalekli izraelští Arabové, kteří by do té doby hlasovali pro Perese. Namísto toho vhazovali do uren jen bílé lístky (celkem 180 tisíc), načež těsnou většinou třiceti tisíc hlasů vyhrál premiérské volby Benjamin „Bibi“ Netanjahu z opozičního Likudu. To byl na izraelské straně počátek konce mírového procesu, neboť Netanjahu se nikdy netajil, že je jeho velkým kritikem. Bibiho dráhu sice ještě v roce 1999 na čas přerušil Ehud Barak, ale toho smetla z politické scény v dalším roce druhá intifáda a jiná těžká váha z Likudu – Ariel Šaron. 

Peres ve své neutuchající touze po návratu do politiky kandidoval v roce 2000 na úřad izraelského prezidenta. Zde přišla jeho další velká prohra, když ho v parlamentním hlasování porazil takřka neznámý politik z Likudu Moše Kacav. Peres ale pokračoval v dalším boji o politický vliv a na jaře 2001 vstoupil do Šaronovy vlády jako ministr zahraničí. Svým „mírotvorným image“ pomohl tehdy legitimizovat její rozporuplné kroky. 

Na vysněný prezidentský úřad Peres přeci jen v již značně pokročilém věku dosáhlv roce 2007, kdy byl z trestných činů obviněný prezident Kacav donucený rezignovat. V ceremoniální funkci izraelského prezidenta zůstal Peres až do roku 2014, přičemž svým mírovým image opět hlavně zastiňoval kontroverzní politiky premiéra Netanjahua, který se v roce 2009 triumfálně vrátil do premiérského křesla. 

Je velkým paradoxem, že Peresův nástupce – prezident Reuven Rivlin, který je ze stejné pravicové strany jako Netanjahu – se stal daleko silnějším kritikem Netanjahua a jeho politiky, než byl po několik let před ním „muž míru“ Peres. 

Život Šimona Perese je do značné míry historií izraelské politiky od jejích samotných počátků až do dneška. V době rozvoje mírového procesu sehrál Peres nepochybně důležitou roli. Když měl ale navázat na odkaz Jicchaka Rabina, nedařilo se mu tolik. Izraelsko-palestinského míru se tak nakonec Šimon Peres nedožil.

Vyšlo v Deníku referendum 30. 9. 2016

čtvrtek 15. září 2016

Sjednoceni rozdělením - judaismus, společnost a politika v současném Izraeli

V souvislosti se Státem Izrael většinu lidí hned napadne palestinsko-izraelský konflikt. Rozdělení ale existuje i uvnitř židovské společnosti, kde se hlavní spor vede o roli náboženství v sekulárním státě. 

V Česku je někdy Izrael chápán až jako mytologická „hodnotová hráz proti islamizaci Západu“. To je ale s ohledem na průběh a souvislosti izraelsko-palestinského sporu velmi selektivní pohled. Vždyť například samotná podstata izraelsko-arabského (a úžeji vymezeného izraelsko-palestinského) konfliktu a první desetiletí jejich existence měly s vírou v Boha do činění jen pomálu - a pokud ano, tak hlavně účelově. Navíc náboženství do konfliktu vnesli dříve Izraelci - hlavně ti sdružení po Šestidenní válce v roce 1967 v osadnickém hnutí Guš Emunim. Palestinské organizace jako Hamás, Islámský džihád ad. nastoupily na scénu až později.    

Izrael do zjednodušujícího "skoro-mytologického" diskursu, který má v oblibě řada českých politiků napříč politickým spektrem, přestane zapadat, pokud začne být věnována pozornost i jiným problémům – například těm, které provázejí tamní židovskou společnost. Ta je hluboce rozdělena, což zase velmi úzce souvisí s nevyjasněným vztahem náboženství a politiky v Izraeli. V Izraeli samotném tak například neprobíhá žádný zásadní kulturní a náboženský boj mezi izraelskými židy a muslimy. Těch druhých přitom žije v Izraeli téměř osmnáct procent, což v takřka osm a půlmilionové zemi představuje jeden a půl milionu obyvatel – tedy pořádný potenciál pro konflikt s židovskou většinou. Přesto jsou muslimové s izraelským občanstvím do protiizraelského radikalismu zapojeni zřídka. Naprostá většina arabských radikálů přichází z okupovaných území, kde je konfrontace s izraelskou armádou či židovskými osadníky pro mnohé z nich celoživotní realitou.

Do mytologie o „protiislámské hrázi“ nezapadá ani skutečnost, že v Izraeli například platí už od jeho vzniku právo šaría. V roce 1948 totiž zakladatelé Izraele přistoupili na koncepci, že pro stát, který je tak etnicky a nábožensky členitý, bude nejpřirozenější, když část rodinně-osobních záležitostí bude regulována podle náboženských kodexů jednotlivých etno-religiózních skupin. Tak to ostatně fungovalo po celá staletí. Na židy se tak v určitých věcech nadále vztahovalo náboženské právo halacha a na křesťany právo kanonické či náboženské předpisy dalších církví. Tento náboženský status quo, jak bývá označován v izraelském tisku, přinesl kromě zachování tradice náboženských komunit i nečekané problémy, a to hlavně mezi židy.

Sekulární versus charedim

Jeden z největších svárů v izraelské společnosti souvisí se vztahem judaismu a politiky a s charakterem a mírou izraelského sekularismu. U mnohých Izraelců toto napětí vyvolává větší obavy než spor s Palestinci, protože zatímco u tohoto konfliktu jsou linie jasné, ve vnitrožidovském sporu Izraelců jde o vlastní identitu.

Izraelská společnost je nábožensky i etnicky velmi diferencovaná, což je způsobeno tím, že ji tvoří židé, kteří z velké většiny přišli (a stále přicházejí) v přistěhovaleckých vlnách z nejrůznějších částí světa – z bývalého Sovětského svazu, USA, Francie, Etiopie... Tito lidé se od sebe často velmi liší, a to nejen kulturně, barvou pleti, tradicemi, ale nezřídka i charakterem akceptace náboženských aspektů judaismu. Izrael vznikl jako sekulární stát a většinu Izraelců je stále možné označit za světské, byť ne ateistické. I velká část světských Izraelců totiž dodržuje určité židovské tradice. Ve srovnání s věřícími izraelskými židy – stoupenci různých směrů ortodoxie – je to však spíše symbolické. Sekularismus je pak nejrozšířenější mezi židy přicházejícími z bývalého Sovětského svazu. 

Jakýmsi mezistupněm jsou moderně-ortodoxní židé, kteří v sobě spojují aspekty striktní religiozity i přijímání řady aspektů izraelského sekularismu, například světské politiky. Nejvzdálenější sekulárním Izraelcům jsou takzvaní charedim, nepřesně „ultraortodoxní židé“. Těch je v izraelské společnosti přibližně deset procent, tedy necelý milion. Na první pohled se vyznačují typickými tradičními oděvy a žijí izolovaně od sekulárních židů ve vlastních čtvrtích a komunitách. Právě s nimi mají sekulární Izraelci nejvážnější hodnotové spory, které se někdy dotýkají samotné politické podstaty Izraele. Zatímco sekulární i část moderně-ortodoxních židů si přejí zachování světského charakteru země (který by respektoval některé důležité náboženské principy), velká část charedim by ráda Izrael viděla spíše jako židovskou teokracii, plně řízenou halachou – židovským náboženským právem (u islámu je z technického hlediska analogií halachy šaría).

Zájmy charedim zastupují jejich politické strany, které si obecně více rozumějí se sekulární pravicí než s levicí. S Netanjahuem a Likudem, kteří jsou už velmi dlouhou dobu u vlády, se tak shodnou snáze než s výrazněji sekulární Stranou práce. Jenže jsou zde i protichůdné tendence a Netanjahu je vystaven také tlaku pravicových – avšak zároveň velmi sekulárních – „ruských“ židů. Střídavě tak ustupuje jedněm i druhým – podle toho, čí podporu potřebuje pro své politické kroky. To vyvolává časté kontroverze a rozčarování Izraelců.

Jedno z nejzákladnějších politických témat, které strany charedim prosazují, je zpřísnění dodržování šabatu, který začíná v pátek večer a končí o čtyřiadvacet hodin později. Jedná se teologicky o nejposvátnější část židovského týdne, na který se vztahuje řada povinností a omezení – mimo jiné zákaz veřejné dopravy, zákaz obchodního prodeje a tak dále. Ty se zdaleka nedotýkají jen věřících, ale komplikují život i sekulárním Izraelcům. Další témata se týkají košer stravy (rabínské certifikáty zdražují už tak drahé potraviny) a náboženské výuky, která zvyšuje nároky na státní rozpočet k získání různých sociálních dávek a finančních prostředků na provoz náboženských vzdělávacích a sociálních systémů, jež náboženské strany provozují. Sekulární tak s oblibou obviňují charedim z ekonomického parazitování na státu, který často ani neuznávají, respektive za něj odmítají nastupovat do armády.

Komunita izraelských charedim má vzhledem k tradiční velikosti rodin dynamický demografický rozvoj. Ale i velmi silná komunita ruských židů má potenciál v budoucnu představovat pilíř izraelského sekularismu (a zároveň značně vyhraněného nacionalismu). Spor mezi sekulárními a charedim o nábožensko-sekulární charakter státu tak v budoucnu rozhodně neodezní.

Osadníci a pravicový radikalismus

Výše byli zmíněni „moderně ortodoxní“ židé. Ti skutečně představují jakýsi kompromis a spojnici mezi sekulárními židy a charedim. Drží se přísně židovské tradice, avšak mají pro ni modernistické výklady. Ty se týkají i existence samotného Izraele a izraelsko-palestinského konfliktu. Zatímco charedim se o světskou politiku příliš nezajímají, pokud se jich přímo netýká, modernisté se na ní aktivně podílejí. Izraelské vojensko-politické úspěchy od roku 1948 vnímají nejen jako triumf armády, ale i jako příznak Boží přízně a „návratu Svaté země židovskému národu“. Právě z jejich řad pocházejí ti z nejodhodlanějších židovských osadníků, neboť v osidlování „biblických území“ spatřují své poslání. Jsou mezi nimi samozřejmě rozdíly, ale je pravda, že právě z této společnosti pochází nejvíce izraelských extremistů, kteří se konfrontují s Palestinci. Původně byli sdruženi v pololegálním hnutí Guš Emunim (Blok věrných), dnes ale mají plnou podporu Netanjahuovy vlády a nemusí se už s ničím tajit. Sám Netanjahu náboženský fundamentalista není, ale je kritizován – někdy dokonce i z řad sekulární „staré gardy“ Likudu –, že s nimi stále více spolupracuje.

Existují ale subjekty ještě více napravo od současné hlavní garnitury náboženských osadníků, kteří jsou dokonce i v Netanjahuových časech na hraně legality. Jsou to členové zakázané, ale tolerované strany Kach a mladí příznivci několika nových radikálních hnutí. Mezi nejznámější patří Lehava, které se specializuje na boj proti jakémukoli posilování vazeb židů s Araby, muslimy, křesťany a tak dále. Jeho sympatizanti jsou schopni fyzicky zaútočit na židovsko-arabské svatbě, zapálit smíšenou židovsko-arabskou školu, mešitu či kostel. Za vlády Strany práce by podobné subjekty byly tvrdě pronásledovány, za éry Likudu a jeho spojenců se zdá, že se už nemusí obávat žádných drakonických perzekucí. Pro budoucnost izraelské demokracie to rozhodně není dobrá zpráva.

Vyšlo v časopise A2 č. 19/2016, ilustrační fotografie autor.
Více na toto téma v knize "Judaismus a politika v Izraeli"

čtvrtek 1. září 2016

Studijní materiály k izraelsko-palestinskému konfliktu.

Studijní materiály k různým mým kurzům jsou vybrány z knihy Izrael a Palestina – minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu – 3. aktualizované vydání, Barrister & Principal, Brno 2013, kterou je možné objednat na adrese cejka@iir.cz

Ke zrození židovsko-arabského konfliktu 

Jeden z nejvíce rozšířených mýtů o současném Blízkém východě říká, že „židovsko-arabský konflikt existuje již od pradávna“. Historická fakta však tak jednoznačná nejsou. Poté co po roce 70 n. l. Římané vyhnali Židy ze Svaté země (historici se rozchází v tom, zda k masovému vyhnání skutečně došlo) a definitivně zničili židovské království, zůstalo na území Palestiny jen zlomek původního židovského obyvatelstva. Jako takoví ale Židé i po dobu Diaspory z území svých starověkých států nikdy zcela nezmizeli. Byli však po dvě tisíciletí ve výrazné menšině vůči jiným etnikům a náboženstvím, s nimiž vycházeli v různých dobách odlišnými způsoby.

Židé, kteří na Blízkém východě zůstali, se posléze dostali do navzájem výhodné symbiózy s Araby a kočovnými beduíny, se kterými obchodovali. I přes některá konfliktní ustanovení Koránu o vztazích proroka Mohameda s Židy muslimové často Židy (a křesťany) respektovali jako „Lid Knihy“ a byli si vědomi společných znaků svých vyznání. Jednou z ústředních spojnic všech tří hlavních monoteismů se stala postava proroka Abraháma (heb. Avraham אברהם arab. Ibráhím ابراهيم), který je pochován v Hebronu. Judaismus, křesťanství a islám jsou tak někdy označovány jako „abrahámská náboženství“. 

I mnoho dalších biblických židovských postav se těší úctě muslimů. Není tak bez zajímavosti, že kromě nejčastějších jmen jako Mohamed, Abdalláh apod. narazíme v arabsko-muslimském světě často na Davidy, Mojžíše, Josefy, Šalamouny a další (samozřejmě v arabských verzích – Daúd, Músá, Júsúf, Sulájmán). Judaismus a islám má však i mnoho dalších spojnic – velice se např. podobají náboženské potravinové předpisy zakazující vepřové maso, mnoho svatých míst obou náboženství se překrývá, podobají se i různé religiózní úkony a atributy (např. obřízka, pokrývka hlavy) atd. Také hebrejština a arabština patří do jedné jazykové rodiny.    

Na druhou stranu se muslimové vždy domnívali, že se Židům a křesťanům dostalo jen části Zjevení a islám pokládali za mnohem dokonalejší náboženství. Přestože tak Židé a křesťané požívali chráněného statusu dhimmíj (arab. ذمّيّ), nikdy nebyli ve zcela rovnoprávném postavení s muslimy. Jinověrci sice většinou nebývali nuceni v muslimském prostředí ke konverzi, museli však platit zvláštní daně, nemohli nosit určité barvy oděvů, či případně mít na obleku zvláštní označení, nesměli si brát muslimské ženy, omezená byla jejich svědecká způsobilost u soudu, nemohli zastávat některé úřady atd.  I přesto se mnoho Židů v muslimsko-arabském světě vypracovalo do vysokých a vlivných státních úřadů. Na muslimském území se tak ve středověku rozvinula velká centra židovské kultury – hlavně v maurském Španělsku a na území dnešního Maroka a Iráku. Před rokem 711 dokonce sami Židé vyzývali Araby, aby vstoupili do Španělska, neboť je pronásledovali zdejší křesťanští panovníci.  Když pak byla roku 1492 ukončena Reconquista a Španělsko ovládli opět křesťané, tentýž rok byli zdejší Židé vypovězeni ze země. 

I později se evropští křesťané chovali v mnohých případech k Židům podstatně hůř než Arabové. Krvavé protižidovské pogromy, vyhánění a různá diskriminace Židů nebyly v Evropě žádnou výjimkou. Také křesťanští rytíři, kteří přišli do Svaté země v průběhu křížových výprav, se leckdy chovali neobyčejně krutě nejen k muslimům, ale i k Židům. V této situaci se tak ocitli muslimové s Židy „na jedné lodi“ a společně bránili před křižáky Jeruzalém.  Muslimští mameluci, kteří později křižáky definitivně porazili a ovládli Svatou zemi, začali dokonce podporovat židovské přistěhovalectví. I později, v období turecké nadvlády, prchali někteří Židé z Evropy do Svaté země před pogromy a křesťanskou perzekucí. 

Výše uvedené nemusí znamenat, že by spolužití Židů a Arabů v arabsko-islámském světě muselo být jen idylické. Je však obecně možno říci, že zde během středověku i v dobách pozdějších nedocházelo k takovým projevům antisemitismu, jako v Evropě. Bývalý český velvyslanec v Izraeli Miloš Pojar shrnuje:

„Islám nebyl vůči Židům zatížen obviněními takového rázu, jako tomu bylo u křesťanství, které Židy obviňovalo nejen z nepřijetí nové víry, ale kladlo jim za vinu smrt Ježíše. Z tohoto obvinění čerpal křesťanský antijudaismus po dvě tisíciletí. ... Přímé perzekuce Židů byly spíš výjimkou než pravidlem, měřeno rozpětím třinácti století islámské vlády od Muhammada do zániku Osmanské říše. V porovnání s křesťanským světem zde násilné konverze, vyhánění a vypovídání ze země, obviňování z rituální vraždy aj. existovaly v daleko menší míře. Obvinění z rituální vraždy islámský středověk neznal, přineslo ho až 19. století.“    

Židé v arabském světě také daleko více splynuli s okolním prostředím než na mnoha místech v Evropě. Také proto neměl novodobý židovský nacionalismus – sionismus – svůj původ v židovských komunitách arabského světa, ale právě v Evropě druhé poloviny 19. století zmítané antisemitismem. Právě srážka židovského nacionalismu s arabskými národními tužbami začala vnášet do relativně harmonických židovsko-arabských vztahů první velmi vážné základy nedůvěry. To už ale nejsme hluboko v historii lidstva, ale na prahu minulého století, v jehož dvacátých letech se začal konflikt výrazně vyostřovat.  

Zrození sionismu 

Židovský nacionalismus spojený s touhou po vlastním státu – sionismus (heb. cijonut ציונות) – se zrodil o něco dříve než nacionalismus v arabském světě. Jeden z důvodů jeho vzniku v evropském židovském prostředí byl ten, že světské myšlenky liberalismu a osvícenství, které tak výrazně zapustily kořeny v Evropě devatenáctého století, měly daleko jednodušší cestu do světa evropských židovských myslitelů, než do zkostnatělých struktur Osmanské říše. Ta v druhé polovině 19. století stále ovládala výraznou část blízkovýchodního světa, kde žily velké židovské komunity. Sionismus byl také reakcí na antisemitismus, který byl pro Evropu druhé poloviny 19. století příznačný.  Z výše uvedeného vyplývá, že Židé, kteří však žili v prostředí arabsko-muslimských komunit, nebyli v průběhu dějin zdaleka tolik vystaveni antisemitským tlakům, jako jejich souvěrci na „civilizovaném Západě“. 

Sionismus je tak možné chápat nejen jakožto promítnutí evropského nacionalismu do židovského prostředí, ale i jako reakci na evropský antisemitismus a snahu o popření židovských asimilačních tendencí. Jeho hlavním cílem se stalo vybudování či obnovení židovského státu.

Za hlavního myslitele sionismu je označován vídeňský novinář Theodor Herzl (1860 – 1904). Nebyl však zdaleka jeho jediným protagonistou a jeho myšlenky dokonce nebyly ani nijak zvlášť originální. Již v roce 1839 navrhl v Londýně židovský filantrop Sir Moses Chajim Montefiore (1784 – 1885) vybudování židovského státu. Své teoretické vize na toto téma publikovali také dávno před Herzlem sionističtí myslitelé Moses Hess (1812 – 1875), Leo Pinsker (1821 – 1891) a další. V roce 1878, tedy osmnáct let před vydáním Herzlova klíčového díla, byla v Palestině vybudována první sionistická osada – Petach Tikva. Ve stejné době vznikaly i první sionistické organizace jako Chovevej Cijon a Bilu. 

Proč se tedy právě Herzl stal na samém konci 19. století ústřední postavu sionismu? Je to proto, že právě on byl první schopen prosadit sionistickou myšlenku do povědomí světové veřejnosti a stal se jejím skutečným popularizátorem. Jak uvádí Šlomo Avineri, byl to on, kdo „proměnil sionistické řešení z okrajového jevu židovského života v součást celosvětové politiky – a tím nepřestalo být dodnes.“ Událost, která Herzla údajně ovlivnila nejvíce, byl „soudní proces“ s kapitánem Dreyfusem. Tento francouzský důstojník židovského původu byl pod tlakem převládajících antisemitských nálad obviněn z vlastizrady. Herzl, jenž sám slyšel davy skandující „Smrt Židům!“, usoudil, že není pro Židy lepšího řešení než masová imigrace do země, která by se mohla stát jejich domovem. Své myšlenky publikoval vzápětí ve své nejznámější knize „Židovský stát“ (1896). Založil také Světovou sionistickou organizaci. Herzl uvažoval o tom, kde by mohl být židovský stát potenciálně zřízen. Není bez zajímavosti, že kromě Palestiny bral v potaz také Argentinu, Kypr, Kongo nebo Ugandu. Právě na těchto úvahách lze dobře ilustrovat původní sekulární myšlenku sionismu, pro kterou – i přes biblickou tradici – nebylo zpočátku rozhodující, kde se má budoucí židovský stát nacházet. Myšlenka židovského státu v Palestině však brzy převážila. Stalo se tak na Prvním sionistickém kongresu v Basileji (1897), který Herzl rovněž zorganizoval a na kterém byl přijat Basilejský program. Ten deklaroval snahu o „veřejně a legálně získanou domovinu v Palestině pro židovský lid“.  Herzl získal pro tento projekt dokonce podporu německého císaře Viléma II., načež se zaměřil na vyjednávání s osmanským panovníkem, který v té době ovládal palestinské území. Poté, co se však Herzlovi nepodařilo dosáhnout se sultánem Abdülhamidem II. (1842 – 1918) kompromisu, císař od své podpory ustoupil.  Za této situace dostali sionisté další šanci na realizaci svého projektu až během první světové války.

Hlavní židovské přistěhovalecké vlny: 

1. alija (1882–1903) – asi 35 000 osob, hlavně příslušníků hnutí Chovevej Cijon a Bilu 
2. alija (1904–1914) – kolem 40 000 osob z východní Evropy, kteří přišli hlavně v reakci na antisemitismus v Rusku. Během této vlny bylo založeno město Tel-Aviv, první kibuc (deganija) a došlo k oživení hebrejštiny. Mnozí z příchozích byli socialisté.
3. alija (1919–1923) – 35 000 osob, opět hlavně z Ruska a Polska. Reagovali hlavně na založení „Židovské národní domoviny“ Balfourovou deklarací.  
4. alija (1924–1928) – asi 67 000 osob, zahrnovala především střední vrstvy z Polska osídlující velká města a Židy, kteří překročili imigrační kvóty do USA.
5. alija (1929–1939) – 250 000 lidí, byli to hlavně sekularizovaní němečtí Židé, kteří prchali před nacisty; tato alija zásadně změnila charakter dosavadní židovské populace v mandátu Palestina. 
6. a 7. alija nebo také „Alija Bet“  (1940–1948) – asi 100 000 osob, hlavně lidé prchající před holocaustem či po válce přicházející z koncentračních táborů; toto číslo je relativně nízké kvůli britským omezením židovského přistěhovalectví během druhé světové války.
1948–1951 – přes 600 000 osob, vůbec největší přistěhovalecká vlna následovala vzápětí po vzniku Izraele a byli v ní jak východoevropští Židé, tak Židé z arabských zemí na Blízkém východě a v severní Africe.
80.–90. léta – velká imigrační vlna Židů ze zemí (bývalého) Sovětského svazu. Např. v mezidobí 1989 – 1990 jich přišlo do Izraele 200 000. V roce 1991 byla uskutečněna „Operace Šalamoun“, jejímž prostřednictvím přesídlilo do Izraele 14 000 Židů z Etiopie.

Arabský nacionalismus

Hlavními protagonisty arabských národních tužeb se stali někteří arabští vlastenečtí křesťané, kteří pracovali na kulturní a literární obrodě arabštiny. Za prvního arabského nacionalistu muslimského původu bývá nejčastěji označován Abdarrahmán al-Kawakibí (1848–1902). Za protagonisty arabského nacionalismu „v praxi“ a za ty, kdož přispěli k jeho politizaci lze určitě označit významné postavy z rodu Hášimovců a zároveň potomky proroka Mohameda: emíra Husajna ibn Alího (1856–1931), který byl zároveň a oficiálním strážcem (šarífem) svatých míst v Mekce a Medíně a jeho syny Abdulláha (1882–1951) a Fajsala (1883–1933).

Po první světové válce se hlavním teoretikem a ideologem arabského nacionalismu stal Satí´ al-Husrí (1880–1968), který kladl důraz na společné pouto arabského jazyka a arabských dějin. Arabský nacionalismus pak vrcholí po druhé světové válce vznikem hnutí Arabských nacionalistů na univerzitě v Bejrútu, vznikem strany Baas a násirismem. Za jeho hlavní představitele v tomto období lze tak označit Michela ´Aflaqa (1910–1989), Gamala Abdala Násira (1918 – 1970), ale i Muammara Kaddáfího (1942). Snahy o politickou jednotu Arabů představuje rovněž Liga arabských států vznikla v roce 1945.

Palestinští Arabové a sionismus

Na začátku dvacátého století tak palestinští Arabové stále nespatřovali v židovském přistěhovalectví zásadní problém do budoucna. Někdy dokonce Arabové nově příchozí Židy vítali, neboť předpokládali, že jim spolupráce s nimi přinese nové možnosti. S přibývajícími alijemi však v myslích mnohých palestinských Arabů začaly doutnat určité pochybnosti. V roce 1911 byla v Jaffě založena Palestinská národní strana a arabští poslanci v istanbulském parlamentu opakovaně protestovali proti židovskému přistěhovalectví. V kontextu těchto událostí tak začaly společně se západními vlivy i do tolerantního arabského prostředí pronikat i některé prvky evropského antisemitismu.

Rýsovaly se také první závažné problémy vzájemného soužití sionistických Židů a Arabů praktického rázu. Souvisely s prodejem arabské půdy sionistům. Jedna z klíčových myšlenek uskutečňování sionismu totiž spočívala právě v nabývání půdy.  Na začátku 20. století pracovalo přibližně 90% palestinských Arabů jako rolníci nebo pastevci, přičemž naprostá většina půdy byla de facto v jejich držení. De iure však tuto půdu vlastnilo několik desítek velkých arabských rodin a klanů, přičemž mnoho z nich jich v tehdejší Palestině vůbec nežilo. To však neměnilo nic na tom, že odprodej jejich půdy sionistům pro ně byl často velmi výhodný obchod. Sionisté disponovali dobrými finančními zdroji k jejímu nákupu, když velkou část nákladů na koupi půdy a její zúrodňování financoval baron Edmond James de Rothschild (1845–1934). Sionisté založili v roce 1901 také Židovský národní fond, který vykupoval půdu v Palestině a Zakládací fond, což byly klíčové instituce financující sionistické projekty. Arabové v té době podobné finanční možnosti ani přístup k zahraničnímu kapitálu neměli. Sionisté měli navíc velmi schopné nákupčí půdy.

Zpočátku mohli v některých případech arabští rolníci nadále na převedené půdě zůstávat. Tento přístup ale čím dál více zavrhoval labourističtí sionisté. Podle nich totiž odporoval duchu sionismu a nijak neřešil problém zaměstnanosti židovských přistěhovalců. V kupních smlouvách pak byl již většinou vymiňován prodej půdy bez arabských rolníků. Prodejci tak často zohlednili pouze svůj zisk, nikoliv nějaké hlubší úvahy do budoucna. Důsledkem bylo, že mnoho drobných arabských rolníků muselo nakonec odejít z půdy, kterou obhospodařovali po celé generace. Často se stávalo, že nedostali žádnou kompenzaci, i když jim bylo znemožněno užívat nadále půdu. Vyvinula se tak velká velmi nespokojená skupina obyvatelstva, což byl základ pro další stupňování problémů. K tomuto stavu tak nepřispěli ani tak sionisté, kteří se chovali pragmaticky a sledovali své cíle, jako spíš nezodpovědnost arabských majitelů půdy. Je však nutno podotknout, že i přes množství odprodejů půdy sionistům zůstalo ještě v roce 1947, tedy těsně před vznikem Izraele, 80 % půdy v arabském vlastnictví.

V prvních dvou desetiletích 20. století však stále nějaká všeobecná arabská opozice vůči sionistům neexistovala. Bylo se tak možné setkat nejen s vyloženými odpůrci této politiky, ale i těmi, kteří se sionisty obchodovali či pro ně pracovali.
Nejen prodej půdy, ale i přístup sionistům k arabskému obyvatelstvu Palestiny začaly mnohé starousedlíky znepokojovat. Jedním z ústředních hesel raného sionismu se totiž stal slogan převzatý od Herzla: „Země bez lidí pro lid bez země“. O nové židovské domovině v Palestině se začalo hovořit jako o „výspě civilizace proti barbarství“ apod.  Taková hesla a filozofie začaly palestinské Araby popuzovat. První arabská opozice vůči sionismu se však nezačala formovat ani tak v řadách muslimů, jako spíš arabských křesťanů. Ti tvořili na přelomu 19. a 20. století 10 – 20% arabské populace a byla mezi nimi řada intelektuálů.

1948 - Vznik Izraele a první arabsko-izraelská válka

K vyhlášení Státu Izrael tedy došlo uprostřed velmi dramatických událostí. Britský mandát měl skončit oficiálně 15. května 1948. Několik hodin před ukončením mandátu se 14. května 1948 v telavivském muzeu shromáždili členové Prozatímní státní rady. David Ben Gurion zde slavnostně přečetl deklaraci izraelské nezávislosti (viz příloha str.  ). Již následujícího dne byl Stát Izrael, jak zněl jeho oficiální název, uznán Spojenými státy a následně i Sovětským svazem, jeho východoevropskými satelity i dalšími zeměmi. Británie nezávislost Izraele zprvu odmítala, posléze však začala židovský stát uznávat jednotlivá britská dominia, přičemž jako první z nich Jihoafrická unie.

Stejného dne, kdy došlo k vytvoření židovského státu však na území bývalého Palestinského mandátu žádný arabský stát nevznikl. Vůli OSN nerespektovaly hlavně Egypt, Jordánsko, Irák, Sýrie, Libanon a Saúdská Arábie. Ty totiž zahájily předem deklarovaný útok na Izrael a propukla tak první izraelsko-arabská válka. Měla dvě hlavní fáze:

- První fáze války trvala od 14. května 1948 do 11. června 1948. V tomto období se Izraelci zaměřili na zastavení arabské invaze. Toto válečné období  bylo ukončeno příměřím zprostředkovaným OSN, které trvalo necelý měsíc.

- Druhá fáze války byla zahájena 6. července 1948 a skončila 19. července 1948. V této fázi došlo k celkovému odražení a porážce útočících arabských armád.

Válčící strany si vytvořily své interpretace tehdejšího dění a politická propaganda sehrála na obou stranách důležitou roli. Není překvapivé, že její tvrzení bývají diametrálně odlišná. Málokterý konflikt se stal tak emotivním, kontroverzním a nejednoznačně interpretovaným jako právě ten, který propukl mezi Židy a Araby na Blízkém východě v roce 1948.

V některých pracích se můžeme setkat s tvrzeními typu „650 000 špatně vyzbrojených Židů stálo proti stamiliónovému arabskému světu“ apod. Naopak v pro-arabsky či pro-palestinsky laděných dílech narazíme na zmínky: o „roztříštěné arabské populaci bez jednotného velení se zastaralou výzbrojí, bojující proti velice dobře organizovaným a vyzbrojeným židovským jednotkám“. Můžeme slyšet i o „zradě arabských států na lidu Palestiny, z nichž některé, hlavně Jordánsko, využily války s Izraelem nikoliv k pomoci palestinským bratřím, ale k dosažení vlastních mocenských cílů.“
  
Číselně byla arabská převaha nesporná. Nelze však opomenout fakt, že skutečná efektivita a kvalita těchto mnohonásobně početnějších armád byla značně problematická. Už výše byly zmiňovány vážné spory mezi jednotlivými veliteli arabských armád. To vše se následně projevilo v chaotičnosti a nekoordinovanosti útoku na Izrael. Libanonská a syrská armáda se ukázaly velice brzy jako značně neschopné. Dílčí úspěchy tak zaznamenaly jen jordánská a egyptská armáda, které se spojily u Betléma a bojovaly i v Jeruzalémě.

Masovost arabských armád mohla stěží vyvážit jejich zastaralost a morálku. Dokonce i egyptská armáda se mohla pochlubit maximálně tak zkušenostmi z vojenských přehlídek. Jediné skutečně dobře vycvičené a zkušené jednotky na arabské straně byly oddíly jordánské Arabské legie vedené britským generálem „Pašou“ Glubbem.

Naopak sionistické oddíly se na konflikt připravovaly daleko důsledněji a systematičtěji. Stěží bylo možné také srovnávat motivaci vojáků arabských jednotek, které většinou nepocházely přímo z Palestiny, s motivací sionistů v době krátce po holocaustu. Izraelci také do války nasadili několik dobře vycvičených a koordinovaných oddílů s bojovými zkušenostmi. U labouristů to byly v prvé řadě jednotky Hagana a elitní komando Palmach (heb. פלמ"ח). Hagana se vzápětí přetransformovala na izraelskou armádu (heb. Cahal, צה"ל).  Zároveň revizionisté disponovali oddíly Irgunu a ještě tvrdších bojovníků Lechi. Kromě vysoké morálky, odhodlání a dobré organizace však v prvních fázích konfliktu Izraelci trpěli chronickým nedostatkem zbraní a vojenské výbavy. I přes mezinárodní embargo se však tyto nedostatky podařilo zažehnat dodávkami vojenského materiálu z Československa. To Izraeli umožnilo přejít do protiútoku a arabskou invazi vzápětí rozdrtit.

Československé dodávky zbraní Izraeli   

„Legendární“ československé dodávky zbraní Izraeli si jistě zaslouží větší pozornost. Spolupráce Hagany s československou armádou byla započata ještě před vznikem Izraele. Hagana usilovala o nákup zbraní v Evropě a Československo jako jediné porušilo embargo na vývoz zbraní do židovského státu. Na jaře 1948 prodalo Izraeli vojenský materiál. Dodávky Izraeli z ČSR se uskutečnily i přesto, že u nás došlo ke změně režimu. Svou roli při vojenské pomoci Izraeli sehrály značně různorodé a částečně i kontroverzní faktory: 

- Kredit ministra zahraničních věcí Jana Masaryka v sionistických kruzích získaný za jeho působení v Palestinském výboru Spojených národů,

- Zásoby kvalitních zbraní v Československu pocházejících ještě z doby protektorátu (německá výzbroj) a zbraně získané od spojeneckých armád ve spojení se skutečností, že čs. armáda byla přezbrojována na sovětskou bojovou techniku,

- Stalin měl zájem na narušení britských a amerických zájmů na Blízkém východě. K získání židovského státu na svou stranu chtěl využít Československa (zvláště po komunistickém puči v únoru 1948)       

Celkový počet zbraní, který byl do Izraele z Československa dodán, se v pramenech rozchází. Přibližně se pohybuje v těchto číslech: 39 500 pušek, 5 635 lehkých kulometů (MG-34), 200 těžkých kulometů, přibližně 76 miliónů nábojů nejrůznějšího kalibru a další nespecifikovaná výzbroj. Co se týká letadel, těch Izrael od ČSR zakoupil celkem 84, z toho 25 stíhaček Messerschmitt Bf-109 (jež byly po válce vyráběny v československé Avii pod označením S-199 ) a 59 britských stíhacích letounů Spitfire Mk. IX. (na těch přiletěli českoslovenští letci z Velké Británie). Z uvedeného počtu bylo do Izraele dodáno 80 letadel, dva Spitfiry se zřítily a dvě letadla byla zadržena po nouzovém přistání na ostrově Rhodos a vrácena Izraeli v roce 1950.     

Československá pomoc ale nespočívala pouze v dodávce zbraní – například u Mostu byli cvičeni českoslovenští židovští dobrovolníci, kteří se hlásili do izraelské armády. U Českých Budějovic trénovali židovští bojoví letci, včetně bývalého izraelského prezidenta Ezera Weizmanna. Další výcvik izraelských letců se konal v královéhradecké Letecké vojenské akademii. Na Libavé se připravovala vojenská jednotka pod velením majora Antonína Sochora, hrdiny SSSR. Její příslušníci byli po příchodu do Izraele z obavy z komunistické infiltrace rozptýleni do různých jednotek izraelské armády. Sám Sochor byl jeden čas i poradcem na operační správě izraelské armády. Po návratu do Československa a za záhadných okolností zahynul.  K ukončení dodávek výzbroje Izraeli došlo po roce 1950. V oficiálním dokumentu o teritoriální skladbě vývozu čs. zbraní v letech 1952 a 1953 nebyl již Izrael uveden. Naopak arabské státy v něm byly zastoupeny významnými položkami.   

Podle vyjádření izraelských vojenských odborníků a politiků umožnila československá pomoc z roku 1948 zadržet invazi arabských armád a následně přejít do protiofenzívy. Izraelskou stranou byla vždy oceňována. Ministerský předseda David Ben Gurion připomněl československou pomoc nejen rok po válce za nezávislost, ale i o dvacet let později, kdy řekl, že „dodávky československých zbraní zachránily Izrael.“    

Mezi arabskými zeměmi sehrálo během války významnou a zároveň kontroverzní roli Jordánsko. Jeho král Abdalláh I. (1882 – 1951) se zaměřil prakticky jen na obsazení území, které bylo plánem OSN vyhrazeno arabskému státu. To hlavně proto, aby je mohl připojit k Jordánsku a oslabit vliv svého soka muftího v Egyptě. Po obsazení těchto území Jordánci dále již útok na židovské území neplánovali a zaměřili se na zabezpečení svých pozic na Západním břehu a v Jeruzalémě. Tento jordánský přístup sklidil mohutnou kritiku Egypta i dalších arabských zemí, které chtěly Izrael zničit.
OSN se podařilo v červnu zprostředkovat příměří. Ústředním vyjednávačem pro Palestinu se stal již zmiňovaný švédský diplomat hrabě Folke Bernadotte. Ten spolu se skupinou mezinárodních vojenských pozorovatelů, nazvanou UNTSO (United Nations Truce Supervision Organisation), dohlížel na příměří. Byla to vůbec první mírová mise OSN.

Během příměří se podařilo Izraelcům zkonsolidovat své síly a posílit své bojové jednotky o nové zbraně, zejména ty, které dodalo Československo. Příměří skončilo 6. července 1948, neboť Sýrie a Egypt nechtěly přistoupit na jeho prodloužení. Nyní byly arabské armády donuceny k ústupu na všech frontách. Tato fáze byla zakončena dalším příměřím zprostředkovaným OSN. Během druhého období války však Izrael obsadil velkou část západní Galileje, kterou plán OSN vyhradil pro arabský stát. Egypt naopak okupoval poušť Negev, kterou plán přiřkl Izraeli. Tu ale Izrael dobyl v podzimních bojích a postoupil až k Rudému moři.

Hrabě Bernadotte se pokoušel situaci zklidnit za cenu ústupků obou stran. Požadoval mj. respektování internacionalizace Jeruzaléma (což odmítaly Izrael i Jordánsko), připojení Negevu k arabskému státu a Galileje k židovskému a také návrat palestinských uprchlíků. Za tento plán ho teroristé z radikální sionistické organizace Lechi 17. září 1948 zavraždili. Nahradil jej americký vyjednavač Ralph Bunche (1904–1971) , který vedl vyjednávání mezi Izraelem a Araby od ledna do července 1949. Mezi únorem a červencem 1949 byly pod dohledem OSN mezi Izraelem a sousedními státy stanoveny linie příměří – tzv. „zelená linie“. Dohledem nad nimi byli pověřeni vojáci mise UNTSO. Jedině Libanon však uznal tyto linie příměří za svou státní hranici. Válečný stav mezi Izraelem a arabskými zeměmi tak zdaleka ještě neskončil.

1967 - Šestidenní válka

Z mezinárodněpolitického hlediska nebyla v 50. a 60. let
ech pozice Izraele v regionu vůbec jednoduchá, neboť postrádal ve svém okolí spojence. Na druhou stranu byly po Suezské krizi okolní arabské státy na delší dobu paralyzovány vzájemnými konflikty. Ostře protiizraelský postoj zastával hlavně Násirův Egypt a jeho spojenec ve „Sjednocené arabské republice“, Sýrie, které v roce 1966 vytvořily válečnou alianci. Obě tyto země také měly silné vazby se sovětským blokem. Naopak více na Západ orientované Jordánsko (či spíše jeho panovník) a zároveň sok Egypta v arabském světě tak jednoznačný postoj k Izraeli nesdílelo. Ani Libanon, ve kterém byli výraznou složkou obyvatelstva prozápadní křesťané, nepůsobil zdaleka tak agresivně jako Sýrie a Egypt.

V druhé polovině 60. let však začaly aktivity arabských států vzbuzovat obavy Izraele. Z Golanských výšin syrská armáda ostřelovala izraelské území a došlo zde i k leteckým bitvám Izraelců se syrskými MiGy. Nejednalo se ale jen o časté syrsko-izraelské potyčky na Golanech. V květnu 1967 vymohl Násir na generálním tajemníkovi OSN U-Thantovi (1909–1974), aby byly ze Sinaje staženy jednotky UNEF a Egypt začal vzápětí zvyšovat koncentraci své armády na poloostrově. Ve stejnou dobu také obnovil blokádu Tiranské úžiny. Z izraelského pohledu bylo alarmující, že k Egyptu se nakonec, i přes zmíněnou rivalitu, připojily Jordánsko a Irák.  

V oblasti se stupňovalo už tak dost silné mezinárodní napětí a začalo být zřejmé, že další izraelsko-arabská válka je nevyhnutelná. Zůstávalo však otázkou, kdo zaútočí první. Izraelský ministr zahraničí Abba Eban (1915–2002) odcestoval do Washingtonu, aby zjistil, jaký bude americký postoj ke konfliktu v případě vypuknutí války. Za této situace došlo údajně k vůbec prvnímu použití „červeného telefonu“ mezi Moskvou a Bílým domem. Sovětský svaz údajně poté Násirovi sdělil, že si nepřeje, aby to byl právě Egypt, který zaútočí první a rozpoutá válku na Blízkém východě.

Za této situace byla v Izraeli vytvořena Vláda národní jednoty, ve které se poprvé setkali labouristé i pravice. Ministr obrany Moše Dajan (1915–1981) a náčelník generálního štábu Jicchak Rabin (1922–1995) se stali hlavními autory tzv. preemptivního úderu  proti sousedním arabským zemím (s výjimkou Libanonu).

Válka začala 5. června 1967 překvapivým izraelským vzdušným útokem. Téhož dne Izraelci zničili bleskovými nálety velkou část egyptského, syrského, jordánského a iráckého letectva (více než 400 letadel). V situaci, kdy se Izraelci stali pány vzdušného prostoru, byla nejen narušena bojová morálka arabských států, ale izraelské vítězství bylo na dosah. Následoval pozemní konflikt s Jordánskem na Západním břehu. Násir totiž klamně informoval jordánského krále o porážce izraelského letectva, v důsledku čehož Jordánsko zaútočilo. Bylo však bleskově odraženo. Vzápětí byl dobyt celý Západní břeh včetně Araby osídleného Východního Jeruzaléma a dalších velkých arabských měst, jako je Ramalláh, Hebron či Betlém. Izrael dobyl rovněž egyptské pásmo Gazy a celý Sinajský poloostrov. Na severu byli poraženi Syřané na Golanských výšinách a izraelská armáda se dostala do blízkosti Damašku. Podle délky průběhu bojových operací se konfliktu začalo přezdívat „Šestidenní válka“.

Během války došlo k incidentu, při kterém zaútočilo izraelské letectvo a torpédové čluny na americkou špionážní loď USS Liberty, která se však nacházela v mezinárodních vodách. Při útoku zahynulo 34 Američanů a celá akce vyvolala mnohé kontroverze. I přes tuto událost se některé arabské státy začaly domnívat, že izraelský útok byl podniknut ve spolupráci s USA a Velkou Británií.

Válka skončila velkým vojenském vítězství Izraele dosaženým navíc za relativně malých ztrát (padlo 777 vojáků), přičemž hlavně egyptské ztráty se počítaly na desetitisíce.  Izrael dobyl území třikrát větší než byla jeho dosavadní rozloha. Zvlášť obsazení Starého města v jordánském Východním Jeruzalémě, kde se nachází Zeď nářků, Chrámová hora a další posvátná místa judaismu, způsobilo vlnu euforie a nacionalismu mezi mnohými Židy v Izraeli i v diaspoře. Hlavně pak náboženští sionisté interpretovali vítězství v Šestidenní válce jako „zázrak“, „Boží znamení“ a přiblížení se konečného „Vykoupení židovského lidu“. Důsledkem tohoto nadšení byla velká přistěhovalecká alija do Izraele.

Mnoho izraelských Židů však začalo zároveň tušit, že dobytá území nemusí v budoucnu přinést Izraeli jen výhody. Vývoj jim dal za pravdu. Následující spory s Palestinci totiž byly do značné míry právě důsledky Šestidenní války. Izraelsko-arabský i izraelsko-palestinský konflikt získaly novou dimenzi. Skončila etapa „malého Izraele“ v hranicích z let 1949 – 1967 a začala etapa budování „velkého Izraele“, rozšířeného o obsazená území. Právě ta se stala středobodem následného izraelsko-palestinského konfliktu a jsou jimi dodnes.

Důsledky Šestidenní války

I pro Šestidenní válku si strany konfliktu vytvořily svérázné interpretace.  Ta izraelská by se dala shrnout do tvrzení o „zoufalé obranné válce, která takřka zázrakem vložila do izraelských rukou obrovská území“. Zároveň také vznikl mýtus o „neporazitelné izraelské armádě a neschopných arabských vojscích“. Oproti tomu palestinská interpretace by se dala zjednodušit na „bezuzdnou izraelskou agresi vůči arabskému světu, kdy vůdcové arabských zemí, hlavně Egypta, Sýrie a Jordánska, padli do pasti nastražené Izraelem, aby ten ukořistil to, co ještě zbylo z původní Palestiny.“

Samotná Šestidenní válka se může jevit i přes různé kontroverze z pohledu Izraele pochopitelná. Jeho ohrožení ze strany sousedních arabských států bylo v daný okamžik skutečně velmi vysoké. „Preemptivní úder“ tak byl z pragmatického hlediska nejsnadnějším a nejúčinnějším řešením, a to i přesto, že nebyl v souladu s mezinárodním právem. Nejen v arabském světě si však Izrael svým počínáním získal nálepku „agresora“. I důležitý spojenec – Francie – se po roce 1967 od Izraele odvrátil, když De Gaulle uvalil na Izrael zbrojní embargo argumentující „izraelskou agresí proti arabským sousedům“.  To však na druhou stranu Izraeli umožnilo rozvinout strategické partnerství se Spojenými státy.  
V otázce Šestidenní války a jejích důsledků se začala výrazně angažovat OSN. Již v průběhu konfliktu vyzvala Rada bezpečnosti k ukončení bojů. Po válce rozhodla o stálé přítomnosti pozorovatelů pověřených dohledem na dodržování příměří v oblasti Golanských výšin a Suezského průplavu. Následnou rezolucí 242 (1967) z 22. listopadu 1967 definovala Rada bezpečnosti OSN podmínky nastolení míru na Blízkém východě.

„Rada bezpečnosti, 

vyjadřujíce své pokračující znepokojení s vážnou situací na Blízkém východě, 
kladouce důraz na nepřípustnost nabývání území válkou a na nutnost usilovat o spravedlivý a trvalý mír, v němž bude moci každý stát v oblasti žít v bezpečí, zdůrazňujíce ještě více, že všechny členské státy ve svém souhlasu s Chartou OSN na sebe vzaly závazek jednat v souladu s článkem 2 Charty. 
  
1. Prohlašuje, že naplňování principů Charty vyžaduje dosažení spravedlivého a trvalého míru na Blízkém východě, který bude zahrnovat aplikaci následujících principů:

(i) stažení izraelských ozbrojených sil z území okupovaných v předešlém konfliktu
(ii) ukončení všech nároků a ozbrojených akcí a respektování a uznání svrchovanosti, územní celistvosti a politické nezávislosti všech států v této oblasti, práva na život jejich obyvatel uvnitř bezpečných a uznávaných hranic, bez hrozeb a užívání síly. 

2. Dále prohlašuje potřebu:

(a) zaručení svobodné plavby mezinárodními vodami v oblasti
(b) nalezení spravedlivého řešení problému uprchlíků
(c) zaručení územní nedotknutelnosti a politické nezávislosti každého státu v oblasti prostřednictvím opatření zahrnujících vytvoření demilitarizovaných zón.

3. Žádá generálního tajemníka o ustanovení zvláštního zástupce pro Blízký východ, který založí a bude udržovat vztahy se zainteresovanými zeměmi aby podpořil dosažení dohody a napomáhal dosáhnout mírového a uznávaného řešení v souladu s ustanoveními a principy této rezoluce.  

4. Žádá generálního tajemníka, aby informoval Radu bezpečnosti o činnosti zvláštního zástupce v co nejkratším termínu.“ 

Klíčovými body této rezoluce tedy bylo stažení Izraelců z území okupovaných Šestidenní válkou a vzájemné respektování svrchovanosti a územní celistvosti všech států v této oblasti. Rezoluce také zjevně apelovala na Egypt v souvislosti s blokádou úžin do Rudého moře, aby bylo od tohoto porušování mezinárodního práva upuštěno. Byla zde rovněž vyjádřena nutnost „spravedlivého řešení otázky uprchlíků“ (palestinských) a klíčový princip „území za mír“.

Rezoluce 242 se stala brzy notoricky známou, neboť byl „zaklínadlem“ všech pozdějších mírových aktivit na Blízkém východě. Z pragmatických důvodů ji však členské státy OSN na Blízkém východě často buď vůbec nereflektovaly, nebo si rezoluci interpretovaly způsobem, který jim vyhovoval.  

Území obsazená Šestidenní válkou – Západní břeh, pásmo Gazy, Golanské výšiny, Sinajský poloostrov 

Zatímco pásmo Gazy a Západní břeh jsou oblasti velmi hustě osídlené Palestinci, na Golanských výšinách a poloostrově Sinaj je hustota obyvatelstva podstatně nižší. Golany a Sinaj také nebyly před rokem 1948 součástí mandátu Palestina. Tudíž se nestaly součástí izraelsko-palestinského sporu, ale předmětem bilaterálních jednání Izraele s Egyptem a Sýrií.

Pásmo Gazy bylo původně součástí mandátu Palestina. V roce 1948 je obsadil Egypt. Jeho rozloha je 360 km2 a dnes patří k nejzalidněnějším částem planety a zároveň místům s nejvyšší nezaměstnaností. OSN uvádí hustotu osídlení ve zdejších uprchlických táborech až 50 000 obyvatel na km2 (např. v Praze je to průměrně kolem 2 300 a v Hong Kongu 6 800 obyvatel na km2). Uprchlíkům se prostřednictvím organizace UNRWA snaží pomáhat OSN a mnoho dalších organizací a států, včetně USA a České republiky. Gaza je fyzicky oddělena od dalšího palestinského území – Západního břehu. Vycestování z Gazy se pro mnoho zdejších Palestinců stalo nejen velice složité, ale často i nemožné.

Západní břeh byl rovněž součástí mandátu Palestina a v roce 1948 byl anektován Jordánskem. Rozloha tohoto území je 5 860 km2. Z téměř miliónu Palestinců, kteří žili na Západním břehu před rokem 1967, jich po Šestidenní válce dalších 300 000 uprchlo do Jordánska. Dnes obývá Západní břeh přes dva milióny obyvatel – hlavně Palestinců. Ve zdejších osadách však žije přibližně 300 000 židovských osadníků.

Golanské výšiny nebyly před rokem 1948 součástí Palestiny, ale syrského území. Je to oblast hor a náhorních plošin vulkanického původu o rozloze 1 860 km2 s četnými vodními zdroji. Po Šestidenní válce odtud asi 40 000 Syřanů uprchlo. Dnes zde žije přibližně 30 000 obyvatel, z nichž polovinu tvoří Drúzové, kteří jsou soustředěni v několika vesnicích.

Poloostrov Sinaj nebyl rovněž součástí mandátu Palestina, ale Egypta. Ze všech území dobytých Šestidenní válkou bylo tento poloostrov se svými 59 000 km2 nejrozlehlejší. Dnes zde žije asi 250 000 obyvatel soustředěných v několika letoviscích. Ostatní, hlavně hornaté a pouštní oblasti, obývá roztroušené beduínské obyvatelstvo.

Palestinci po Šestidenní válce

Palestinci na okupovaných územích se po válce dostali pod vojenskou správu izraelské armády, což mělo za následek další velkou uprchlickou vlnu. V pásmu Gazy a na Západním břehu  (kde v mezidobí 1948 – 1967 nežilo prakticky žádné obyvatelstvo židovského původu) zůstalo i po Šestidenní válce kolem miliónu Palestinců. To byl velký rozdíl oproti roku 1948, kdy naprostá většina Palestinců rodnou zemi opustila. Palestinská společnost, která se dostala pod vojenskou okupaci, se začala daleko více radikalizovat. Toto prostředí bylo velmi vhodné pro guerillové organizace typu Fatahu. Za této situace udělal Izrael chybu, když problému okupace nepřikládal žádnou zvláštní důležitost z hlediska lidského a humanitárního. O územích se následně uvažovalo pouze z hledisek strategických a vojenských. Izraelská premiérka Golda Meirová dokonce prohlásila, že “palestinský národ neexistuje”.

Okupace ale Palestincům nepřinesla jen samá negativa. V určitých případech se jim po roce 1967 naskytla možnost zlepšit svou ekonomickou situaci. Mnoho z nich totiž mohlo začít pracovat v Izraeli, kde měli podstatně vyšší výdělky. Ze strany Izraele však nešlo ani tak o altruismus k Palestincům, jako spíš o fakt, že ti pro něj představovali levnou pracovní sílu.

Role OOP, která se až do roku 1967 držela relativně v pozadí, začala po Šestidenní válce posilovat. Její vedení bylo totiž v Jordánsku a tam došlo s další uprchlickou vlnou po roce 1967 také k důležité demografické změně, neboť Palestinci převážili původní jordánské beduínské obyvatelstvo. To vše vedlo k posilování OOP na úkor jordánského krále a státních institucí. V jistém ohledu tak mělo nyní Jordánsko a Izrael společného protivníka – OOP. I přes porážku v Šestidenní válce vedl tento fakt k prohlubování zmiňovaných specifických vztahů mezi oběma státy (či přesněji, mezi jejich vrcholnými politiky).      

Nikoliv Šestidenní válka sama o sobě, ale její důsledky – tedy dlouholetá okupace obsazených území – způsobila v následujících desetiletích velké problémy. Dlouhodobá vojenská a následně i civilní přítomnost Izraele na palestinských územích dala zelenou dalšímu pokračování boje mezi izraelským a palestinským nacionalismem. Ke dalšímu uplatnění také došly některé myšlenky revizionistických sionistů z předstátního období. Ti požadovali územní expanzi židovského státu.

Po roce 1967 se Izraelci střetli na okupovaných územích s daleko konsolidovanější palestinskou populací a agresivnějším odbojem, než tomu bylo dříve. Následný konflikt, který přetrvává do dnešních dnů, si vyžádal desetitisíce obětí na obou stranách a stěží vyčíslitelný počet materiálních škod.

Válka dala rovněž příležitost i nejradikálnějším proudům v rámci izraelské a palestinské společnosti – tedy nejen sekulárním nacionalistům, ale i zcela nekompromisním náboženským fundamentalistům.

Politika výstavby židovských osad po roce 1967

Na rozdíl od roku 1957, kdy Izrael vrátil válkou dobyté území Egyptu, nebylo po roce 1967 zjevné, že by Židovský stát počítal v dohledné době s něčím podobným. Pásmo Gazy, Západní břeh, poloostrov Sinaj i Golanské výšiny tak zůstávaly nadále pod okupační správou Izraele. Na přelomu 60. a 70. let Izrael přišel s tzv. Allonovým plánem, který měl řešit otázku navrácení části okupovaných území Jordánsku. Izrael by si zároveň jejich větší část ponechal jako nárazníkové zóny. K implementaci tohoto záměru však nedošlo.

Dění nasvědčovalo spíše tomu, že Izrael má s dobytými územími vlastní strategické plány. Svědčilo o tom nejen budování vojenských základen na nich, ale i umožnění izraelským civilistům, aby se začali na těchto územích usazovat. S politikou plánovaného osídlování okupovaných území započala labouristická vláda Leviho Eškola (1895–1969). Během jejího funkčního období tak vznikly první židovské osady. Zatímco zakládání vojenských základen bylo v souladu s mezinárodním vojenským a humanitárním právem, politika osadnictví se s ním dostala do rozporu.

Opravdový osadnický boom ale vypukl až po roce 1977, kdy se dostal k moci Likud. Za pomoci různých zvýhodnění (daňových, sociálních) pak začaly izraelské vlády motivovat stěhování izraelských civilistů na tato teritoria. Osadnictví ale nebylo od samého počátku jen doménou náboženských radikálů. Také mnohé levicové formace, jako například socialistické Spojené kibucnické hnutí, vidělo v osadnictví příležitost pro svůj rozvoj. Připomínám, že s výstavbou židovských osad začaly levicové vlády, nikoliv pravice. Podle statistik je počet obytných jednotek vystavěných za vlád levice a pravice podobný. Labouristické vlády preferovaly hlavně zakládání osad spíše sekulárního charakteru a na strategických místech (např. v údolí řeky Jordán, kde měly přispívat k ochraně izraelské hranice). Neznamená to však, že by náboženští osadníci v tomto období žádných úspěchů nedosáhli. V 80. letech vznikla celá osadnická města (Ma´ale Adumim u Jeruzaléma, Ariel u Nábulusu). Vlivnou politickou reprezentací osadníků se stala Národní náboženská strana (Mafdal) – koaliční partner levicových i pravicových vlád.

Ne všechny Izraelce však mystická vize o vykoupení oslovila. Daleko bližší jim byla dosavadní, byť nedokonalá demokracie „malého Izraele“. Jako odpověď na osadnické hnutí Guš Emunim vznikla v Izraeli rozličná mírová hnutí, která začala usilovat o odchod Izraele z okupovaných území a vyklizení osad. Na Guš Emunim tak odpovědělo například hnutí, které si dalo jméno Guš Šalom. Nejznámějším a nejvlivnějším mírovým hnutím a platformou pro mnohé další aktivity se však stalo uskupení Šalom Achšav. Stejně tak mnoho Palestinců se nestalo jen pasivními diváky „židovské obnovy v Judeji a Samaří“ a na výstavbu osad začali odpovídat násilím. Izraelsko-palestinský konflikt tak s výstavbou židovských osad získal další dimenzi.

Co se týká charakteru židovských osad, bylo možné ještě donedávna osady rozdělit do dvou hlavních skupin:

- osady ideologické, které jsou osídleny převážně radikálními religiózními osadníky – jde např. o osady Kirijat Arba či Kfar Tapuach na Západním břehu. Zdejší osadníci jsou často hluboce věřící lidé, kteří ve svém osidlování biblických území vidí naplňování Boží vůle. Jejich pojetí víry však často hraničí s fanatismem a nesnášenlivostí, zejména vůči Palestincům. Část z těchto osadníků vyniká svou militantností a podporou různých židovských radikálních hnutí, včetně zakázané strany Kach! a Kahane Chaj!

- osady pragmatické (neideologické) jsou osídleny hlavně novými přistěhovalci do Izraele, kterým izraelská vláda nabídla v osadách výhodné životní podmínky. Noví přistěhovalci nemají často příliš ponětí o izraelsko-palestinském konfliktu a v prvé řadě je pro ně důležitá dobrá životní úroveň, kterou mohou v osadách nalézt. Typickým příkladem takové „pragmatické“ osady je např. Ma´ale Adumim ležící východně od Jeruzaléma. Ta je také vůbec největší ze všech židovských osad, neboť ji v současnosti obývá téměř 30 000 obyvatel, kteří využívají veškerých výhod „rozvojového města s národní prioritou“: daňových úlev, výhodných hypoték, podpory ve školství atd. Město má moderní infrastrukturu, včetně škol a kulturních zařízení, i průmyslovou zónu. Municipální hranice této osady Ma´ale Adumim svou velikostí v roce 2000 dokonce přesáhly municipální hranice Tel-Avivu. Ma´ale Adumim je tak co do rozlohy oficiálně druhým největším izraelským městem, hned po Jeruzalému.

Zvláštním paradoxem židovských osad je, že na jejich výstavbě se podílely i palestinské stavební firmy a palestinští dělníci, kteří dostali za tuto práci dobře zaplaceno. K tomuto nepříliš racionálnímu jednání motivovala některé Palestince možnost zlepšit si svou, nezřídka špatnou, ekonomickou situaci a v případě palestinských firem touha po lukrativních zakázkách.        

V současnosti, hlavně od počátku premiérských období premiéra Netanjahua (cca druhá polovina 90. let), už není tak zjevný rozdíl mezi ideologickými a pragmatickými osadami. Ty do značné míry splynuly dohromady a ani izraelské vlády nedělají rozdíly mezi jejich podporou.