čtvrtek 25. října 2012

Vychází ročenka české zahraniční politiky za rok 2011

Michal Kořan, Ondřej Ditrych (eds.): Česká zahraniční politika v roce 2011: Analýza ÚMV

Ukázka z nového vydání Ročenky české zahraniční politiky, kterou vydal Ústav mezinárodních vztahů (a kterou je možné objednat tamtéž) - výběr z kapitoly o vztazích ČR k Blízkému východu, kde je hodně pozornosti věnováno české zahraniční politice vůči Arabskému jaru.

 
Vláda premiéra Nečase projevuje o Blízký východ dlouhodobě enormní zájem, avšak ten je zaměřen hlavně na jednoho z klíčových hráčů blízkovýchodního dění – na Stát Izrael. O vzájemné náklonnosti svědčí i frekvence vzájemných kontaktů a návštěv mezi oběma státy, kdy jak izraelský premiér Netanjahu, tak později i premiér Nečas podnikli reciproční návštěvy svých zemí. Premiér Nečas se také hned několikrát vyjádřil během tiskových konferencí po jednání vlády k aktuální situaci v regionu. Z iniciativy Ministerstva průmyslu a obchodu došlo k uspořádání konference, zaměřené na ekonomický potenciál oblasti a možné investice českých firem. Aktivní v souvislosti s Blízkým východem byli rovněž ministr zahraničí Karel Schwarzenberg i ministr obrany Alexandr Vondra. Sám Schwarzenberg podnikl několik oficiálních zahraničních návštěv do oblasti.
Na půdě parlamentu ČR se situací na Blízkém východě zabýval zřejmě nejvýrazněji poslanecký klub ČSSD. Na půdě parlamentu například zorganizoval stínový ministr zahraničí ČSSD Lubomír Zaorálek diskusní setkání s novináři a odborníky na Blízký východ, kde byl analyzován hlavně průběh Arabského jara. Tematika Blízkého východu byla také projednávána v parlamentu v rámci interpelací, například 22. září 2011.[1] V rámci této interpelace premiér Nečas vysvětlil základní motivy strategického partnerství ČR se Státem Izrael: 1. exportní (mimo Evropu je Stát Izrael čtvrtým největším exportním teritoriem pro českou ekonomiku – po Spojených státech, Číně a Indii), 2. inovativní izraelská ekonomika jako zdroj inspirace pro ČR, 3. hodnotové partnerství.[2] 


[1] http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/023schuz/s023094.htm     
[2] To premiér Nečas vysvětlil doslova takto: „Měli být vědomi toho, že Stát Izrael je jedinou skutečně plnohodnotně fungující demokracií v tomto teritoriu, že je v mnoha ohledech po dlouhá desetiletí obklopen sousedy, kteří buďto chtějí anektovat část jeho území, anebo dokonce tento stát a jeho lid úplně zničit. Pokud to někomu něco připomíná z naší vlastní historie, to znamená z období mezi 1. a 2. světovou válkou, tak podle mého názoru to není připomínka náhodná. Právě proto bychom to měli být my, kdo má pro tento postoj pochopení, a měli bychom to být my, kdo tomu postoji rozumí. Izrael je fungující demokracií, chcete-li, je to ostrůvek západních hodnot ve svém teritoriu, a chcete-li, dokonce si troufám říci, že v mnoha ohledech Evropa začíná v Izraeli. To je důvod tohoto našeho strategického partnerství.“ Nečas také podotkl, že: „to neznamená, že vláda ČR i já osobně souhlasíme a budeme souhlasit a souhlasili jsme s každým krokem, který vláda Izraele udělá například ve vztahu ke svému okolí.“ Viz: http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/023schuz/s023094.htm     

pátek 19. října 2012

Zvítězí v Izraeli "superstrana"?

Izraelský premiér "Bibi" Netanjahu vyhlásil nedávno v Izraeli předčasné parlamentní volby, které by se měly konat 22. ledna příštího roku. Je zjevné, že při tomto kroku kalkuloval i s velkou popularitou sebe sama a jeho strany Likud. Jako premiéra si ho přeje podle nedávného průzkumu 35% Izraelců, což je zdaleka nejvíc ze všech kandidátů.
Je však možné, že mu prodloužení pobytu v premiérském křesle zkomplikuje nová politická formace, kterou sestavuje bývalý izraelský premiér Ehud Olmert, bývalá předsedkyně strany Kadima Cipi Livniová a poměrně nová a populární osobnost současné izraelské politiky Ja´ir Lapid se stranou Ješ Atid (hebrejsky "Je budoucnost"). Lapid je známou mediální osobností, která se dala na cestu politiky až letošní rok, kdy už se jednou předpokládalo, že se budou konat předčasné volby.
Netanjahu však nakonec překvapivě sestavil vládu národní jednoty. Po nedávném vyhlášení voleb však bude mít současný premiér více starostí s odoláváním "středové super-koalici" mezi Livniovou, Olmertem a Lapidem. Ta by mohla zaujmout poměrně dost voličů a mohla by vytlačit Likud z prvního místa, což by jí pak dalo možnost i pokusit se sestavit vládu.


Komplikované sestavování vlády

Volební jednání jsou pro velkou fragmentaci stranického systému v Izraeli ještě daleko složitější než například u nás. V novodobé izraelské politické historii došlo nesčetněkrát k rozštěpům a znovuspojováním různých stran. Vznikla také řada politických formací, které se zdály, že budou úspěšné, ale s postupem času v izraelské politice upadly. To je zřejmě i osud strany Kadima, pokud nevytvoří právě nějakou širší koalici s dalšími osobnostmi.
Kadimu zformoval v roce 2005 izraelský premiér Ariel Šaron na podporu své vize jednostranných politických kroků v izraelsko-palestinském konfliktu. U Kadimy se ve volbách v roce 2006 zdálo, že by mohla narušit dlouholeté soupeření mezi Stranou práce a Likudem. Dnes je však na tom s popularitou podstatně hůř, protože by ji volilo jen zhruba 10% voličů. Zda-li se podaří potenciální nové středově straně rozvrátit tradiční soupeření mezi Likudem a Stranou práce je dnes otázkou pro některého z biblických proroků.
Jisté snad v souvislosti s následujícími izraelskými volbami je jen to, že ať vyhraje kdokoliv, koaliční vyjednávání bude mít značně složité. Jen výrazná reforma izraelského stranicko-politického systému může v budoucnu více usnadnit řešení komplikací ve vnitřní izraelské politice (jako je právě sestavování vlády či řešení vztahu mezi ultraortodoxními Židy a většinou společnosti) a přinést rezolutní kroky i v řešení izraelsko-palestinského konfliktu... Aby ale k takové reformě došlo, bude potřeba nejprve sestavit potřebnou širokou koalici, která prosadí potřebné kroky ... a to nebude rozhodně jednoduché.

Jak vypadají politické nálady v Izraeli podle zatím posledního velkého průzkumu můžete zjistit tady.

úterý 16. října 2012

"Lidé svatých zemí" jsou na světě!

Photographic Book "People of the Holy Lands" are here!  (for English see below)

Není sice nejtlustší, ale je určitě nejhezčí z mých knih - jedná se tentokrát o fotoknížku s černobílými a barevnými fotkami ve čtvercovém formátu. Uvidíte záběry ze života jeruzalémských rabínů a charedim z Mea Šearim, fotografie z Damašku a Bejrútu, židovské čtvrti v Londýně, politickou propagandu v Íránu, vojáky z Kašmíru a mnoho dalších fotek. Fotografie se mi podařilo vybrat a seřadit s asistencí Karla Cudlína, jednoho z našich nejlepších fotodokumentaristů.
K dostání u dobrých knihkupců, možno také objednat se slevou přímo u mě. Jest to ideální dárek pod stromeček!      



Lidé svatých zemí - People of the Holy Lands (kniha vychází v česko-anglickém znění), 
vydává Barrister & Principal, Brno 2012, 
ISBN 978-80-87474-68-6
Doporučená cena: 235,-

People of the Holy Lands - photographic book in Czech and English.

This book could perhaps to be characterized as a "fringe benefit of my travels and researches in the Middle East and in other parts of the world." The book focuses on people from the Middle East – especially members of the Abrahamic religions, Jews, Christians and Muslims – who live in countries where religion plays an important role in everyday life. With the help of my friend and great photographic mentor, Karel Cudlín, I finally managed to pick dozens of images for this book.

pátek 5. října 2012

Rozhovor pro Šekel

Rozhovor pro stránky Shekel.cz

Vážený pane Čejko, v jednom ze svých posledních článků na svém blogu se zamýšlíte nad stavbou kostelů na Blízkém Východě. Dovolím si Vás citovat: „Proč není možné stavět v dnešní Saúdské Arábii kostely?“. Nejde jen o to, že i pro řadu muslimů je přísný saúdský islám až příliš, ale že je možné i odpovědět: „Jednou z hlavních opor saúdského režimu jsou už po desetiletí USA, která se sice křesťanskými hodnotami často zaštiťují, ale s ohledem na jejich zájmy v oblasti pro ně byla spolupráce s ultrakonzervativním režimem vždy výhodnější, než jeho odsuzování.“ Myslíte si, že Barack Obama tomuto napomáhá? Dle mého soudu, se snaží o rovnováhu na Blízkém východě, mám pocit, že se snaží o spravedlnost. Pletu se?

Myslím, že Barack Obama se snaží o poněkud vyváženější přístup USA vůči Blízkému východu než jeho předchůdce, což dal vědět třeba svým káhirským projevem z roku 2009 a později i praktickým přístupem vůči některým děním v rámci Arabského jara. Jinak ale u izraelsko-palestinského konfliktu je ale jeho aktivita velmi nízká. Nesmíme zapomínat, že každý americký prezident se musí držet určité politické linie svých předchůdců a jeho úkolem je především obhajoba amerických zájmů na Blízkém východě, nikoliv dosahování světové spravedlnosti. A mezi americké zájmy mimo jiné stále patří těsná spolupráce se saúdským režimem, a to hlavně z ekonomických důvodů. Americké zájmy zdaleka ne vždy konvenovaly s ideou nějaké obecné spravedlnosti. Taková je ale realpolitika. To také může z části vysvětlovat, proč nedošlo prakticky k žádnému Arabskému jaru v Saúdské Arábii a některých dalších státech Zálivu.

A jak jste na to Vy ve vztahu k USA?

Ameriku jsem měl možnost celkem dobře poznat během několika cest, které jsem tam podnikl. Byl jsem na dvou velkých automobilových cestách po Státech – jedna směřovala z Chicaga do San Francisca, projeli jsme deset tisíc mil a asi 20 států, druhá po východním pobřeží. Předloni jsem absolvoval na pozvání amerického ministerstva zahraničí také velkou studijní cestu po USA, kde jsem strávil skoro týden v nejrůznějších vládních i nevládních institucích ve Washingtonu a další dva týdny na jiných místech po celých Spojených státech. Mám také mnoho amerických přátel – řadu z nich právníků a politologů – se kterými se často o situaci v USA bavím. Takže tolik ve stručnosti k mému vztahu k Americe.

Jsou USA vrchol demokracie, o které Evropa může pouze snít?

Vrchol demokracie nikdy nikde neexistoval ani existovat nebude. Nebyl ve starověkém Řecku či jinde v Evropě a není ani v USA a nikde jinde. Jak říkal můj učitel profesor Vladimír Čermák, podobně jako spravedlnost je i demokracie ideou, ke které se je možné přibližovat, ale nelze jí dosáhnout. Americké a evropské pojetí demokracie má své výhody a zároveň i mouchy. V Americe lze ocenit třeba pro Evropana až nezvykle širokou svobodu slova a na mnoha místech i daleko funkčnější a přirozenější multikulturní společnost než v Evropě. Na stranu druhou některé specifické rysy americké demokracie by v Evropě fungovaly jen velmi obtížně, protože současná podoba Evropy a USA vychází z dost odlišných historických základů. To, že je v Evropě třeba limitovanější svoboda slova a existuje zde propracovanější zákonodárství proti zločinům z nenávisti, má své důvody v holocaustu, genocidách v Jugoslávii apod. S větším krveproléváním se USA na své půdě setkaly naposledy během války Severu proti Jihu a v průběhu indiánských válek v 19. století.

Pokud existuje Bůh, tak musí existovat i Ďábel, nebo ne? Stvořil lásku, ale i nenávist. Stvořil život i smrt. Stvořil klady i zápory. A je pro Vás ten zápor, ta negace, ISLÁM?


Úvahy nad existencí či neexistencí Boha a ďábla nejsou relevantní pro tento rozhovor a je to osobní věc každého člověka. Té další časti otázky moc nerozumím – proč by nějaké náboženství mělo samo o sobě představovat „zápor a negaci“ nebo dokonce „ďábla“? Není to tak dlouho, co si mnoho lidí myslelo o judaismu a židech, jak jsou ďábelští, a všichni víme, jak to dopadlo. Takže takto opravdu o žádném náboženství neuvažuji.

Tak dobře, jaký vztah máte k muslimům? Setkáváte se s nějakými ve svém okolí?

Obecně platí, že si přátele nevybírám podle jejich náboženského přesvědčení ani jejich státního občanství a na základě toho buduji i vztah k nim. Určitě si tak neříkám: „Teď jsem se skamarádil s Izraelcem, tak by to asi chtělo vyvážit nějakým Palestincem“. Jinak na Blízký východ jezdím od roku 1998, navíc poměrně často a zajímám se intenzivně o jeho problematiku. To by pak bylo asi trochu zvláštní, kdybych neznal řadu muslimů, Židů i arabských křesťanů nejen tam, ale třeba i u nás. Komunikuji s nimi, setkáváme se, bavíme se spolu o problémech souvisejících s náboženstvím a politikou, ale třeba i o úplně obyčejných věcech. Kdybych měl na Blízkém východě posuzovat lidi jen podle jejich politického názoru, tak to bych si měl co říct opravdu jen s málokým. Jenže lidé mají mnoho dalších rozměrů, a navíc nemohu nikdy vědět, jaké bych měl já sám názory, kdybych byl celý život na jejich místě.

Ptám se z toho důvodů, že znám několik muslimů, praktikujících i nikoliv, jež jsou velice slušní a poctiví lidé. Přesto v ČR je tu vůči nim stejná nesnášenlivost, jako k Rómům, či jiným menšinám. Chtěl bych, aby každý člověk byl v hodnocení druhých jako Vy, tedy aby poukázal na člověka jako identitu a na základě toho hodnotil, nikoliv dle rasy a předsudků.

Děkuji, ale já myslím, že takto uvažuje řada lidí. Bohužel slyšet jsou vždycky více spíš křiklouni a populisté. Vím, že hodně lidí u nás si zaškatulkuje jiného člověka hned na začátku třeba jen na základě jeho víry, etnicity, politické či státní příslušnosti atd. V tomto mi přijdou Češi dost uzavření  a třeba právě tady by nám mohly být USA vzorem. Jasně, jsme jen lidé a zcela rozumím tomu, že může být pro někoho těžké nevytvořit si předsudky, když má třeba špatné zkušenosti s lidmi z určité etnické nebo náboženské skupiny, kteří bydlí v jeho blízkosti, nebo se s nimi denně setkává. Ale to ani tak na mysli nemám. Spíš mě zaráží, že lidé u nás mají často předsudky i vůči těm, se kterými se prakticky nikdy nesetkali a slyší o nich třeba jen ze zkratkovitého a z kontextu vytrženého zpravodajství v našich mainstreamových médiích, případně z různých zaujatých zdrojů na internetu.

V současné době jsou v ČR hodně diskutované církevní restituce. Má se vracet církvi majetek? A kolik? Vždyť se ani přesně neví, kolik toho církev vlastnila?!


Vnitřní česká politika není oblast mého zájmu a nemám příliš času se jí nějak detailněji zabývat. Někdy před ní dokonce přímo prchám, protože sledovat ten snad ještě prohlubující se postkomunistický marasmus není zrovna obohacující. Zajímají mě ale třeba některé aspekty a vývoj české zahraniční politiky. V aktuální vnitřní politice mě interesují snad jen ty církevní restituce, protože to má přesah do širší diskuse o obecném vztahu náboženství a politiky. Jsem stoupenec názoru, že by církevní restituce měly proběhnout více symbolickým způsobem, než jak zní současný plán. Už teď můžeme vidět, jaké si z restitucí dělají některé strany politikum, a toto může pokračovat dalších 30 let. Nejsem si jistý, jestli výše navracených finančních částek vykompenzuje ztrátu už tak velmi malé důvěry vůči církvím a církevním institucím. Mám za to, že církevní restituce v podobě, v jaké se o nich teď mluví, přispějí ještě k větší sekularizaci v jedné z nejsvětštějších zemí světa. Přitom jistá obroda duchovních hodnot by Čechům nepochybně prospěla.
Děkuji za rozhovor.

Autor: David Fábry, Shekel.cz

čtvrtek 4. října 2012

Sborník o Arabském jaru jako řemen :)

Když jsem asi před měsícem zjistil, s kým jsem se sešel ve sborníku o Arabském jaru, docela jsem se zasmál. Teď se ale jeví tato sestava ještě zajímavější. Nutno uznat, že je to více než reprezentativní názorové spektrum... Co mě taky pobavilo, že editor CEPu nezná ideologii "baasismus" a beze všeho ji opravil na "rasismus" :)