čtvrtek 24. prosince 2015

Proč hrají chasidé o vánocích šachy?

Tušili jste, že někteří chasidé také "slaví" vánoce? Ale značně jiným způsobem než křesťané a vlastně i tak trochu z opačných důvodů. Vzhledem k tomu, že ve středověké křesťanské Evropě docházelo k četným projevům antisemitismu právě v době důležitých křesťanských svátků (židé se například v té době někde nemohli vůbec objevovat na veřejnosti a někdy se během "svátků míru" stali i terčem násilí a pogromů), vznikla v některých západních židovských - hlavně chasidských - komunitách tradice považovat vánoce za dny truchlení nad obětmi křesťanského antisemitismu.

Někteří židovští mystici měli rovněž za to, že se během vánoc zlo kulminuje v plné síle. Z toho důvodu nedoporučovali o vánocích dokonce ani studovat Tóru a na místo toho se věnovat různým světským činnostem: číst například sekulární literaturu (oblíbená byla zvláště kniha kritizující Ježíše zvaná "Sefer Toldot Ješu" - "Kniha pokolení Ježíšova"), hrát šachy, karty, případně trhat toaletní papír na používání během šabatu (trhání toaletní papíru je rovněž považováno za práci a je o šabatu zakázáno). Někteří rabíni vyzývali k sexuální zdrženlivosti během vánoc, neboť se domnívali, že pokud by v těchto dnech došlo k početí, mohl by se narodit odpadlík od víry.  

Vánoce, resp. hlavně štědrý večer, jsou nazývány chasidy jako "nittel nacht". Nejen chasidští cadikové, ale i řada rabínů nechasidských komunit, včetně takových autorit, jako byl prešporský (bratislavský) rabi Chatam Sofer, se k problematice "nittel nacht" vyjadřovalo.  

Navzdory tomu, že řada politiků a spol. dnes mluví o tzv. "židovsko-křesťanské civilizaci", faktem je, že teologické napětí mezi judaismem a křesťanstvím bylo v dějinách velmi silné. Židovské menšiny se uzavíraly do sebe a majoritní křesťané se vůči židům často dopouštěli brutálních činů. V moderní době začal křesťanský antisemitismus ustupovat a mnozí křesťané začali pociťovat vinu za nespravedlnosti páchané vůči židům. Řadu aspektů slábnoucího křesťanského antisemitismu však převzal antisemitismus rasový, který vyvrcholil holocaustem.

Negativní vztah k vánocům se vyvinul hlavně tam, kde byl křesťanský antisemitismus nejsilnější - tedy hlavně ve středověké Evropě. Naopak v sefardských a orientálních komunitách, které žily pod muslimskou nadvládou, se averze ke křesťanství a vánocům nerozvíjela. S emancipací židů a ústupem antisemitismu v některých částech světa zanikala také pomalu tradice "nittel nacht". Přesto ji do dnešních dnů některé chasidské komunity dodržují. Řada židů také tráví vánoce různou odpočinkovou činností a hraním her, což může vzdáleně odkazovat ke zmiňované tradici.

Další zdroje:
Článek na dané téma z The Times of Israel

Ilustrační obrázky: nahoře - Lubavičtí rabíni Josef Jicchak Schneersohn a Menachem Mendel Schneersohn hrají šachy.
dole - Z židovských komunit pochází řada geniálních šachistů (Garry Kasparov, Emanuel Lasker, Michail Tal, Boris Gelfand, Judita Polgárová, pražský Rodák Wilhelm Steinitz, ...) - na fotce hraje osmiletý Samuel Reshevsky, pozdější velmistr, simultánku ve Francii. 

pátek 18. prosince 2015

Žižek v kurdském opojení.

Vyšlo v Deníku referendum (16. 12. 2015)

Slavoj Žižek v nedávno otištěném textu „Potřebujeme se začít bavit o Turecku“ obviňuje mocnosti, hlavně pak Turecko, že jejich boj proti Islámskému státu je pouhým fetišem, za který zakrývají boj proti svým hlavním nepřátelům. Pokud sledujeme praktické aktivity – tedy hlavně bombardování – ze strany Turecka, Ruska i řady dalších zaangažovaných aktérů ohánějících se bojem proti ISIS, lze s Žižkem v této tezi opravdu souhlasit.

Islámský stát je jakousi záminkou, podobně jako byl svého času Bushův „boj proti teroru“ či „hledání Usámy bin Ládina“. Za ty bylo možné skrýt opravdu vše – od bezpráví Guantánama a věznic, které zplodily postavy jako Al-Bagdádí, až po americkou podporu středoasijských diktátorů.

Žižkův závěr ale není konzistentní se zbytkem jeho textu: Turecko, na které má v článku především spadeno, nedávno nesestřelilo ruský letoun útočící na pozice ISIS, jak zmiňuje, nýbrž letadlo, které si vyřizovalo účty právě s Tureckem a jeho chráněnci – syrskými Turkmeny. Není novinkou, že Rusku nejde v první řadě o zničení ISIS, ale o ochranu Asadova režimu.

V textu však najdeme i další sporné věci. Žižkovým koněm v současném syrsko-iráckém konfliktu jsou beze všech pochyb Kurdové, jež považuje za sobě blízké i ideově.

Kurdské hrdinství v nedávných i probíhajících bojích si zaslouží naši úctu. Žižek ale vůbec nebere v potaz, jak nejednotní Kurdové tradičně jsou ani jak rozporuplné jsou kurdské frakce či někteří polní velitelé. Například letos v listopadu, při zpětném dobývání strategického města Sindžár z rukou ISIS, se různé kurdské frakce dostaly do vážných vzájemných konfliktů – a to ještě nejsou zdaleka všechna kurdská teritoria osvobozena.

Další otázka zní: proč by vlastně Kurdové měli být hlavním koněm Západu v boji proti ISIS? Žižek není sám, kdo v ně dnes klade svoje naděje. Podle představ mnohých Zápaďanů by to měli být právě – nám najednou tak blízcí (asi jako Ukrajinci) – Kurdové, kteří, vyzbrojení západními zbraněmi, budou nasazovat v pozemních bojích životy a vytahovat kaštany z ohně za ty, kteří mají na současné situaci lví podíl.

Rozděl a panuj

Právě západní politika výběru různých blízkovýchodních klientských skupin k prosazování vlastních zájmů je jednou z prapříčin řady probíhajících konfliktů v tomto regionu. 

V období mezi první a druhou světovou válkou byli mistry rozvratu tradičních blízkovýchodních vazeb především Britové a Francouzi, a to hlavně ve stylu „rozděl a panuj“. V regionech rozprášené nadnárodní Osmanské říše si vybírali k protežování nejrůznější etno-náboženské minority či různé klany, které do té doby žádnou politickou moc neměly. Ty začaly na nových mandátních územích prosazovat západní zájmy a v jejich rámci pacifikovat etnické většiny. V Libanonu tak západní podporu získali křesťanští maronité, v Iráku menšinoví sunnité, v Sýrii Alávité, v Palestině evropští sionističtí Židé.

Pokud sledujeme aktivity ze strany Turecka i Ruska ohánějících se bojem proti ISIS, lze s Žižkem souhlasit. Filozofická superstar si však idealizuje kurdské hnutí a přehlíží jeho vnitřní rozpory.

Pokud se dnešní Kurdové nechají zbraňovými a finančními dodávkami od Západu zmanipulovat do podobné role, mohou v budoucnu očekávat vleklé problémy nejen oni sami, ale celý region bude i nadále čelit rozvratu politikou Západu. 

Pro Kurdy bude výhodné vytlačit ISIS z tradičních kurdských teritorií a zajistit bezpečí svých jižních hranic. Neměli by se ale nechat vmanipulovat do nějaké válečné kampaně, ve které by expandovali dále na území osídlená tradičně sunnitskými Araby – což jsou hlavně dnešní území pod kontrolou ISIS. Vytvářeli by tak další dlouhodobá napětí. Podobnou chybu už lze ostatně pozorovat na opačné straně Iráku, kde irácké sunnitské Araby pacifikuje irácká armáda s převahou šíitů.

Jak zmiňuje Pavel Barša v jednom ze svých posledních textů, řešení problému ISIS bude spočívat hlavně ve vyřešení sunnitského problému v regionu. V Sýrii se stali sunnité párii už za francouzského mandátu po první světové válce, v Iráku až mnohem později - po rozbití Saddámovy administrativy v roce 2003. ISIS je tak možné vidět i jako extrémně radikální vyústění problému ostrakizace syrských a iráckých sunnitů, který se slil do jednoho velkého regionálního průšvihu. 

Zdaleka ne všichni sunnité v regionu ISIS podporují a řada z nich mu padla přímo za oběť. Přesto spočívá řešení problému ISIS v poskytnutí alternativního konstruktivního řešení právě sunnitům. V regionu jsou jednak početně nejsilnější a dále se ISIS také snaží prezentovat svůj program právě sunnitsky (šíité a jinověrci jsou úhlavní nepřátelé ISIS). Ve stejnou chvíli však bude třeba dbát na to, aby se ani ostatní důležité komunity neocitly v nerovnováze vůči sunnitům.

Celkově bude nalezení rovnováhy pro Blízký východ nesmírně složitý úkol, který možná potrvá i celé generace. Jednostranná podpora jakéhokoliv etnika však sama o sobě těžko povede k dlouhodobé stabilitě. 

neděle 13. prosince 2015

Rozhovor o postavení žen v Saúdské Arábii a na Blízkém východě

Komentář ke komunálním volbám v Saúdské Arábii, kde mohly poprvé v saúdské historii volit a kandidovat ženy a také obecně k postavení žen na Blízkém východě. Vyšlo na iDnes 12. 12. 2015. 

Myslíte, že současné volby jsou první krok, který ženám otevře dveře i k vyšším rozhodovacím pozicím?

Kromě zmíněného poradního sboru zatím ve vysoké saúdské politice zatím nejsou zastoupené vůbec. Teoreticky to možné je, ale myslím, že to je nyní velmi předčasná úvaha. Vysoká politika se v Saúdské Arábii navíc dělá především na úrovni velké královské rodiny. Většinu významných funkcí v podstatě zastávají příbuzní. Současné komunální volby jsou proto opravdu spíše symbolické gesto.

Ženám v Saúdské Arábii jsou upírána práva v řadě dalších oblastí. Platí stále, že nesmějí řídit auto, bez mužského povolení nesmí podstoupit operaci či vycestovat ze země?

Ano. Probíhaly tam různé pokusy o změny. Aktivistky se například pokoušely o omezení zákazu řízení žen. Ale naprostá většina zákazů a omezení žen v Saúdské Arábii stále platí. Je to výrazně patriarchální společnost, navíc formálně následující jednu z nejpřísnějších interpretačních škol islámu - wahábismus. Ženy jsou v ní velmi závislé na manželech, případně na svých otcích a bratrech.

Jaká je obecně v současné době situace ženských práv v zemích Blízkého východu? Přibližují se postupně ideálu svobody a rovnosti všech lidí?

Mezi jednotlivými zeměmi jsou velké rozdíly. V některých je vysoký stupeň sekularizace. Jednou z nejvíce liberálních zemí, kde se pozice ženy hodně přiblížila Západu, je Tunisko. Je to také v podstatě jediná země, kde Arabské jaro skutečně podnítilo trvalejší pozitivní změny a kde se situace nezvrátila podobně jako v Egyptě nebo v Sýrii. Je i řada dalších sekulárnějších zemí muslimského světa, kde byla situace ženských práv mnohem lepší. Je možné zmínit Libanon, Palestinu, kde jsou ale velké rozdíly mezi modernějším Západním břehem a konzervativní Gazou, a také předválečnou Sýrii.

V muslimském světě jsou obvykle také velké rozdíly mezi městem a venkovem. Ve velkých městech nebo v některých jejich čtvrtích, třeba v Káhiře či Damašku, je často život velice blízký tomu, jak jej známe na Západě. Pak jsou ale i konzervativní čtvrti a především venkov, kde může být situace úplně jiná a vztah mužů a žen je tam daleko tradičnější. Tyto rozdíly mezi venkovem a městem už v Evropě tolik necítíme, protože se role žen a mužů ve 20. století značně vyrovnala. Ale když se podíváte třeba na Sicílii, do Řecka nebo na Balkán, tak i tam jsou rozdíly, které třeba už u nás nebo v západní Evropě prakticky neexistují.

Které země jsou naopak vedle Saúdské Arábie vnímány jako jedny z nejkonzervativnějších a nejvíce omezujících ženská práva?

Především další arabské země Perského zálivu. A vedle Saúdské Arábie je pak často v západních médiích zmiňován Írán. Tyto dvě země spolu hodně soupeří jako regionální velmoci. Írán je často zmiňován negativně proto, že u žen legislativně vynucuje pokrývku hlavy. Na druhou stranu je Írán v postoji k ženám i v dobách po islámské revoluci v roce 1979 v mnoha ohledech daleko liberálnější než Saúdská Arábie. Ženy jsou zde na tom lépe například v oblasti vzdělání, v politických právech i v jiných oblastech. Na vysokých školách tam dokonce údajně studuje i více žen než mužů. Íránky nejsou také tolik závislé na svých mužích, otcích a bratrech.

Ale i tady jsou některé konzervativní omezení, například  zmiňovaný zákonem vynucovaný šátek. Je ale pravda, že íránské ženy ho hodně obcházejí. Některé nosí šátky více méně jen symbolicky, někdy není ani vidět, že šátek mají. Ale opět i v Íránu jsou velké rozdíly mezi Teheránem a velkými městy na straně jedné a venkovem, kde nosí ženy nejčastěji čádor. To je černý plášť, který zahaluje celé tělo s výjimkou obličeje.

Působí tam stejně jako v Saúdské Arábii náboženská policie?

Ano, jsou tam podobné orgány, ale situace se v Íránu také v tomto ohledu poměrně uvolnila. Byl jsem tam letos po šesti letech a posun byl viditelný. Dnes už íránské orgány, které plní úkoly „mravnostní policie“ nejsou tak represivní, jako byly například v 80. letech.

Jak rozšířený je v muslimských zemích ženský aktivismus a feministická hnutí?

V liberálnějších zemích, jako je Tunisko, Palestina a Libanon, je ženských hnutí hodně a působí relativně svobodně. Objevují se ale i v Saúdské Arábii a jiných konzervativních zemích. Hodně tomu pomohl rozvoj sociálních sítí. Aktivistky mohou více komunikovat, což je důležitá složka v prosazování ženských práv. Tím, že je jejich pohyb omezený, tak musí trávit hodně času doma - ale zároveň alespoň jejich komunikace na internetu nebývá omezena, čehož intenzivně využívají.  

Jsou na Blízkém východě státy, kde již ženy zcela aktivně spoluutváří společenské dění a zastávají vysoké rozhodovací funkce?

V některých muslimských zemích ženy dosáhly nejvyšších pozic. Například v Pákistánu byla v minulosti dvakrát premiérkou Bénazír Bhuttová. Turecko mělo v devadesátých letech premiérku Tansu Çillerovou. V celé řadě zemí také působily nebo působí v parlamentech poslankyně. Zajímavé je, že Bahrajn v letech 2008 až 2013 jmenoval na pozici velvyslankyně v USA místní bahrajnskou Židovku Hudu Ezra Núnú.

Jsou podle vás tyto liberální tendence snahou přiblížit se Západu? Nebo si ženy jednotlivá práva musí skutečně prosadit samy?

Určitě to vychází z moderní Západem inspirované části společnosti, která je do nějaké míry přítomná v každé muslimské zemi. Jsou to především mladí lidé ve městech, kteří mají kontakt se Západem, případně studují na nějakých pobočkách místních západních univerzit, jako je například The American University v Káhiře. Také díky sociálním sítím a možnosti snadněji komunikovat se zahraničím se tato modernizovanější prozápadní část společnosti stále zvětšuje. To ale neznamená, že by tradiční společnost nebyla stále velice silná, případně dominující.

Evropané muslimské země často vidí jako nějaký monolit a nevnímají hluboké rozdíly v jejích společnostech. Na jednu stranu najdeme v arabském světě hlavně na venkově stále velice konzervativní obyvatelstvo, avšak v městech žijí velice moderní, kultivovaní a vzdělaní lidé.

Tázala se: Zdeňka Trachtová

pondělí 7. prosince 2015

Přednáška "Od Lawrence z Arábie po Al-Bagdádího"


Jak vznikly hranice současného Blízkého východu? Jak nacionalismus a evropské ideologie ovlivnily blízkovýchodní politiku? Jak vznikly na Blízkém východě sekulární autokracie a proč jim začal často konkurovat islám a islamismus? Z čeho pramení ideologie tzv. Islámského státu?

Středa, 9. prosince 2015, 19 hodin 
Kavárna PRAHA/Fórum pro architekturu a média 
Husova 18a, Brno  

Facebook akce 

neděle 29. listopadu 2015

Izrael a Palestina - aktualizované 4. vydání

Přehledně zpracovaný vývoj izraelsko-palestinského konfliktu - tentokrát i s aktualizačním dodatkem do podzimu 2015. 



Nakupujte buď u dobrých knihkupců a nebo ještě lépe přímo u mě na adrese cejka@iir.cz. 
Cena se slevou - 250,- za kus. 

Rád zaopatřím autogramem či věnováním pro vaše drahé přátele, děti, rodiče, partnery, tcháňata či vaše oblíbené sekulární nebo náboženské autority!

sobota 21. listopadu 2015

Aktuální mapy konfliktu v Sýrii a Iráku/Up-to-date maps of conflict in Iraq and Syria

    Situace v Sýrii na začátku listopadu 2015. 
Nejdůležitější oblasti - s výjimkou Aleppa - jsou pod kontrolou Assadova režimu (červená). Oblast ovládaní ISISem (šedá) je sice velmi rozlehlá, jedná se ale z velké části o poušť, případně spíše periferní oblasti Sýrie. 

Situace v Iráku na začátku listopadu 2015. 
Na rozdíl od Sýrie kontroluje ISIS v Iráku několik důležitých měst, včetně Mosulu. 

Nálety na Sýrii včetně francouzských náletů po pařížských útocích (modré hvězdy). 
Všimněte si, že ruské nálety (růžové hvězdy) zasahují území ISISu jen sporadicky. Naopak útoky na oblasti kontrolované roztříštěnými protivládními rebely (část z nich podporuje Západ) jsou velmi časté.

Syrští uprchlíci - vnitřní i zahraniční (srpen 2015)

Mapa syrské uprchlické krize.
Situace na konci léta 2015. Bližší informace k mapě zde.

Pachatelé násilí v Sýrii 

Počet evropských radikálních džihádistů, kteří odešli bojovat za ISIS. 
Vzhledem k počtu obyvatel konkrétních zemí jich je nejvíce z Belgie (30-40 na 1 milión Belgičanů). Žluté obdélníčky ukazují přibližnou cenu nelegálně zakoupeného samopalu v té či oné zemi. 

Aktivita radikálních džihádistických skupin sympatizujících s ISISem v regionu Blízkého východu (mimo syrsko-irácké území).
Spodní graf pak ukazuje počet obětí ISISu, jeho předchůdců 
a spřízněných skupin.  

Terorismus v Evropě po 11. září 2001 a jeho pachatelé. 
Radikální džihádisté jsou červeně, ostatní skupiny a jednotlivci (např. Breivik) modře. U některých teroristických činů byl motiv nejasný (hnědo-šedá).

Teroristické útoky v západní Evropě v širším historickém kontextu.
Bylo už i výrazně hůře. 

pátek 20. listopadu 2015

Změní pařížské útoky postup v Sýrii?

Jistý odstup od děsivých pařížských útoků dává možnost podívat se na jejich širší souvislosti a upřesnit některé skutečnosti i perspektivy. V mnoha komentářích zaznělo, že se v Paříži jednalo „o novou teroristickou strategii útoků“. Jejich autoři měli zřejmě na mysli fakt, že v případě útoků na Charlie Hebdo se jednalo o cílenější útoky na určité symboly démonizované radikálními islamisty – časopis karikující islám či židovské komunity. Je skutečně pravda, že oproti Charlie Hebdo byla volba pařížských cílů daleko více zaměřená na běžnou populaci. Nelze ale zapomínat na to, že ve velmi podobné duchu, jako pařížské krveprolévání, se nesly útoky v Madridu a v Londýně z let 2004 a 2005. Ty neútočily na žádné symbolické cíle, ale snažily se usmrtit co největší počet zcela náhodných osob, které se shodou okolností nacházely v dopravních prostředcích. Jediným – a velmi důležitým – rozdílem mezi dřívějšími útoky a současnou Paříží je jejich autor. Zatímco dříve byly podobné metody útoků doménou Bin Ládinovy Al-Káidy, dnes se jedná o sympatizanty entity, která sama sebe nazývá „Islámský stát“ (ISIS). Al-Káida je ideovou matkou ISIS a ten je naopak jejím dítětem. Nutno ale říci, že tento zhoubný potomek se vůči svému rodiči vzepřel, matky se zřekl a vydal se na vlastní, ještě děsivější cestu. 

Kdo by v době Bin-Ládina řekl, že může vzejít ještě hrozivější organizace? A je naopak možné očekávat, že může v budoucnu vzniknout ještě nebezpečnější subjekt, než současný ISIS? Ten je oproti Al-Káidě více nebezpečný v tom ohledu, že na rozdíl od ní ovládá vcelku jasně definované teritorium. To je navíc z pohledu Evropanů mnohem blíže k nim, než tisíce mil vzdálené kaverny na pomezí Afghánistánu a Pákistánu. ISIS dodnes vykonávala svůj brutální teror hlavně na „vlastním“ území, maximálně v jeho relativně blízkém okolí (např. v jižním Turecku). To že je teď už schopen útočit i ve větších vzdálenostech, je příznakem vzestupu akceschopnosti, a tedy i znamením toho, že pouhé bombardování ISIS je neúčinné. Útok na jedno z center Západu a zároveň exploze ruského letadla (způsobená nejpravděpodobněji rovněž ISIS) by mohla konečně donutit konkurující si velmoci k efektivní spolupráci na likvidaci ISIS – nejspíše formou koordinované pozemní operace. Dosud totiž šlo hlavně o vyřizování si vlastního byznysu pod rouškou boje proti ISIS. Ale i když se – pevně doufejme – mocnosti nakonec dohodnou a ISIS začne reálně ztrácet půdu pod nohama, nelze zapomínat, že zde je kromě dalších nebezpečných skupin a milicí stále i režim Bašára Assada. Ten bez pozornosti médií více i méně tiše likviduje na svém teritoriu mnohem větší množství lidí, než celý ISIS. Oproti islamistickému kavazistátu však má odlišnou strategii a neprezentuje videa ze svých zvěrstev halasně na Facebooku a YouTube.  

Vyšlo v Deníku (20. 11. 2015). 

pondělí 16. listopadu 2015

Ploty na hranicích extrémisty neodradí

Jsou podle vás pařížské útoky koncem svobodného pohybu po Evropě, respektive koncem Schengenu? Měla by se teď vnější hranice EU uzavřít?

Bylo by omylem domnívat se, že by uzavřením volného pohybu v Evropě došlo k výraznému omezení mobility extremistů. Ti lidé mají za sebou sofistikovanou a velmi bohatou mašinérii, skrze kterou si mohou vyřídit falešné doklady, pasy, víza atd. a mohou se – na rozdíl od naprosté většiny uprchlíků – pohybovat poměrně luxusním způsobem.  

Atentátníci byli mladí lidé, velká část z nich se patrně narodila v Evropě. Proč v posledních letech podléhají mladí lidé radikálnímu islámu, je to deziluze z vlastního života? Z toho, že Evropa je nepřijala za své?

Důvody mohou pramenit ze sociálního vyloučení, mohou být extrémním vyjádřením rebélie proti generaci rodičů či proti politickému systému a Západu, jako takovému. Příčiny příklonu extrémismu mohou souviset i s psychickým stavem konkrétního jedince či se subjektivně-deformovaným viděním reality – například když se dostanou pod vliv radikálního duchovního. Může tu ale hrát roli třeba i touha po dobrodružství v řadách radikální organizace, láska ke zbraním a násilí... Jindy hraje roli obyčejná hloupost či horší povahové rysy. Nejedná se tak o specifikum jednoho náboženství, ale celého lidského pokolení. Vzpomeňme si na to, proč tak mnoho „mladých, vzdělaných, a křesťanskou tradicí kultivovaných“ Evropanů dobrovolně vstupovalo do jednotek SS za druhé světové války. Jen pro zajímavost – a nedávám to jako žádnou analogii – jedni z posledních esesáků, kteří hájili v roce 1945 Hitlerův bunkr, byli Francouzi – členové divize SS „Charlemagne“. Naopak v De Gaullově Armádě Svobodné Francie, která bojovala proti Hitlerovi, tvořili velkou část vojáků muslimové – hlavně Alžířané a Senegalci.

Část atentátníků prochází školením v cizině. Kdo jim takové výjezdy platí a kdo je dnes obecně největším „sponzorem“ Islámského státu (IS)?

Předpokládá se, že mezi zahraničními sponzory sunnitského ISILu jsou hlavně subjekty z některých sunnitských států Arabského poloostrova. Ty využívají ISIL jako nástroj v boji proti íránskému – a tedy i šíitskému – vlivu a pro oslabení celé osy „Írán - Assadova Sýrie - Hizballáh“. ISIL má ale i dost vlastních zdrojů – obchoduje načerno s ropou, zbraněmi, drogami i dalšími výnosnými komoditami.  
Šéf Evropské komise Juncker řekl, že by jednotlivé státy neměly přestat s příjmem uprchlíků. Souhlasíte s takovým názorem?

Evropská unie jako celek a její jednotliví členové by v první řadě měli přispět k vytvoření zcela jasné a jednotné koncepce ve věcech uprchlictví. To co se letos dělo ve věci uprchlíků ze strany Unie i ze strany některých evropských států, bylo často velmi nesystémové, chaotické a někdy i velmi kontroverzní. EU by měla využít toho, že v zimních měsících uprchlická vlna zřejmě poleví a zapracovat na koncepci efektivního řešení uprchlictví i na její realizaci. Měla by rovněž lépe spolupracovat se státy mimo EU, přes které uprchlíci do EU přicházejí.      

Uspíší pařížské útoky možnou pozemní operaci koalice států proti IS? Není postoj Evropy příliš laxní a pomalý?

Je to možné, ale domnívám se, že ani teď se nikomu příliš do pozemní operace nebude chtít. Je totiž jasné, že by se taková akce neobešla beze ztrát na životech vojáků. A ISIL se nepochybně už nemůže dočkat, až mu nějaký západní pěšák padne do rukou. Dobře totiž ví, co udělají se západním veřejným míněním záběry spektakulárních poprav evropských či amerických vojáků: vyděšená veřejnost bude okamžitě požadovat stažení „našich chlapců“ a politici, kteří je tam vyslali, se ocitnou v blamáži a prohrají další volby. Takže vlastně zatím všichni čekají, až něco udělá ten druhý – a nikdo nakonec neudělá nic průlomového. Respektive pod rouškou boje proti ISILu si zatím mnoho států vyřizuje vlastní agendu – to je případ Ruska, Assadovy Sýrie, Turecka a zřejmě i dalších států a velmocí.  

Vyšlo v Deníku (16. 11. 2015)

čtvrtek 12. listopadu 2015

Sekery, nože a velký muftí

Letošní podzim se opět do médií po delší odmlce dostal izraelsko-palestinský konflikt. V době, kdy je část Blízkého východu v plamenech, ustoupil tento spor poněkud do pozadí. Svým způsobem je to logické, protože věci, které se odehrávají v současné Sýrii a Iráku, ho svojí brutalitou opravdu mnohonásobně převyšují. Mohou mít také na region daleko širší dopad, než dlouhodobý a rozvlekle zahnívající izraelsko-palestinský spor, kde už léta nedochází k žádným zásadním posunům. Navíc dění v Izraeli a Palestině ani nijak hlouběji neovlivňují současnou uprchlickou krizí v regionu a v Evropě.

Nyní ale přeci jen spor ve Svaté zemi znovu zaujal mainstreamová média. Jedná se o další projev toho, co bývá novinářskou hantýrkou někdy označováno jako „tichá intifáda“, „intifáda nožů“ atd. Tyto žurnalistické neologismy dokáží do jisté míry krátkodobě vzbudit pozornost, stěží jsou ale schopny popsat hlubší realitu konfliktu. Je ale fakt, že hlavně v oblasti Jeruzaléma se v uplynulých týdnech a měsících rozpoutala vlna násilí, která se projevila řadou brutálních útoků ze strany palestinských radikálů (úmyslně nebudu používat kolektivní mediální zkratku „Palestinci“ ani „Izraelci“) za pomoci chladných zbraní, hlavně nožů a seker. Videozáběry pouličních kamer také zdokumentovaly velmi násilné zločiny a hlavně židovští Jeruzalémané v posledních týdnech opět pocítili pocit nebezpečí ne příliš vzdálené tomu, kdy po roce 2000 vybuchovaly v jeruzalémských ulicích sebevražedné bomby Hamásu. Přesto je u nás prezentovaný obraz opět jen výsečí izraelsko-palestinské reality.     

Hlubší příčiny současných násilností nespočívají v nějaké kolektivním a bytostném předurčení Palestinců k násilí, jak se někteří lidé domnívají, ale už zmiňovaném dlouhodobém zahnívání izraelsko-palestinského konfliktu. Ten přestal být už dávno systematicky řešen a řada jeho aspektů se naopak v mezidobí plíživě zhoršovala, což však už mediální mainstream příliš nezajímá. To se projevuje na izraelské straně mj. pokračováním výstavby osad a radikalizací osadníků, na straně palestinské zase periodickými výbuchy násilí podobným dění v posledních týdnech. Oproti první a druhé intifádě, za kterými stály konkrétní osobnosti či hnutí, se ukazuje, že současné útoky postrádají centrální koordinaci a i v jiných ohledech se od „velkých“ intifád odlišují.  

Je zde jednoznačná subjektivní vina konkrétních pachatelů teroristických útoků, kteří by měly být spravedlivě potrestáni bez ohledu na to, jestli se jedná o extrémisty z jedné či druhé strany. Pak je zde ale i širší vina politická – vina za situaci, ve které vyrůstají na straně jedné zabijáci se sekerami a noži a na druhé zase ne až tak odlišná sorta lidí pocházejících hlavně z některých židovských osad na Západním břehu a v určitých případech i oblečených do armádních uniforem a se špičkovou výzbrojí. 

Deficity demokracie 

Politická situace Izraele a Palestiny je z logiky věci způsobena hlavně postupy a interakcemi politiků a stran, respektive hnutí – více i méně radikálních. Je pravda, že tyto politické subjekty jsou primárně dosazovány k moci prostými Izraelci a Palestinci ve volbách. Polehčující okolností ale pro prosté voličstvo budiž fakt, že deficity demokracie na obou stranách roli běžných občanů snižují. Na rozdíl od většiny západních demokracií je ta izraelská vysoce fragmentovaná do velkého množství stran a stále vznikajících a zanikajících frakcí. Povolební koaliční handlování je tak pro běžné voliče často daleko méně přehledné a srozumitelné, než v řadě jiných demokracií. Marginální politická uskupení získávají v Izraeli velmi často daleko výraznější koaliční potenciál, než by si za své výsledky zasluhovala. Jednou z takových izraelských skupin, které jsou sice početně stále sice výrazně menšinové, ale přesto v politice neustále více posilující a ovlivňující podobu izraelsko-palestinského sporu, jsou osadníci ze Západního břehu. Jejich mluvčími už tak dávno nejsou jen opoziční politici a různí undergroundoví rabíni, ale přímo ministři izraelských vlád – a čím dál tím více i sám premiér „Bibi“ Netanjahu. Ten navazuje na politiku svých předchůdců Begina a Šamira z 80. let. A ti zase vycházeli z ideologie, kterou ve 30. letech koncipoval radikální politik Vladimír Žabotinský, podle kterého jedinou věcí, která na Araby platí, je pouze tvrdá síla a pomyslná "železná zeď".   

V palestinské politice je sice na výběr z podstatně méně stran a hnutí, ale pro změnu se tam volby konaly naposledy v roce 2006. To je hlavně důsledek napětí mezi Fatahem a Hamásem, což jsou hegemonická politická hnutí (první na Západním břehu, druhé v Gaze), které stále nemají v palestinské politice žádnou výraznou politickou alternativu. Podpora násilí a fundamentalismu ze strany Hamásu je obecně známá skutečnost, která nepotřebuje podrobnějších komentářů. Oproti tomu palestinský prezident Abbás (který je de facto vládcem jen na Západním břehu, nikoliv v Gaze) je jednoznačně konstruktivnější než Hamás. To ostatně zcela aktuálně potvrdila i zpráva vnitřní bezpečnostní služby Šin Bet, podle které Abbás určitě nestojí za podněcováním násilností „intifády nožů“, ba dokonce se jim snaží čelit. U některých dalších palestinských politiků v jeho okolí to však již neplatilo. Právě neschopnost držet radikály na Západním břehu a v Jeruzalémě na uzdě je dlouhodobě Abbásova hlavní slabost. Tato jeho vlastnost není po odchodu vysoce autoritativního Arafata ani tak jeho osobní vinou. To sice může být jemu samému útěchou, Palestincům ale absence silného a zároveň konstruktivního politického vůdce, schopného zkrotit radikály, dlouhodobě škodí. Pro vyváženější obraz je ale třeba zmínit i fakt, že na Abbáse netlačí jen korupčníci a radikálové z Fatahu. I z izraelské strany je pod silným tlakem Netanjahua, který se nikdy příliš netajil tím, že mírový proces není jeho šálek kávy a že Izrael mírová jednání s Palestinci vlastně ani příliš nepotřebuje.

Izraelská nacionalistická pravice – dlouhodobě v čele s Bibim – je pro izraelsko-palestinské urovnání velmi destruktivní. Pokud na ni nebude činěn enormní tlak ze strany USA (které má dnes jiných zahraničněpolitických problémů opravdu dost), bude se konflikt vždy snažit řešit spíš z pozice síly a za pomoci lží a fabulací. Naposledy to ukázal velmi medializový Netanjahuův výrok z letošního října, kdy se pokusil v jednom ze svých bonmotů svalit výraznou část viny za holocaust na velkého Jeruzalémského muftího z doby britského mandátu Palestina. To sklidilo velkou nevoli nejen ze strany historiků holocaustu, ale i od současných německých politiků, kteří si nepřáli zlehčovat německou vinu za holocaust za pomoci účelových dezinterpretací. Bibi si byl určitě vědomý překrucování faktů o jinak velmi temné postavě palestinských dějin. Ve skutečnosti mu šlo spíše o vypuštění pokusného balónku, jak daleko si může dovolit zajít v démonizaci současných Palestinců, aby co nejvíce zkomplikoval resuscitaci mírového procesu.  

Pokud bude Bibi nadále setrvávat v premiérském křesle, bude stále pravděpodobnější, že Izrael nakonec nejen fyzicky skončí za Žabotinského "železnou zdí". Naopak Palestinci budou s politiky Abbásova formátu a s Hamásem jako militantní opozicí odsouzeni do současné nepříliš vlivné role, která bude navíc stále více komplikována nekontrolovatelnými výbuchy násilí palestinských radikálů.

Sečteno a podtrženo: Izraelci i Palestinci by měli současnou garnituru politiků co nejdříve nahradit schopnějšími a moudřejšími politiky … Pokud ale přihlédneme k reálné situaci, je taková varianta vývoje velmi nepravděpodobná, až utopická. 

Vyšlo ve zkrácené verzi v časopise A2 (č. 23, 2015)

sobota 31. října 2015

A New Book: Rabbis of our Time

Rabbis of our Time: Authorities of Judaism in the Religious and Political Ferment of Modern Times.  

By Marek Čejka and Roman Kořan

Series: Routledge Jewish Studies Series
Hardcover: 240 pages
Publisher: Routledge (October 28, 2015)
Language: English
ISBN-10: 1138813168
ISBN-13: 978-1138813168

The term ‘rabbi’ predominantly denotes Jewish men qualified to interpret the Torah and apply halacha, or those entrusted with the religious leadership of a Jewish community. However, the role of the rabbi has been understood differently across the Jewish world. While in Israel they control legally powerful rabbinical courts and major religious political parties, in the Jewish communities of the Diaspora this role is often limited by legal regulations of individual countries. However, the significance of past and present rabbis and their religious and political influence endures across the world.

Rabbis of Our Time provides a comprehensive overview of the most influential rabbinical authorities of Judaism in the 20th and 21st Century. Through focussing on the most theologically influential rabbis of the contemporary era and examining their political impact, it opens a broader discussion of the relationship between Judaism and politics. It looks at the various centres of current Judaism and Jewish thinking, especially the State of Israel and the USA, as well as locating rabbis in various time periods. Through interviews and extracts from religious texts and books authored by rabbis, readers will discover more about a range of rabbis, from those before the formation of Israel to the most famous Chief Rabbis of Israel, as well as those who did not reach the highest state religious functions, but influenced the relation between Judaism and Israel by other means. The rabbis selected represent all major contemporary streams of Judaism, from ultra-Orthodox/Haredi to Reform and Liberal currents, and together create a broader picture of the scope of contemporary Jewish thinking in a theological and political context.

An extensive and detailed source of information on the varieties of Jewish thinking influencing contemporary Judaism and the modern State of Israel, this book is of interest to students and scholars of Jewish Studies, as well as Religion and Politics.

See more on Routledge pages.
Purchase on Amazon (including Kindle edition)

Reviews: 

A useful source for those interested in contemporary Orthodox Judaism. An insight into an unknown world often deemed forbidding and inaccessible.
            Yakov Rabkin, Professor of Contemporary Jewish History, University of Montreal.

Rabbis of Our Time presents informative portraits of over 50 prominent rabbinic personalities, primarily Orthodox (hence male) leaders, who have influenced the religious and political lives of modern Jews. In accessible language, the authors place each figure in his historical context and explain how he shaped the thinking and practice of fellow Jews. In the political climate of the 20th and early 21st centuries, rabbis in Israel and the Diaspora have exercised considerable influence, which makes this overview, with references provided for further reading, a distinctly helpful resource for Jews and non-Jews alike.
             Yehezkel Landau, Associate Professor of Interfaith Relations, Hartford Seminary.

Authors.

Autographing of the book in Jerusalem :)

pátek 16. října 2015

ÍRÁN 2015: Koketně spuštěné šátky, hipsteři a uvolnění

Rozhovor pro internetový časopis Mezinárodní politika (vyšlo 15. 10. 2015)

Írán jste navštívil už dvakrát – v roce 2008 a nyní. Jak se země za sedm let změnila? V čem je rozdíl nejpatrnější?

Na první pohled se dá všimnout velkého stavebního boomu v okolí velkých měst. Třeba za Teheránem vznikají celá nová paneláková sídliště. Rozvíjí se také vlaková doprava – například k pobřeží Kaspického moře se přes hory buduje nákladná nová železnice, na které je mnoho tunelů a viaduktů. Takové obří projekty v současnosti po světě zase tak často neuvidíte. Na mnoha místech země je také patrné, že tam probíhá systematické zalesňování. Zlepšila se taky infrastruktura měst a třeba tamní parky nabízí dnes možností rekreace, které by leckterý český park mohl těm íránským závidět. Jen jako příklad - takové množství cvičební strojů, šachovnic, pingpongových stolů jsem ještě v parcích v žádné zemi neviděl. A cvičili na nich, nebo si hráli, kluci i holky, děti i dospělí, hipsteři i penzisté.

Získat turistické vízum bylo obtížnější tehdy, nebo nyní?

Je to určitě jednodušší dnes, protože je možnost získat krátkodobé turistické vízum přímo na teheránském letišti. Platí dva týdny a je vystavené na počkání. Více o vízech píši zde.

Je v nabídce zboží v obchodech vidět vliv ekonomických sankcí?

Ano. V obchodech je poměrně málo západního zboží. Ve velkých městech ale najdete obchody, kde ho mají. Často jsou však západní věci dost drahé. V Íránu se dá koupit takřka všechno, ale musíte vědět kam zajít a mít na to peníze. Západní zboží si tak mohou dovolit například někteří bohatí lidé ze severního Teheránu, kde najdete i ty nejluxusnější současné vymoženosti, super-drahá auta atd.

Místo Západu se Írán obrátil v ekonomické spolupráci na Čínu. Je to patrné i na pultech obchodů nebo například na ulicích?

Tradiční íránské bazary jsou zaplavené levným čínským zbožím, ale tak je to i jinde ve světě. Je možné si všimnout i různých větších čínských investic – například na výstavbě a provozu teheránského metra se výrazně podílely čínské firmy. Je ale možné sledovat i angažmá firem ruských, hlavně v regionu Kaspického moře.  

Během minulé i současné cesty jste hovořil s mnoha obyčejnými Íránci. Co jim nejvíce vadí na íránské politice, potažmo politice světového společenství vůči Íránu?

Neprováděl jsem samozřejmě žádný sociologický průzkum, ale i tak jsem vysledoval určité tendence. Na první pohled si je možné všimnout, že třeba řadě žen vadí povinné zahalování šátkem, což je vidět ze stylu nošení, který je někdy opravdu symbolický. Pokud například ženy studují na školách či pracují ve státních institucích, musí často nosit nepohodlné černé oděvy a hidžáby. Bylo tak často poznat, že některá děvčata skoro komplet zahalená do černých hábitů nebyla zdaleka tak zbožná, než jak by mohla působit na první pohled. Hodně mladých lidí si také stěžovalo, že cestování do zahraničí, hlavně na Západ, je – hlavně skrze obtížně získatelná a drahá víza – stále velmi složité.

Co se týká kritiky Íránců vůči Západu, tak řadě lidí vadily povrchní postoje, které vyvolávají západní masmédia o Íránu jako celku. Ty často hází všechny Íránce do jednoho velkého fundamentalisticko-nukleárního pytle. Takřka každý Íránec přitom upozorňoval na skutečnost, že Írán je daleko pestřejší a složitější, než si většina lidí představuje a že řada mladých lidí a obyvatel měst má velice podobné postoje a životní styl, jako má podobná skupina lidí v západní Evropě.

A v této souvislosti jsem si vzpomněl na dvě zajímavosti pro Čechy: v jedné teheránské literární kavárně jsem narazil na zdi na portréty Franze Kafky, Ludvíka Vaculíka a Ivana Klímy. Všichni tito - i někteří další středoevropští - autoři jsou mezi Íránci velmi oblíbení. A druhá věc, spíš humorná: velká část mladých Íránců vyrůstala na seriálu Pat a Mat. Tato dvojice postaviček je v Íránu úžasně oblíbená a narazíte na ni všude - ať už ve formě hraček, nebo třeba ve formě reklamy na místní fastfood... (pro obrázek klikněte sem

Podporují Íránci jadernou dohodu, která má vyústit do postupného rušení sankcí?

Bylo to vidět dokonce i mediálním informování o Íránu v našich médiích, jaké nadšení vzbudily pokroky v jaderných jednáních v ulicích íránských měst. Íránci nejsou monolit a jsou mezi nimi samozřejmě i ti, kteří jednání odmítají. Výrazná většina Íránců by ale podle mě uvolnění uvítala. Svědčí o tom i průzkumy Gallupova ústavu, které potvrzují, že Íránci byli pozitivně nakloněni jednáním i před důležitými letošními vyjednávacími posuny (více o průzkumu čtěte zde).

Peršané jsou známí svou národní hrdostí – berou jadernou dohodu jako své vítězství, nebo naopak? Globální korporace už se nemohou dočkat, až do Íránu proniknou, vládní obchodní delegace si tam v současnosti podávají dveře. Těší se Íránci na budoucí obchodní boom? Očekávají od něj zlepšení své životní úrovně?

Íránci jsou určitě hrdý národ, ale nezdálo se mi, že by celou věc brali příliš patrioticky. Jsou prostě rádi, že padnou sankce a že se znormalizují vztahy se Západem. Asi takto nepřemýšlí všech 80 miliónů obyvatel země, ale většina podle mě doufá, že si zlepší kvalitu života. Možná jsou někdy jejich očekávání až příliš přehnaná. Navíc se dal vrchní náboženský vůdce země ajatolláh Chameneí nedávno slyšet, že si nepřeje další rozvoj jednání s Američany (více čtěte zde).

V roce 2008 vládl zemi konzervativní a značně kontroverzní prezident Mahmúd Ahmadínežád, kterého nyní vystřídal liberálnější Hasan Rúhání. Jsou Íránci s novým prezidentem spokojeni?

Mladší lidé jsou vůči Rúhánímu spíše střízliví a někteří dokonce skeptičtí. Vidí v něm jen mírnější hlas stále stejného režimu a nemyslí si, že by v Rúháního silách – a možná i vůli – bylo přinést nějakou systematičtější změnu. Dokonce jsem Íráncům někdy vysvětloval, ať si nedělají iluze o západní politice – můžete mít velmi špatné prezidenty a nepotřebujete k tomu vůbec teokratickou republiku (smích, pozn. red.). Obecně ale všichni jednohlasně kvitovali pozitivní posun v prezidentském úřadu od dob Ahmadínežáda. Ten byl mezi mladými lidmi extrémně nepopulární.
   
Je ve společnosti patrné uvolnění, nebo změna politického vedení nemá větší vliv a moc pevně drží náboženští vůdci?

K cizincům byli ale Íránci vždy velmi zdvořilí i dříve, ale i tak bylo zjevné, že se v Teheránu a některých další důležitých městech atmosféra více uvolnila. V některých místech dokonce ženy ani nenosily šátky, nebo si je alespoň často velmi koketně spouštěly. To jsem třeba v roce 2008 nikde neviděl.

Írán je teokratickou společností, jak se však islám promítá do běžného života?

Íránská společnost je podle mého názoru mnohem méně zbožná, než společnost v některých dalších muslimských zemích, které nemají v názvu země napsáno „teokratická republika“. Když jsem třeba cestoval po některých místech v Jordánsku či Egyptě, tak jsem tam často viděl daleko konzervativnější lidi než v Íránu. Jen pro zajímavost jsem opět letos v Íránu počítal, kolik uvidím během dvou týdnů „nikábistek“ – tedy kompletně zahalených žen, které vidí jen skrze malou mezeru pro oči. Napočítal jsem jich celkově pět, navíc všechny v Kommu, tedy v to nejkonzervativnějším městě v zemi, kde žije nejvíce ajatolláhů. Pokud se například dnes projdete po Káhiře, nikábů se po pár minutách nedopočítáte. A to přitom nemají egyptské ženy žádnou zákonnou povinnost zakrývat si vlasy.  

Náboženská teorie a praxe jsou v Íránu často na hony vzdálené. Íránci, kteří jsou věřící jen vlažně, či ještě méně, tak dobře vědí, jak se mají chovat, aby žili co nejvíce podle svého soukromého přesvědčení a zároveň si nezadělávali na problémy. Také ženy mají přehled o tom, kam si mají vzít konzervativní černý hidžáb a kde se naopak budou daleko lépe cítit v barevném šátku, který je zavázaný jen „na drdol“.

Zřejmě k té náboženské vlažnosti mnoha Íránců přispívá právě i fakt státního donucení (povinné šátky, povinná prohibice atd.), se kterým řada lidí vnitřně nesouhlasí. Mám za to, že pak na výraz protestu se vnitřně odklání někteří Íránci od víry daleko víc, než kdyby neměli některé věci povinné. Vytvoření sekulární kontrakultury je ale věc, se kterou se setkáte i v jiných zemích či regionech, kde je silný vliv náboženství – třeba i v některých západních společnostech.

Tázal se Jan Nevyhoštěný

úterý 13. října 2015

Pár postřehů z Íránu 2015 - 2. část - Teherán

Teherán většinou slouží řadě jako základní východisko k dalším cestám a mnoho cestovatelů ho má za špinavou díru, ze které je nejlepší co nejrychleji vypadnout do hezčích částí Íránu. Je skutečně pravda, že na rozdíl od řady ostatních měst, které byli v minulosti hlavními městy Persie (a bylo jich snad až třicet - mimo jiné Hamedán, Kazvín, Tabríz, Isfáhán či Mašhad), toho Teherán z hlediska historických skvostů nemá moc co nabídnout. Přesto má tahle megalopole (8-12 milionů obyvatel, tedy více než 10% obyvatel Íránu) svůj genius loci a asi jde těžko poznat život Íránců bez života v jejich metropoli. Zde je útržkovitou formou pár teheránských postřehů: 

Bydlení v Teheránu 

Pokud nemáte v Tehránu známé, kteří vás ubytují, či si nedojednáte couchsurfing, nezbude vám, než najít některý z mnoha zdejších hostelů či hotelů. Lonely Planet vás vyšle do okolí náměstí imáma Chomejního (dále "Chomejňák"), kde jich je celá řada, některé z nich přímo zaměřené na backpackery. Upozorňuji, že místa, kde se zmiňované hotely nachází, nejsou zrovna výstavní. Okolí Chomejňáku je naprosto přecpané zdivočelými řidiči a je plné výfukových smradů. Přejít některou ze zdejších autostrád je o zdraví a někdy i o život. Při přechodu prakticky jakékoliv z nich si přijdete jako raketa v počítačové hře z 80. let při průletu posledním levelem...  

Řada z Lonely Planetem nabízených hotelů není příliš příjemná, byť je poměrně levná (Např hotel Mashadd kolem cca 350.000 rijálů osobu, což je něco přes 250 korun - inflace je ale rychlá, ceny se mohou měnit). Internet v hostelech občas bývá - je ale ultrapomalý a taky se na většinu stránek nedostanete, protože jsou stále cenzurované (včetně fejsbůku, twitteru, řady zpravodajských serverů atd. - nicméně každý ví, jak to celkem jednoduše obejít. Vždyť i íránský prezident má svůj Twitter..)


Počasí v Teheránu znám jen podzimní. Bývá tu také pěkný hic, který ještě umocňuje smogová poklička. V Teheránu ale mohou být také pekelné lijáky a bouřky. Letošní přívalové deště údajně utopily několik piknikářů v okolí Teheránu. V noci mě jednou vzbudilo děsivé dunění, které znělo jako nálet. Byla to ale jen ultra-silná bouře.  



Obchody a bazary

Obchody jsou v Teheránu i Íránu stále nejčastěji rozmístěny podle cechovního způsobu – najdete tedy ulice, kde mají jen pneumatiky a výfuky, v jiných zase jen batohy, vojenské uniformy, kancelářské potřeby nebo telefony. V íránských městech najdete jen velmi málo samoobsluh a ještě méně supermarketů. Prakticky v každém městě je trh-bazar, často velice rozsáhlý a rozdělený opět cechovně. V Teheránu je v jižní části města (kousek pod Chomejňákem) obří bazar, zřejmě největší v zemi. Je ale opravdu obludný a architektonicky nepříliš zajímavý. Hodí se tak asi spíš k nákupu něčeho před odletem, ale pokud cestujete do historičtějších měst země, radši si vyhraďte čas pro jiné a daleko hezčí bazary (například v Kášánu).  

Zatím je na většině íránských pultů skrze západní embargo poměrně málo západního zboží (ale o to více tretek z Číny). Jen v pár obchodech v severním Teheránu jsem viděl slušnější západní sortiment - a dost drahý.   

Severní versus jižní Teherán 


Dost výrazné rozdíly jsou na první pohled mezi bohatší severní částí velkoměsta a jižním Teheránem. Na první pohled je to patrné nejen třeba z upravenosti ulic, přítomnosti různých kvazi-západních butiků, ale uvidíte rozdíly i v oblékání lidí. Ženy ze severu města berou povinné zahalování často velice symbolicky a daleko méně také nosí černé hidžáby a čádory než ženy na jihu města. O to více mají v oblibě barevné šátky a různé moderní oblečení. Na severu narazíte daleko častěji na hipstery, metalisty, hip-hopery a jinou omladinu. 


Na severu je také čistší vzduch a daleko dražší bydlení. Teherán se totiž svažuje od velehor (pohoří Alborz, konkrétně horský masiv Točál) do nižších poloh. 


Po Teheránu se velmi dobře cestuje místním velmi levným a moderním metrem, které je také dobrá příležitost, jak trochu poznat teheránský život. V metru taky zjistíte, že nemusíte chodit na žádné trhy, protože ty tu přijdou během cesty za vámi.   

Na samotnou horu Točál můžete vyjet lanovkou, která je relativně blízko od nejsevernější stanice metra "Tadžríš". Točálská lanovka je údajně jedna z nejdelších na světě a postavila ji německá firma "Poma". Má přes sedm kilometrů, překoná převýšení z cca 1800 metrů do bezmála 4000 metrů (!), různě vás přepřahají a musíte taky jednou přestoupit do další lanovky. V oldskoolové kabince strávíte víc než půl hodiny a otevřou se pod vámi dost spektakulární výjevy hor i samotného Teheránu (pokud tedy není moc smog). Stojí to za to!   


"Hnízdo špionáže" a murály na zdech


bývalé americké ambasádě (zvané oficiálně "Hnízdo špionáže") vyzdobené plamenně antiamerickou propagandou, toho bylo napsáno na internetech a v různých článcích dost. Hodně z vás asi taky vidělo film "Argo", takže to tu nebudu rozvádět. 


Před letoškem jsem byl v Íránu naposledy hluboko za Ahmadínežáda v roce 2008. Antiamerické i antiizraelské propagandy v ulicích od těch dob celkem výrazně ubylo. Jediné nové kousky jsem zahlédl právě na bývalé americké ambasádě ("Chamenejí se suitou naklusávají na americkou vlajku"). 


Současnou politiku tak daleko více vystřídala "vzpomínková propaganda" na šahídy (padlé mučedníky) z irácko-íránské války. Jejich portrétům, válečným fotografiím, improvizovaným symbolické zákopům z pytlů z písku pokrytým ostnatým drátem a íránskými vlajkami zkrátka neuniknete. Málokterý našinec-Íránec je ale vnímá. Když jsem jedněm Íráncům na fotkách ukazoval, co všechno mají namalované na zdech, tak jen žasli: "Toto tady opravdu máme?!?" Propagandou pomalované zdi tak řada místňáků vnímá asi tak, jako v druhé polovině 80. let vnímali Češi nápisy "Se sovětským svazem na věčné časy ...". 


Ne všechny malůvky na zdech jsou politické – někdy najdete výjevy z perských bájí a na zdech v blízkosti kostelů 
jsou občas i křesťanské motivy (andělé atd.). jen tak mimochodem, kostelů je – asi oproti očekávání mnohých – opravdu hodně. Rozhodně asi desetkrát tolik, než kolik je mešit v celé České republice. To stejné platí o teheránských synagogách, těch je také kolem třiceti. Často jsou to živoucí svatostánky, kde probíhají bohoslužby, které můžete volně navštívit.  

V Talekáního ulici naproti bývalé americké ambasádě (směrem pryč od stanice metra "Talekání") je Muzeum mučedníků (Shohada museum). Je to oldskool muzeum plné různých artefaktů a osobních věcí Íránců zabitých či popravených za šáha, a hlavně pak padlých za irácko-íránské války. Koho ale zajímají moderní íránské dějiny, určitě se tu nudit nebude. Jsou tu zakrvavělé uniformy důstojníků, provaz, na kterém byl oběšen jeden duchovní a také celá plejáda politicky angažovaného umění - např. Chomejní vznášející se nad vodami.  

Pokud vyjdete z muzea mučedníků a dáte se nejbližší ulicí doleva, tak asi po sto metrech narazíte na protější straně silnice na velmi hezkou literární kavárnu, kde můžete potkat různé teheránské alternativce a intelektuály. Pro našince může být zajímavá plejáda fotografií různých spisovatelů na stěnách, kde lze mimo jiné najít Kafku, Hrabala, Klímu a íránského dvojníka Ludvíka Vaculíka. Hodně oblíbených kaváren je také v okolí stanice metra "Haft-e Tir", ale tam se musíte poptat, protože bývají docela schované. 

Věž a náměstí Azadi


Zajímavé je zajet si metrem k věži Azadi na stejnojmenném náměstí. Jednak je to asi nejznámější stavba v Teheránu (věž postavil íránsko-kanadský architekt Hosejn Amanat ještě za šáha v roce 1971) a zároveň tímto náměstím kráčely novodobé íránské dějiny – veškeré největší demonstrace – ať už proti šáhovi, vítání Chomejního po návratu z exilu či nedávná zelená revoluce – se odehrávaly právě zde. V částech obřího náměstí v okolí věže je také velký šrumec – pořádají se tu různé trhy, jsou tu fastfoody a motá se tu plno lidí z nedalekých autobusových (západní terminál) a vlakových nádraží. 

Z východního nádraží (Terminal šark) je možné autobusem vyrazit ve směru hory Damávand (5610 m.n.m.). Aby se dostal člověk přímo k ní, je potřeba vystoupit po cca hodině a půl jízdy ve vesnici Pulúr a odtam boční silnicí pokračovat na úpatí hory. Cesta do hor autobusem z Teheránu rozhodně není nudná – autobus se šplhá určitě do nějakých dvou tisíc metrů. Kromě spektakulárních výhledů do údolí a občas i na samotný Damávand (pokud není v mracích) jsou vidět vůkol i íránská lyžařská střediska. 

Na hamburger k Chomejnímu 

Pokud pojedete červenou trasou metra na předposlední stanici ("Haram-e Mottahar") vystoupíte přímo u obrovského komplexu Chomejního mausolea. Ten se stále ještě dostavuje, ale oproti roku 2008 už práce dost pokročily. Hlavně to bylo vidět v samotném obřím hlavním sálu, uvnitř něhož je hrob Chomejního a jeho syna. Před pár lety tu ještě všude byl beton a trčící trubky klimatizace. Dnes už je sál takřka dokončen a je vyveden ve značně kýčovité ale zároveň působivé podobě. Ženy a muži mají sice odlišný vchod, ale v samotném sálu se pak víceméně mísí. 

Tolik oficiální část, nic víc tady neuvidíte. Co je jistý bizár, jsou některé obchody, které se nacházejí z boku, přímo ve stavbě mauzolea – tady si můžete nakoupit nejen různé chomejníovské a mučednické cetky, ale třeba i brambory, nealko-piva a jiné potraviny. A taky jsme zde narazili na asi nejsofistikovanější íránskou variaci na McDonald. Hamburgerů, pizz a hotdogů za mírné ceny zde měli celé spektrum variant (a vše přeloženo do angličtiny). Takže kdo si chce přímo v Teheránu dopřát jídlo „amerického snu“, je Chomejního mauzoleum (kromě severního Teheránu) jednou z nejlepších voleb. Toš tak.     


První část seriálu článků - Víza do Íránu

pátek 9. října 2015

Pár postřehů z Íránu 2015 - 1. část - aneb jak je to dnes s íránskými vízy

S uvolňováním vztahů mezi Íránem a Západem stoupá také zájem do této země cestovat, podobně, jako se to v uplynulých letech začalo dít v případě Barmy. Navštívit Írán ale nebyl větší problém ani v uplynulých letech, jen vízová procedura byla složitější a zdlouhavější (i dnes jsem slyšel o několika případech, kdy íránská ambasáda víza udělit "nestihla", a to i u lidí, kde bych to naprosto nečekal). Teď již několik let je možné získat íránské vízum přímo na teheránském letišti imáma Chomejního (IKA). O tomto způsobu přidělování víz se šíří různé pověsti. Napíši svoji zkušenost - a upozorňuji, že ta nemusí být obecně platná, neboť finální rozhodnutí je vždy na samotných ouřednících - na letišti mohou být různí a mohou také dostávat odlišné pokyny...nebo se prostě mohou jen špatně vyspat, však to známe... Z kusých informací jsem se také doslechl, že vízum lze získat pouze na IKA, nikoliv tedy např. na silničních pohraničních přechodech do Íránu (Bazargán atd.). 

Při letošní cestě (září 2015) do Íránu jsem se rozhodl nežádat skrze ambasádu o vízum, ale následovat doporučení pár lidí, kteří cestovali do Íránu v uplynulých letech, kteří mi řekli, že Íránci udělují víza přímo na letišti, a to hlavně na základě uděleného tzv. registračního čísla, které vyřizují některé íránské cestovní kanceláře. 

Nebudu tuto věc příliš rozvádět, protože se dnes jeví jako nespolehlivá - a zde je proč: Zažádal jsem jednu z íránských cestovek o přidělení čísla, přičemž jsem musel vyplnit mailem formulář a odeslat téže scan pasu a fotografii (za to požadovala ona cestovka 35 dolarů, které chtěla proplatit hotově po příletu do Íránu, přičemž do toho nejsou započítány letištní poplatky za vízum). Celá věc s číslem se nakonec ukázala jako zbytečná (což nemusí opět platit univerzálně, je na rozhodnutí každého, jestli si ho s předstihem raději vyřídí). Navzdory příslibu cestovky, že dodá registrační číslo do deseti pracovních dní, se tak totiž v přislíbeném čase nestalo. Rozhodl jsem se tedy risknout získat vízum přímo na letišti bez čísla (podle dřívějších informací mohlo být cestování do Íránu bez čísla problematické a ouředníci mohli tropit na opletačky, případně i nepovolit vstup do země).  

     
Na IKA ale nakonec proběhlo vše naprosto v klidu - úředníci u okénka žádné číslo nepožadovali a udělili vízum během zhruba hodinového čekání (za standardní poplatek 60 euro, fotografie nebyla potřeba). Jediné, co vyžadovali, bylo potvrzení zamluveného noclehu v hotelu v Teheránu - což jsem měl připravené a vytištěné sebou. Nějací Francouzi čekali na vízum a potvrzení o noclehu neměli. Zaslechl jsem pak úředníka jak jim říká lakonické: "No hotel - no visa". Nevím jak nakonec Frantíci dopadli, ale je velice pravděpodobné, že se dovolali do nějakého teheránského hotelu a potvrzení i vízum získali.   

Na letišti čekalo na vízum i několik dalších Čechů, například dvojice, které měla jen jedno registrační číslo pro jednu osobu, nebo další turista, který vůbec o registrační číslo nežádal. Všichni vízum bez větších problémů dostali. 



Doprava z IKA do centra Teheránu je trochu nestandardní, protože dle všech informací neexistuje jiná cesta než taxíkem (viz ale komentář níže - podle pana Unknowna existuje spoj k Chomejního mausoleu). Taxikáři jsou potvory takřka všude - 
dokonce i v Praze - ale i v Íránu leze narazit na velmi fajn jedince. No ale zrovna na IKA mají taxíkáři kartel od 600.000 rijálů  (to není na české poměry moc - cca 500,- za auto na asi dvacetikilometrovou štreku, ale na íránské taxíkové ceny to je dost). 600.000 je cena za cestu íránskou šunkou značky Samand a 650.000 pak vyklopíte, pokud se rozhodnete pro Volks-Wagon :)   

Více o Teheránu se dozvíte tady, v druhé části.