čtvrtek 24. prosince 2015

Proč hrají chasidé o vánocích šachy?

Tušili jste, že někteří chasidé také "slaví" vánoce? Ale značně jiným způsobem než křesťané a vlastně i tak trochu z opačných důvodů. Vzhledem k tomu, že ve středověké křesťanské Evropě docházelo k četným projevům antisemitismu právě v době důležitých křesťanských svátků (židé se například v té době někde nemohli vůbec objevovat na veřejnosti a někdy se během "svátků míru" stali i terčem násilí a pogromů), vznikla v některých západních židovských - hlavně chasidských - komunitách tradice považovat vánoce za dny truchlení nad obětmi křesťanského antisemitismu.

Někteří židovští mystici měli rovněž za to, že se během vánoc zlo kulminuje v plné síle. Z toho důvodu nedoporučovali o vánocích dokonce ani studovat Tóru a na místo toho se věnovat různým světským činnostem: číst například sekulární literaturu (oblíbená byla zvláště kniha kritizující Ježíše zvaná "Sefer Toldot Ješu" - "Kniha pokolení Ježíšova"), hrát šachy, karty, případně trhat toaletní papír na používání během šabatu (trhání toaletní papíru je rovněž považováno za práci a je o šabatu zakázáno). Někteří rabíni vyzývali k sexuální zdrženlivosti během vánoc, neboť se domnívali, že pokud by v těchto dnech došlo k početí, mohl by se narodit odpadlík od víry.  

Vánoce, resp. hlavně štědrý večer, jsou nazývány chasidy jako "nittel nacht". Nejen chasidští cadikové, ale i řada rabínů nechasidských komunit, včetně takových autorit, jako byl prešporský (bratislavský) rabi Chatam Sofer, se k problematice "nittel nacht" vyjadřovalo. Dobré shrnutí od rabína Arje Leibowitze můžete najít zde.  

Navzdory tomu, že řada politiků a spol. dnes mluví o tzv. "židovsko-křesťanské civilizaci", faktem je, že teologické napětí mezi judaismem a křesťanstvím bylo v dějinách velmi silné. Židovské menšiny se uzavíraly do sebe a majoritní křesťané se vůči židům často dopouštěli brutálních činů. V moderní době začal křesťanský antisemitismus ustupovat a mnozí křesťané začali pociťovat vinu za nespravedlnosti páchané vůči židům. Řadu aspektů slábnoucího křesťanského antisemitismu však převzal antisemitismus rasový, který vyvrcholil holocaustem.

Negativní vztah k vánocům se vyvinul hlavně tam, kde byl křesťanský antisemitismus nejsilnější - tedy hlavně ve středověké Evropě. Naopak v sefardských a orientálních komunitách, které žily pod muslimskou nadvládou, se averze ke křesťanství a vánocům nerozvíjela. S emancipací židů a ústupem antisemitismu v některých částech světa zanikala také pomalu tradice "nittel nacht". Přesto ji do dnešních dnů některé chasidské komunity dodržují. Řada židů také tráví vánoce různou odpočinkovou činností a hraním her, což může vzdáleně odkazovat ke zmiňované tradici.

Další zdroje:
Článek na dané téma z The Times of Israel

Ilustrační obrázky: nahoře - Lubavičtí rabíni Josef Jicchak Schneersohn a Menachem Mendel Schneersohn hrají šachy.
dole - Z židovských komunit pochází řada geniálních šachistů (Garry Kasparov, Emanuel Lasker, Michail Tal, Boris Gelfand, Judita Polgárová, pražský Rodák Wilhelm Steinitz, ...) - na fotce hraje osmiletý Samuel Reshevsky, pozdější velmistr, simultánku ve Francii. 

pátek 18. prosince 2015

Žižek v kurdském opojení.

Vyšlo v Deníku referendum (16. 12. 2015)

Slavoj Žižek v nedávno otištěném textu „Potřebujeme se začít bavit o Turecku“ obviňuje mocnosti, hlavně pak Turecko, že jejich boj proti Islámskému státu je pouhým fetišem, za který zakrývají boj proti svým hlavním nepřátelům. Pokud sledujeme praktické aktivity – tedy hlavně bombardování – ze strany Turecka, Ruska i řady dalších zaangažovaných aktérů ohánějících se bojem proti ISIS, lze s Žižkem v této tezi opravdu souhlasit.

Islámský stát je jakousi záminkou, podobně jako byl svého času Bushův „boj proti teroru“ či „hledání Usámy bin Ládina“. Za ty bylo možné skrýt opravdu vše – od bezpráví Guantánama a věznic, které zplodily postavy jako Al-Bagdádí, až po americkou podporu středoasijských diktátorů.

Žižkův závěr ale není konzistentní se zbytkem jeho textu: Turecko, na které má v článku především spadeno, nedávno nesestřelilo ruský letoun útočící na pozice ISIS, jak zmiňuje, nýbrž letadlo, které si vyřizovalo účty právě s Tureckem a jeho chráněnci – syrskými Turkmeny. Není novinkou, že Rusku nejde v první řadě o zničení ISIS, ale o ochranu Asadova režimu.

V textu však najdeme i další sporné věci. Žižkovým koněm v současném syrsko-iráckém konfliktu jsou beze všech pochyb Kurdové, jež považuje za sobě blízké i ideově.

Kurdské hrdinství v nedávných i probíhajících bojích si zaslouží naši úctu. Žižek ale vůbec nebere v potaz, jak nejednotní Kurdové tradičně jsou ani jak rozporuplné jsou kurdské frakce či někteří polní velitelé. Například letos v listopadu, při zpětném dobývání strategického města Sindžár z rukou ISIS, se různé kurdské frakce dostaly do vážných vzájemných konfliktů – a to ještě nejsou zdaleka všechna kurdská teritoria osvobozena.

Další otázka zní: proč by vlastně Kurdové měli být hlavním koněm Západu v boji proti ISIS? Žižek není sám, kdo v ně dnes klade svoje naděje. Podle představ mnohých Zápaďanů by to měli být právě – nám najednou tak blízcí (asi jako Ukrajinci) – Kurdové, kteří, vyzbrojení západními zbraněmi, budou nasazovat v pozemních bojích životy a vytahovat kaštany z ohně za ty, kteří mají na současné situaci lví podíl.

Rozděl a panuj

Právě západní politika výběru různých blízkovýchodních klientských skupin k prosazování vlastních zájmů je jednou z prapříčin řady probíhajících konfliktů v tomto regionu. 

V období mezi první a druhou světovou válkou byli mistry rozvratu tradičních blízkovýchodních vazeb především Britové a Francouzi, a to hlavně ve stylu „rozděl a panuj“. V regionech rozprášené nadnárodní Osmanské říše si vybírali k protežování nejrůznější etno-náboženské minority či různé klany, které do té doby žádnou politickou moc neměly. Ty začaly na nových mandátních územích prosazovat západní zájmy a v jejich rámci pacifikovat etnické většiny. V Libanonu tak západní podporu získali křesťanští maronité, v Iráku menšinoví sunnité, v Sýrii Alávité, v Palestině evropští sionističtí Židé.

Pokud sledujeme aktivity ze strany Turecka i Ruska ohánějících se bojem proti ISIS, lze s Žižkem souhlasit. Filozofická superstar si však idealizuje kurdské hnutí a přehlíží jeho vnitřní rozpory.

Pokud se dnešní Kurdové nechají zbraňovými a finančními dodávkami od Západu zmanipulovat do podobné role, mohou v budoucnu očekávat vleklé problémy nejen oni sami, ale celý region bude i nadále čelit rozvratu politikou Západu. 

Pro Kurdy bude výhodné vytlačit ISIS z tradičních kurdských teritorií a zajistit bezpečí svých jižních hranic. Neměli by se ale nechat vmanipulovat do nějaké válečné kampaně, ve které by expandovali dále na území osídlená tradičně sunnitskými Araby – což jsou hlavně dnešní území pod kontrolou ISIS. Vytvářeli by tak další dlouhodobá napětí. Podobnou chybu už lze ostatně pozorovat na opačné straně Iráku, kde irácké sunnitské Araby pacifikuje irácká armáda s převahou šíitů.

Jak zmiňuje Pavel Barša v jednom ze svých posledních textů, řešení problému ISIS bude spočívat hlavně ve vyřešení sunnitského problému v regionu. V Sýrii se stali sunnité párii už za francouzského mandátu po první světové válce, v Iráku až mnohem později - po rozbití Saddámovy administrativy v roce 2003. ISIS je tak možné vidět i jako extrémně radikální vyústění problému ostrakizace syrských a iráckých sunnitů, který se slil do jednoho velkého regionálního průšvihu. 

Zdaleka ne všichni sunnité v regionu ISIS podporují a řada z nich mu padla přímo za oběť. Přesto spočívá řešení problému ISIS v poskytnutí alternativního konstruktivního řešení právě sunnitům. V regionu jsou jednak početně nejsilnější a dále se ISIS také snaží prezentovat svůj program právě sunnitsky (šíité a jinověrci jsou úhlavní nepřátelé ISIS). Ve stejnou chvíli však bude třeba dbát na to, aby se ani ostatní důležité komunity neocitly v nerovnováze vůči sunnitům.

Celkově bude nalezení rovnováhy pro Blízký východ nesmírně složitý úkol, který možná potrvá i celé generace. Jednostranná podpora jakéhokoliv etnika však sama o sobě těžko povede k dlouhodobé stabilitě. 

neděle 13. prosince 2015

Rozhovor o postavení žen v Saúdské Arábii a na Blízkém východě

Komentář ke komunálním volbám v Saúdské Arábii, kde mohly poprvé v saúdské historii volit a kandidovat ženy a také obecně k postavení žen na Blízkém východě. Vyšlo na iDnes 12. 12. 2015. 

Myslíte, že současné volby jsou první krok, který ženám otevře dveře i k vyšším rozhodovacím pozicím?

Kromě zmíněného poradního sboru zatím ve vysoké saúdské politice zatím nejsou zastoupené vůbec. Teoreticky to možné je, ale myslím, že to je nyní velmi předčasná úvaha. Vysoká politika se v Saúdské Arábii navíc dělá především na úrovni velké královské rodiny. Většinu významných funkcí v podstatě zastávají příbuzní. Současné komunální volby jsou proto opravdu spíše symbolické gesto.

Ženám v Saúdské Arábii jsou upírána práva v řadě dalších oblastí. Platí stále, že nesmějí řídit auto, bez mužského povolení nesmí podstoupit operaci či vycestovat ze země?

Ano. Probíhaly tam různé pokusy o změny. Aktivistky se například pokoušely o omezení zákazu řízení žen. Ale naprostá většina zákazů a omezení žen v Saúdské Arábii stále platí. Je to výrazně patriarchální společnost, navíc formálně následující jednu z nejpřísnějších interpretačních škol islámu - wahábismus. Ženy jsou v ní velmi závislé na manželech, případně na svých otcích a bratrech.

Jaká je obecně v současné době situace ženských práv v zemích Blízkého východu? Přibližují se postupně ideálu svobody a rovnosti všech lidí?

Mezi jednotlivými zeměmi jsou velké rozdíly. V některých je vysoký stupeň sekularizace. Jednou z nejvíce liberálních zemí, kde se pozice ženy hodně přiblížila Západu, je Tunisko. Je to také v podstatě jediná země, kde Arabské jaro skutečně podnítilo trvalejší pozitivní změny a kde se situace nezvrátila podobně jako v Egyptě nebo v Sýrii. Je i řada dalších sekulárnějších zemí muslimského světa, kde byla situace ženských práv mnohem lepší. Je možné zmínit Libanon, Palestinu, kde jsou ale velké rozdíly mezi modernějším Západním břehem a konzervativní Gazou, a také předválečnou Sýrii.

V muslimském světě jsou obvykle také velké rozdíly mezi městem a venkovem. Ve velkých městech nebo v některých jejich čtvrtích, třeba v Káhiře či Damašku, je často život velice blízký tomu, jak jej známe na Západě. Pak jsou ale i konzervativní čtvrti a především venkov, kde může být situace úplně jiná a vztah mužů a žen je tam daleko tradičnější. Tyto rozdíly mezi venkovem a městem už v Evropě tolik necítíme, protože se role žen a mužů ve 20. století značně vyrovnala. Ale když se podíváte třeba na Sicílii, do Řecka nebo na Balkán, tak i tam jsou rozdíly, které třeba už u nás nebo v západní Evropě prakticky neexistují.

Které země jsou naopak vedle Saúdské Arábie vnímány jako jedny z nejkonzervativnějších a nejvíce omezujících ženská práva?

Především další arabské země Perského zálivu. A vedle Saúdské Arábie je pak často v západních médiích zmiňován Írán. Tyto dvě země spolu hodně soupeří jako regionální velmoci. Írán je často zmiňován negativně proto, že u žen legislativně vynucuje pokrývku hlavy. Na druhou stranu je Írán v postoji k ženám i v dobách po islámské revoluci v roce 1979 v mnoha ohledech daleko liberálnější než Saúdská Arábie. Ženy jsou zde na tom lépe například v oblasti vzdělání, v politických právech i v jiných oblastech. Na vysokých školách tam dokonce údajně studuje i více žen než mužů. Íránky nejsou také tolik závislé na svých mužích, otcích a bratrech.

Ale i tady jsou některé konzervativní omezení, například  zmiňovaný zákonem vynucovaný šátek. Je ale pravda, že íránské ženy ho hodně obcházejí. Některé nosí šátky více méně jen symbolicky, někdy není ani vidět, že šátek mají. Ale opět i v Íránu jsou velké rozdíly mezi Teheránem a velkými městy na straně jedné a venkovem, kde nosí ženy nejčastěji čádor. To je černý plášť, který zahaluje celé tělo s výjimkou obličeje.

Působí tam stejně jako v Saúdské Arábii náboženská policie?

Ano, jsou tam podobné orgány, ale situace se v Íránu také v tomto ohledu poměrně uvolnila. Byl jsem tam letos po šesti letech a posun byl viditelný. Dnes už íránské orgány, které plní úkoly „mravnostní policie“ nejsou tak represivní, jako byly například v 80. letech.

Jak rozšířený je v muslimských zemích ženský aktivismus a feministická hnutí?

V liberálnějších zemích, jako je Tunisko, Palestina a Libanon, je ženských hnutí hodně a působí relativně svobodně. Objevují se ale i v Saúdské Arábii a jiných konzervativních zemích. Hodně tomu pomohl rozvoj sociálních sítí. Aktivistky mohou více komunikovat, což je důležitá složka v prosazování ženských práv. Tím, že je jejich pohyb omezený, tak musí trávit hodně času doma - ale zároveň alespoň jejich komunikace na internetu nebývá omezena, čehož intenzivně využívají.  

Jsou na Blízkém východě státy, kde již ženy zcela aktivně spoluutváří společenské dění a zastávají vysoké rozhodovací funkce?

V některých muslimských zemích ženy dosáhly nejvyšších pozic. Například v Pákistánu byla v minulosti dvakrát premiérkou Bénazír Bhuttová. Turecko mělo v devadesátých letech premiérku Tansu Çillerovou. V celé řadě zemí také působily nebo působí v parlamentech poslankyně. Zajímavé je, že Bahrajn v letech 2008 až 2013 jmenoval na pozici velvyslankyně v USA místní bahrajnskou Židovku Hudu Ezra Núnú.

Jsou podle vás tyto liberální tendence snahou přiblížit se Západu? Nebo si ženy jednotlivá práva musí skutečně prosadit samy?

Určitě to vychází z moderní Západem inspirované části společnosti, která je do nějaké míry přítomná v každé muslimské zemi. Jsou to především mladí lidé ve městech, kteří mají kontakt se Západem, případně studují na nějakých pobočkách místních západních univerzit, jako je například The American University v Káhiře. Také díky sociálním sítím a možnosti snadněji komunikovat se zahraničím se tato modernizovanější prozápadní část společnosti stále zvětšuje. To ale neznamená, že by tradiční společnost nebyla stále velice silná, případně dominující.

Evropané muslimské země často vidí jako nějaký monolit a nevnímají hluboké rozdíly v jejích společnostech. Na jednu stranu najdeme v arabském světě hlavně na venkově stále velice konzervativní obyvatelstvo, avšak v městech žijí velice moderní, kultivovaní a vzdělaní lidé.

Tázala se: Zdeňka Trachtová

pondělí 7. prosince 2015

Přednáška "Od Lawrence z Arábie po Al-Bagdádího"


Jak vznikly hranice současného Blízkého východu? Jak nacionalismus a evropské ideologie ovlivnily blízkovýchodní politiku? Jak vznikly na Blízkém východě sekulární autokracie a proč jim začal často konkurovat islám a islamismus? Z čeho pramení ideologie tzv. Islámského státu?

Středa, 9. prosince 2015, 19 hodin 
Kavárna PRAHA/Fórum pro architekturu a média 
Husova 18a, Brno  

Facebook akce