sobota 7. dubna 2018

Hlavní aliance a nepřátelství dnešního Blízkého východu

Někteří důležití hráči současného Blízkého východu (ilustrační obrázek)
Dnešní krveprolévání v mnoha částech Blízkého východu na první pohled vyvolává dojem, že region se potopil do nepřehledného chaosu. V této krvavé lázni se však politika v oblasti stává paradoxně čitelnější, než tomu bylo v dobách před arabským jarem a vypuknutím současného násilí. Tehdy sice řada zdejších režimů působila navenek monoliticky a uniformně, avšak pod jejich povrchem nejen pomalu rozmrzaly staré konflikty, ale formovaly se i mnohá nová napětí. Změny, které přineslo arabské jaro, řadu z těchto napětí uvolnilo a na jejich základě začal na Blízkém východě krystalizovat staro-nový geopolitický pořádek. Ten má nejen souvislost s vnitřním regionálním vývojem a arabským jarem, ale odráží se v něm výrazně i činnost či naopak pasivita významných vnějších aktérů. Tento text popisuje a interpretuje současná spojenectví a antagonismy na Blízkém východě, přičemž je v úvodní části nejdříve stručně shrnuje a v dalších kapitolách je podrobněji analyzuje. 
   
Jedněmi z klíčových vnitřních faktorů souvisejícími s arabským jarem, které zvýraznily spojenectví i nepřátelství na dnešním Blízkém východě, se stal jednak výrazný politický vzestup egyptského Muslimského bratrstva a na něj navázaných zahraničních frakcí a významnou měrou pak také válka v Sýrii. Mezi nejvýznamnější externí faktor (které rovněž souvisí se syrským konfliktem), lze pak zařadit nárůst, respektive revival, ruských geopolitických ambicí na Blízkém východě, a naopak postupný ústup amerického vlivu, který se stal zřetelný za prezidenta Obamy a pokračuje nyní i za Trumpa.   

Na dnešním Blízkém východě lze nalézt dva velké znepřátelené geopolitické bloky („sunnitský“ a „ší´itský“) a jedno důležité spojenectví dvou států (Turecko a Katar). Zatím se jedná spíše o neformální aliance, byť mezi jejich jednotlivými aktéry existuje řada bilaterálních a v některých odvětvích i multilaterálních dohod. Mimo tyto tři neformální aliance působí na současném Blízkém východě ještě několik dalších důležitých aktérů (např. Kurdové bojující za větší autonomii/nezávislost či teroristická entita ISIS).
     
První a nejmohutnější je spojenectví tradičních sunnitských konzervativních režimů (z nichž mnohé jsou monarchie), které existovaly před arabským jarem a které se logicky začaly obávat radikálních politických změn a celkové proměny status quo v oblasti. V čele této skupiny režimů stojí dnes především Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty (SAE). 

Označení spojeneckého bloku jako „sunnitský“ je jen orientační. Nejedná se totiž primárně o vnitro-náboženské napětí, kde by varianta islámu tvořila hlavní štěpící linií, ale je to především mocenský konflikt usilující o posílení vlivu v různých částech Blízkého východu. Ten však velmi viditelně využívá i vnitro-náboženských rozdílů pro vlastní politické cíle a je zjevné, že na jeho pozadí vystoupily rozdíly mezi sunnity a ší´ity výrazně do popředí.

Jednou z hlavních politických spojnic celé neformální aliance je jednak odpor k politice ztělesňované skupinami politického islámu navázanými na Muslimské bratrstvo a rovněž velké obavy z íránských geopolitických zájmů. Ty jsou totiž od oslabení (1991) a následně svržení (2003) íránského úhlavního nepřítele Saddáma Husajna stále ambicióznější. Za vlády prezidenta Obamy byla navíc v roce 2015 podepsána s Íránem multilaterální „jaderná dohoda“ (dále JCPOA – podle zkratky jejího oficiálního názvu Joint Comprehensive Plan of Action). Tato potenciální normalizace vztahů Íránu se Západem – hlavně pak s USA – řadu sunnitských zemí regionu v čele se Saúdskou Arábií velmi zneklidnila. 

Druhý spojenecký blok je zaštítěný íránským vlivem a zahrnuje kromě Íránu syrský režim prezidenta Bašára Asada, libanonské hnutí Hizballáh s jeho spojenci a do značné míry i iráckou vládu v Bagdádu. Nepřesně lze hovořit o „ší´itském“ bloku, ale podobně jako u „sunnitského“ bloku je toto označení zavádějící, protože například dnešní oficiální syrský establishment nepředstavují ší´ité, ale do značné míry aláwité a blízko k němu měl tradičně i ryze sunnitský Hamás.

Třetí dnešní významný aktér na Blízkém východě je dvoustranná aliance ztělesněná spojenectvím Turecka a Kataru. Po nepříliš úspěšné sázce na podporu nového status quo po arabském jaru (a s tím související podporou formací politického islámu), zůstalo Turecko pod vedením prezidenta Erdoğana na Blízkém východě poněkud osamocené. Řada režimů, které přečkaly arabské jaro, logicky ochladily své vztahy s Tureckem. Turecko tak postupně posílilo spolupráci s malým, ale velmi vlivným emirátem Katar, který už delší dobu prosazoval velmi nezávislou zahraniční politiku. Katar se pak v roce 2017 dostal pod velmi striktní blokádu sunnitského bloku v čele se Saúdskou Arábií a SAE. Tato situace ale turecko-katarské vztahy ještě posílila.  

Kurdské oddíly s ukořistěnou vlajkou ISIS
oslavují bojové vítězství
Mimo tato tři spojenectví stojí ještě řada dalších aktérů, z nichž někteří v různé míře navazovali spojenectví s existujícími bloky nebo některými jeho hráči. Zde je možné zmínit například syrské Kurdy, kteří uzavírali v průběhu syrského konfliktu různá spojenectví či příměří: tu s Asadovým režimem, jindy zase s USA. Pak je zde kvazi-státní (a v současnosti výrazně dezintegrovaná) teroristická entita ISIS. Ta se dostala do konfliktu mj. právě se syrskými a iráckými Kurdy, kteří byli po tvrdých bojích schopni zasadit ISIS s pomocí USA a některých dalších spojenců zničující údery. Posilující syrští Kurdové (navázaní do určité míry na kurdskou teroristickou organizací PKK v Turecku) začali ve stejnou dobu iritovat Turecko a postupně tak paralelně eskaloval i turecko-kurdský konflikt v Sýrii. Iráčtí Kurdové, kteří měli rovněž velký podíl na oslabení ISIS, se však do tohoto konfliktu většinou nezapojili a jejich vztahy s Tureckem zůstaly na lepší úrovni.    

Hlavně v Sýrii pak působí i další více a méně sekulární protirežimní frakce. Z těch druhých jsou to i některé džihádistické frakce s vazbou na Al-Káidu (může jít i o odpadlíky ISIS), které bývají v různých případech označovány za klienty Saúdské Arábie, SAE, Kataru a rovněž Turecka.  

Spojenectví č.1:„Sunnitská“ aliance 

MBS a MBZ
„Sunnitské“ alianci sice na první pohled vévodí Saúdská Arábie, avšak výraznou dynamiku ji dávají SAE. Nejvýraznějšími politickými osobnostmi současné Saúdské Arábie a SAE nejsou dnes jejich oficiální vládcové, ale velmi ambiciózní korunní princové: V případě Saúdské Arábie je jím syn současného krále Salmána – Mohammed bin Salmán (označovaný novinářskou zkratkou MBS). V případě SAE je hlavní osobností korunní princ Mohammad bin Zajed (zvaný MBZ), syn současného emíra Abú Dhabí a prezidenta SAE šejcha Chalífy bin Zajeda.  

Součástí neformální „sunnitské“ aliance je dále Egypt maršála Sísího, Jordánsko, Bahrajn či „východní“ libyjská vláda maršála Haftára. Egypt je tradičně jednou z nejdůležitějších a nejvlivnějších arabských zemí, ale ze zahraničněpolitického hlediska se v současnosti spíše ocitl ve vleku Saúdské Arábie a SAE a jejích ambiciózních princů. Jordánsko zastávalo zpočátku spíše neutrálnější pozici mezi oběma bloky, avšak postupem času se rovněž dostalo pod výraznější vliv princů. Blízko k sunnitskému bloku má i Mauretánie a oficiální Palestinská samospráva (nikoliv však Hamás, který měl tradičně dobré vztahy s Íránem a později hlavně s Katarem, avšak v současnosti se snaží zlepšit vztahy se sunnitským blokem).  

Některé další státy širšího Blízkého východu, jako je Maroko, Súdán, či „tripolská“ vláda v západní Libyi, se přímo neřadí ani k jedné z aliancí, avšak dnes mají stále blíže k Turecku a Kataru. 

Alžírsko a Tunisko se snaží zachovat si na současném Blízkém východě nezávislost na jednotlivých blocích a zatím se jim to poměrně daří. Specifickou roli má Kuvajt, který se pokouší hrát v současných sporech mezi bloky roli (více či méně úspěšného) mediátora.

Benjamin "Bibi" Netanjahu
Jistou zvláštností se na první pohled může jevit, že k alianci konzervativních sunnitských režimů, které po dlouhá desetiletí představují pařeniště nejtvrdšího sunnitského extrémismu (zvláště pak salafistického džihádismu), inklinuje Izrael. Jedním z hlavních důvodů proč se tak děje, je ostrý akcent sunnitského bloku zaměřený proti íránskému vlivu. Ten Izraeli, hlavně pak Netanjahuově administrativě, velmi konvenuje. Na íránský vliv je mj. dlouhodobě napojeno libanonské hnutí Hizballáh, dnes úhlavní nepřítel Izraele v jeho bezprostřední blízkosti. Stejně tak je íránským chráněncem i režim prezidenta Asada v Sýrii, který rovněž spolupracuje s Hizballáhem a poskytuje mu logistické zázemí pro jeho militantní i jiné aktivity.
Emblém
Muslimského bratrsva
Další spojnicí celého konzervativního sunnitského bloku je odpor vůči formacím politického islámu, které začaly v úvodních fázích arabského jara často profitovat z politických změn. Nejvíce se pak jednalo o různé frakce Muslimského bratrstva v čele s egyptskou mateřskou organizací. Ta zaznamenala během egyptského arabského jara ohromný úspěch v podobě parlamentních i prezidentských volebních vítězství. Podobně rychlý jako vzestup byl ale i pád establishmentu Muslimského bratrstva. To je tak dnes opět v Egyptě v ilegalitě, kdy je část jeho stoupenců uvězněna a část uprchla do exilu - hlavně do tureckého a katarského. K odkazu Muslimského bratrstva se hlásí i Hamás, což je dalším důvodem proč Izrael inklinuje právě k sunnitskému bloku. Jedním z hlavních podporovatelů Muslimského bratrstva, Hamásu a dalších frakcí se stal Katar. Tato skutečnost byla jedním z důvodů, proč zahájily sunnitské země v čele se SAE a Saúdskou Arábií v létě 2017 tvrdou proti-katarskou blokádu (viz níže). 

K přehlednějšímu chápání současných forem islamismu: 

Islamistický radikalismus posledních desetiletí vyvěrá z odlišných zdrojů - a ten se kterým se setkáváme nejčastěji (ISIS, Al-Káida) - pochází většinou ze sunnitského prostředí. To do značné míry souvisí s demografií muslimského světa, kde sunnité tvoří cca 85-90% globálních muslimů a ostatní směry, hlavně ší´ismus, jen 10-15%. To je jeden z hlavních důvodů, proč v sunnitském prostředí existuje daleko větší počet proudů a frakcí, včetně těch radikálních.   

Pokud budeme velmi abstrahovat, je možné konstatovat, že :

- prvním a historicky starším zdrojem radikálního islamismu jsou radikální frakce Muslimského bratrstva (MB), jako je například Hamás. MB je vzniklo v Egyptě v roce 1928 na principech islámské charity a odporu proti západnímu kolonialismu. Původně nemělo politické cíle, ale jak se stále více dostávalo do konfliktu s egyptským režimem, politizovalo se a radikalizovalo se. Část MB však zůstala umírněná, část jakékoliv kompromisy s režimem odmítala. Mezi ty druhé, jejichž názory ztělesňoval radikál Sajjid Qutb, lze zařadit i odštěpenecké frakce MB, které odmítly v 70. letech snahu mainstreamu MB o smír s egyptským režimem a vydaly se na cestu extremismu (např. Islámský džihád, Gamá Islámíja). Na druhou stranu mnohé současné regionální frakce MB je třeba posuzovat v lokálním kontextu - někde se například staly organizace/strany inspirované Muslimským bratrstvem regulérní součástí politického systému (Jordánsko, Maroko), nebo se dokonce přetransformovaly na sekulárnější formace (Tunisko). Někdy bývají tyto proudy označovány jako umírněný islamismus.    

- druhým zdrojem islamistického radikalismu jsou extrémně zradikalizované salafistické skupiny. Ty se vyznačují tím, že mají politické cíle, kterých hodlají dosáhnout právě prostřednictvím extrémismu (terorismu, uzurpací moci nedemokratickou cestou atd.). Politizace je pro tyto skupiny velmi charakteristická a odlišuje je od většiny salafistů. Salafisté jsou muslimští puritáni, kteří z náboženských důvodů obvykle jakýkoliv podíl na světské politice principiálně odmítají, ať už je uskutečňována prostřednictvím politických institucí nebo cestou násilného boje. Přibližně od 70. let minulého století se menší část salafistických konzervativců začala politizovat, což se projevilo hlavně kritikou svých vlád (např. v Saúdské Arábii, kde se tamní verze salafismu nazývá wahhábismus), respektive vytvořením politických stran (např. v Egyptě). Někteří takto politizovaní salafisté však došli postupem času k názoru, že ani politický aktivismus nic nezmění na kritizovaném status quo a dali se (hlavně pod vlivem afghánského konfliktu v 80. letech) na cestu politického extrémismu (hlavně terorismu) - kromě politizovaného salafismu tak vznikl další menšinový proud salafismu, který francouzský politolog Kepel začal označovat jako salafistický džihádismus. Právě z tohoto podhoubí vzešel Bin Ládin, Al-Káida a později ISIS. 

Stejně jako MB je i salafisty třeba posuzovat v regionálním a funkčním kontextu. Podobně tak nelze zapomínat ani na fakt, že někdy nejsou hranice mezi salafismem a jinými směry zcela ostré a může tak v praxi například docházet k určitému prolínání radikálních směrů MB i salafistického džihádismu. K této syntéze různých radikálních směrů islamismu opět přispěl hlavně afghánský konflikt 80. let, kde se tehdy islamističtí radikálové z celého světa setkali a velmi se ovlivnili. Celá otázka islamistického radikalismu je tak často velmi těžko zobecnitelná a vyžaduje partikulární přístup. 

Je zde samozřejmě ještě ší´itský islamistický radikalismus, který ale vzhledem k celkově výrazně menší světově ší´itské populaci je daleko méně četný než sunnitský. V zásadě se většinou jedná o prosazování zájmů íránského režimu různými radikálními klientskými skupinami, jako je libanonský Hizballáh či do určité míry i jemenské húsíjské hnutí. Ší´itský radikalismus nemá zdaleka tak globální záběr jako některé skupiny salafistického džihádismu a je obvykle zaměřený proti konkrétním cílům - hlavně pak izraelským a americkým, které dlouhodobě považuje současný íránský režim za své nepřátele.  

Shrnuto: Globálně je výrazně nebezpečnější radikalismus salafistických džihádistů, zatímco radikalismus frakcí MB a šíi´tů většinou globální záběr postrádá a je zaměřen proti konkrétním vládám. Například Izrael se dlouhodobě potýká se zradikalizovanou variantou MB v podobě Hamásu, avšak jen velmi málo se salafistickými džihádisty. To také vede Izrael pragmaticky blíže k sunnitskému bloku, který sice podporuje salafisty nejrůznějších směrů, avšak má - podobně jako Izrael - obavy z radikálních frakcí MB a radikálních ší´itů. 

Dalším válčištěm zvýrazňujícím antagonismus mezi sunnitským blokem a Íránem se stal Jemen. Tamní nesmírně brutální konflikt, který se naplno rozhořel v roce 2015, se stal de facto proxy-válkou saúdsko-emirátských zájmů na straně jedné a íránských zájmů na straně druhé. Kromě zásobování či otevřené bojové podpory spřátelených sil – ať už jde o sunnitské frakce a politiky ze strany Saúdů, či húsíjské rebely ze strany Íránu – z oslabení Jemenu velmi profitovaly SAE, kterým se podařilo v průběhu války pronajmout od sunnitského prezidenta na 99 let ostrov Sokotra. Ten se postupně začal stávat hubem posilujícím emirátské vojenské a ekonomické ambice v oblasti severní části Indického oceánu a Rudého moře.   

Trump při návštěvě Saúdské Arábie v roce 2017
(první zleva egyptský maršál Sísí, napravo od něj saúdský král Salmán)
Režimy Saúdské Arábie, arabských států Zálivu, Egypta, Jordánska a Izraele disponují tradičněpodporou USA. V případě americko-saúdských vztahů jde toto spojenectví dokonce ještě hluboko před studenou válku. Zároveň jsou vztahy USA a Íránu od Chomejního islámské revoluce v roce 1979 enormně špatné. To se začalo do jisté míry měnit za prezidenta Obamy, který se pokusil geopoliticky více vyvážit americký vliv v oblasti a zkusil americko-íránský antagonismus poněkud otupit jadernou dohodou JCPOA. Tato předzvěst zlepšení íránsko-amerických vztahů vyvolala mezi blokem sunnitských režimů společně s Izraelem poplach a více tyto země sblížila dohromady (což ale zároveň neznamenalo nějaké dramatické zhoršení vztahů těchto zemí s USA). Nástup prezidenta Trumpa, který se vymezoval prakticky proti všem aspektům Obamovy politiky, včetně JCPOA, opět posílil vazby bloku zmiňovaných zemí na USA a ochladil íránsko-americké sbližování.

Spojenectví č. 2: Proíránská „ší´itská“ aliance

Alegorie Chomejního
islámské revoluce z roku 1979
Současná íránská pozice na Blízkém východě má své kořeny v roce 1979. Tehdy se íránská vnitřní i zahraniční politika diametrálně změnila Chomejního islámskou revolucí, která zpřetrhala tradiční íránské vazby, včetně vztahů se Západem, nejvíce pak s USA, Británií a Izraelem. Írán ale také omezil kontakty i se sekulárně-ateistickým sovětským blokem, který neměl pro náboženské režimy ideologické pochopení. Chomejního Írán začal vzápětí budovat velmi nezávislou zahraniční politiku, jejímž cílem měl být export islámské revoluce do zahraničí, nejdříve hlavně tam, kde jsou větší ší´itské komunity. V Libanonu, který se v té době zmítal v občanské válce, tak zanedlouho vzniklo za podpory Íránu ší´itské radikální hnutí Hizballáh, které mělo ostře proti-izraelský a proti-americký akcent. Došlo také k výraznému zhoršení vztahů Íránu s iráckým režimem Saddáma Husajna, který v roce 1980 zahájil (s nepřímou podporou USA i Sovětského svazu) irácko-íránskou válku – vůbec nejkrvavější konflikt v dějinách moderního Blízkého východu. Ta trvala až do konce 80. let a přinutila zaměřit většinu íránských sil primárně na tento konflikt. Jedinými důležitými spojenci Íránu v regionu celého Blízkého východu zůstaly dvě země – kaddáfíovská Libye a asadovská Sýrie.

Po ukončení studené války a úpadku sovětské moci na Blízkém východě ztratil Saddám Husajn – zvláště pak po invazi do Kuvajtu v roce 1990 – podporu Západu. Kuvajtská válka nakonec skončila vytlačením iráckých sil zpět a výrazným oslabením Saddámova režimu. Z tohoto vývoje Írán, kde po Chomejního smrti došlo navíc k jistému uvolňování, začal profitovat, avšak ruce se mu v oblasti výrazně uvolnily až po svržení Husajnova režimu v roce 2003. Následně velmi posílily vztahy Íránu s novým, převážně ší´itským, politickým establishmentem v Iráku a pokračovaly také dobré vztahy se syrským asadovským režimem.

Důvod, proč neměly změny arabského jara v íránském prostřední zásadní dopad, nesouvisí s tradiční persko-arabskou rivalitou. Jde hlavně o skutečnost, že arabskému jaru podobné protivládní nepokoje zpacifikoval íránský režim již v době prezidentských voleb v roce 2009, tedy nedlouho před vypuknutím arabského jara. V době následných arabských protestů (hlavně pak v roce 2011) tak byla občanská opozice vůči íránskému režimu výrazně potlačená. 

Bašár Asad a Vladimír Putin
Jeden z nejkrvavějších vývojů doznalo arabské jaro na území Sýrie. Íránské obavy, že by spojenecký asadovský režim mohl padnout a přerušila by se tak mj. íránská logistická linie k Hizballáhu, přiměly Írán k ještě mohutnější podpoře Asada a přímé vojenské účasti na straně syrského režimu. Z pádu Asadova režimu začalo mít obavy také Rusko, které mělo v Sýrii svou poslední blízkovýchodní základnu. Írán a Rusko se tak staly postupně hlavními protektory Asada a zároveň velmi silnou garancí jeho setrvání u moci v klíčových součástech země. Asad se ale také souběžně stále více stával ruským a íránským vazalem, což otevřelo i možnost jeho potenciálního nahrazení nějakou další osobností, která by ještě více vyhovovala rusko-íránským zájmům. 

Jemenští húsíjové
Dalším chráněncem Íránu se stala jemenská komunita húsíjských ší´itů (jde o jinou variantu ší´ismu než íránskou), která je důležitým aktérem probíhající občanské války v Jemenu. Do toho se v roce 2015 vložila na proti-húsíjské straně vojenskými aktivitami Saúdská Arábie. Konflikt tak získal silný rys proxy-konfliktu mezi Íránem a Saúdskou Arábií. Některé jeho další aspekty už byly zmíněny výše.    




Spojenectví č. 3: Turecko-katarská aliance

Recep Tayyip Erdoğan
Ambiciózní Turecko se po vypuknutí arabského jara snažilo být v duchu politiky neo-otomanismu jakýmsi protektorem změn a politických sil (hlavně pak těch, které mají blízko k Muslimskému bratrstvu), které vystoupily proti starým režimům. Tato strategie ale Turecku, které už delší dobu vedl stále autoritativnější prezident Erdoğan, příliš nevyšla. Režimy, které arabské jaro nakonec přestály, tak začaly vnímat Turecko se stále větší nedůvěrou. 

katarský emír
Tamím ibn Hamad
As-Sání
Za této situace začaly velmi posilovat vztahy Turecka a Kataru. Malý emirát Katar totiž hrál už delší dobu v oblasti vlastní, velmi nezávislou politickou hru, která zahrnovala mj. podporu různých islamistických organizací blízkých Muslimskému bratrstvu, často pak Hamásu (což s velkou nelibostí nesl Izrael). Dobré vztahy udržoval Katar také s Íránem. Navíc řadu zemí iritovaly dlouhé prsty velmi vlivné katarské tajné služby a vše korunovalo vysílání globální televizní stanice Al-Džazíra, která už od roku 1996 výrazně čeřila značně zatuchlé vlny nejrůznějších blízkovýchodních stanic obhajujících zkorumpované režimy a status quo v oblasti. Tato katarská nezávislost, ve spojení s klanovými spory v arabském prostředí často tak přítomných a některými dalšími faktory, už delší dobu iritovala hlavně Saúdy a SAE, avšak naopak měla poměrně blízko k tureckým zahraničněpolitickým postojům. V červnu 2017 se nakonec Saúdská Arábie, Egypt, SAE a Bahrajn rozhodly drakonickým způsobem Katar izolovat: přerušily s ním diplomatické styky, uzavřely pro katarskou civilní dopravu svůj letecký prostor i přístavy a vyloučily malý emirát i z dalších druhů kooperace a spolupráce.

Kataru se ale začalo dařit krizi zvládat: Posílil nejen vztahy s Íránem, ale především spojenectví s Tureckem, kterému umožnil na svém území postavit vojenskou základnu. Zachoval si také relativně korektní vztahy s USA, které Katar rovněž potřebují, protože mají přímo v hlavním městě Dauhá velmi důležitou vojenskou bázi. 

Turecko je sice na rozdíl od Kataru tradiční regionální rival Íránu – a ten navíc výrazně podporuje současný Asadův režim, který vůbec nejbrutálněji potlačil změny arabského jara, které Turecko tak podporovalo. Tyto skutečnosti tak omezily nějakou další turecko-íránskou kooperaci, avšak zároveň neznamenaly ukončení relativně korektních vztahů mezi oběma zeměmi. 

Jak dramatický vývoj arabského jara, který nejbrutálněji vyvřel v syrské, jemenské a libyjské válce, tak i katarská krize roku 2017, více rozkryly aliance a napětí na dnešní Blízkém východě. Zároveň tento vývoj poukázal i na fakt, že konfliktní linie na Blízkém východě jdou dnes mnohem hlouběji, než stereotypně stále zdůrazňované rozpory mezi sunnity a ší'ity, Izraelci a Palestinci atd.  

Článek byl psán na začátku jara 2018, takže zohledňuje situaci v tomto období. 
Za cenné připomínky k textu děkuji Janu Danielovi a Assemu Atassimu.

Mírně upravená verze textu vyšla na webu ČT24

Příloha: Několik geopolitických map současného Blízkého východu z různých zdrojů
(ne všechny jsou zcela aktuální či nemusí nutně korespondovat se všemi body tohoto článku)


Mapa agentury AFP

Mapa The Belfer Center for Science and International Affairs

Hlavní blízkovýchodní napětí podle Economistu.

To nejlepší nakonec :)  (Cornell University)

1 komentář:

  1. Ten poslední graf je epický a docela ilustruje bezradnost s jakou se musí potýkat kdokoliv co ten region chce stabilizovat zvenčí.

    Takhle nějak si představuji vztahy v Evropě v 16. století. Francie, Anglie, Španělsko jako hegemoni a kolem nich italské a německé státečky. Do toho nadnárodní zájmy papeže a Habsburků. Anglie podporuje Hugenoty na kontinentě aby oslabila Franci, Francie Skoty jako kudla v zádech Anglii. Navenek se všichni hlásí ke katolictví nebo protestantismu, ale ve skutečnosti uzavírají krátkodobé smlouvy jak se jim to mocensky hodí.

    V Evropě to tenkrát na čas skončilo až po brutálním globálním konfliktu v podobě 30leté války. Tohle asi musí dopadnou podobně na blízkém východě. Snad se ten konflikt nerozšíří do Evropy víc než jen několika omezenými teroristickými činy.

    OdpovědětVymazat